10 nejoblíbenějších rockových desek Dana Šustra
6.5.2010 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Kytarista, zpěvák a producent Dam Šustr je i autorem některých písní skupiny Tiché dohody, které dodnes znějí z éteru. V současné době se věnuje své nové kapele 2Wings v níž s ním hrají i hudebníci z poslední sestavy Tiché dohody. Letos v březnu vydali 2Wings svoji třetí desku s názvem Songs from Another Pocket.
Dan Šustr není jen velikým fanouškem britské hudby, ale i humoru, jak je vidět i z jeho výběru. Své nejoblíbenější rockové desky vybíral zjevně v duchu montypythonovské hlášky Nobody expects spanish inquisition!
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Ano, bylo mi šest let a koupil mi ji otec, byl to singl Karla Gotta Korunou si hodím. Dovedeš si představit moje zděšení, když se ke mně později dostala deska Willy and the Poorboys od Creedence Clearwater Revival a já uslyšel originál? Tu historku jsem v jednom rozhovoru již zmínil a představ si - vyškrtli to!
A jak ses dostal k rock‘n‘rollu?
Přes desku z Polské kultury. Vyšla někdy koncem sedmdesátých let, měla na obalu takový hnědožlutý spirály nebo co. Byly na ní originál největší fláky – Slippin´n´slidin´ , Be bop a Lula, Blue Suede Shoes, See You Later Aligator atd. Sjížděl jsem ji o víkendech u strejdy na Kladně. Neměl žádný hi-fi, takže nakonec po pár letech víc praskala a šuměla než hrála. Tohle licenční LP a ještě beatlesácký Abbey Road z Gramofonovýho klubu mě nasměrovaly k tomu, že jsem začal chtít dělat hudbu. Pamatuju si to úplně přesně: bylo mi deset let a já poprvé uslyšel Come Together a I Want You. Jakoby ve mně něco přecvaklo - a bylo to.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Já čerpám hlavně ze 60. a 70. let. Moje největší modly byly a pořád jsou John Lennon, Jimmy Page, John Fogerty, Neil Young, Lou Reed potažmo jejich kapely. A Pink Floyd, samozřejmě! Měnilo se to s postupem času jak se objevovaly nový styly a kapely. Velice dobře mi tam zapadnul například Brian Setzer a jeho oldscool model rokenrolu se Stray Cats. Model, který byl možná rokenrolovatější než je samotnej rock´n ´roll, (já vím, že se tomu stylu říká rockabilly). Bez kapel jako The Jam, New Order, Cure a především The Smiths bych asi taky „nebyl“… a ještě jsou tu David Bowie, Brian Eno, Roxy Music a U2…a další.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Poslouchám co se do mě vejde, což neznamená všechno, ale převažují kytarovky. Od 60. a 70. let přes punk, osmdesátky, indies, britpop, grunge po Underworld, Becka, Arctic Monkeys, Editors nebo LCD Soundsystem. A určitě nikoho nepřekvapí, že ujíždim na White Stripes…vždyť to je zeppelínština jak vyšitá!
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Dnes už není potřeba dávat něco z ruky. Stačí to přece smahnout nebo grabbnout do MP3 a poslat. Ale pokud bych měl odhalit nějaký poklad, tak by to bylo CD Nerve Net od Briana Ena. Ale to proto, že mi ji osobně podepsal při návštěvě Prahy.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Určitě nezapomenu na první koncerty Pink Floyd na Strahově, Patti Smith a King Crimson v Pakulu a první koncert Nicka Cavea v Lucerně a na Morrisseyho loni v Arše.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Jo a byl by to strašně dlouhej seznam. Takže jen pár titulů bez důležitosti v pořadí, spíš chronologicky: Vše od: Beatles, Pink Floyd, The Smiths, U2 a Oasis. Dál namátkově: Creedence Clearwater Revival - Green River, Willy and the Poorboys, MC5 – Kick Out the Jams, The Jam – The Gift, The Cure – 17 seconds, Pornography, Japanese Whispers, Head On the Door, Police – Outlandos d´amour, Talk Talk - Colours of Spring, Underworld – Dubnobass With My Headman, Second Thoughest In the Infants.
Z novinek posledních let Arctic Monkeys – Whatever They say I am, I´m not, Editors – The Back Room, The Jet – Get Born…atd.
Dan Šustr není jen velikým fanouškem britské hudby, ale i humoru, jak je vidět i z jeho výběru. Své nejoblíbenější rockové desky vybíral zjevně v duchu montypythonovské hlášky Nobody expects spanish inquisition!
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Ano, bylo mi šest let a koupil mi ji otec, byl to singl Karla Gotta Korunou si hodím. Dovedeš si představit moje zděšení, když se ke mně později dostala deska Willy and the Poorboys od Creedence Clearwater Revival a já uslyšel originál? Tu historku jsem v jednom rozhovoru již zmínil a představ si - vyškrtli to!
A jak ses dostal k rock‘n‘rollu?
Přes desku z Polské kultury. Vyšla někdy koncem sedmdesátých let, měla na obalu takový hnědožlutý spirály nebo co. Byly na ní originál největší fláky – Slippin´n´slidin´ , Be bop a Lula, Blue Suede Shoes, See You Later Aligator atd. Sjížděl jsem ji o víkendech u strejdy na Kladně. Neměl žádný hi-fi, takže nakonec po pár letech víc praskala a šuměla než hrála. Tohle licenční LP a ještě beatlesácký Abbey Road z Gramofonovýho klubu mě nasměrovaly k tomu, že jsem začal chtít dělat hudbu. Pamatuju si to úplně přesně: bylo mi deset let a já poprvé uslyšel Come Together a I Want You. Jakoby ve mně něco přecvaklo - a bylo to.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Já čerpám hlavně ze 60. a 70. let. Moje největší modly byly a pořád jsou John Lennon, Jimmy Page, John Fogerty, Neil Young, Lou Reed potažmo jejich kapely. A Pink Floyd, samozřejmě! Měnilo se to s postupem času jak se objevovaly nový styly a kapely. Velice dobře mi tam zapadnul například Brian Setzer a jeho oldscool model rokenrolu se Stray Cats. Model, který byl možná rokenrolovatější než je samotnej rock´n ´roll, (já vím, že se tomu stylu říká rockabilly). Bez kapel jako The Jam, New Order, Cure a především The Smiths bych asi taky „nebyl“… a ještě jsou tu David Bowie, Brian Eno, Roxy Music a U2…a další.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Poslouchám co se do mě vejde, což neznamená všechno, ale převažují kytarovky. Od 60. a 70. let přes punk, osmdesátky, indies, britpop, grunge po Underworld, Becka, Arctic Monkeys, Editors nebo LCD Soundsystem. A určitě nikoho nepřekvapí, že ujíždim na White Stripes…vždyť to je zeppelínština jak vyšitá!
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Dnes už není potřeba dávat něco z ruky. Stačí to přece smahnout nebo grabbnout do MP3 a poslat. Ale pokud bych měl odhalit nějaký poklad, tak by to bylo CD Nerve Net od Briana Ena. Ale to proto, že mi ji osobně podepsal při návštěvě Prahy.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Určitě nezapomenu na první koncerty Pink Floyd na Strahově, Patti Smith a King Crimson v Pakulu a první koncert Nicka Cavea v Lucerně a na Morrisseyho loni v Arše.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Jo a byl by to strašně dlouhej seznam. Takže jen pár titulů bez důležitosti v pořadí, spíš chronologicky: Vše od: Beatles, Pink Floyd, The Smiths, U2 a Oasis. Dál namátkově: Creedence Clearwater Revival - Green River, Willy and the Poorboys, MC5 – Kick Out the Jams, The Jam – The Gift, The Cure – 17 seconds, Pornography, Japanese Whispers, Head On the Door, Police – Outlandos d´amour, Talk Talk - Colours of Spring, Underworld – Dubnobass With My Headman, Second Thoughest In the Infants.
Z novinek posledních let Arctic Monkeys – Whatever They say I am, I´m not, Editors – The Back Room, The Jet – Get Born…atd.
10 nejoblíbenějších rockových desek Dana Šustra
LED ZEPPELIN - Led Zeppelin (1969)
Pro mě základní a zásadní deska všech dob! Pokud by Led Zeppelin už nikdy nic jiného nenatočili, určitě by to stačilo. Asi není možný k této desce cokoliv napsat, protože vše už bylo napsáno. Každopádně toto album si i po těch letech zachovává svoji energii a působivost, kterou nebude možný překonat ani zapomenout.
LED ZEPPELIN - II (1969)
Na pásku kotoučáku jsem měl několik písní: Whola Lotta Love, What Iis and What Should Never Be a Thank You (za nimi bylo ještě např. Have A Cigar od Pink Floyd, nějaký Bay City Rollers, Sweet, Slade a legendární píseň Joker od Steve Miller Bandu). Celý album jsem ale uslyšel až o několik let později. Psychdelickej bordel uprostřed Whola Lotta Love je bomba! Pořád klobouk dolů, pánové.
LED ZEPPELIN - III (1970)
To byl šok, Led Zeppelin z poloviny desky akusticky! Mimochodem, když přišla MTV s modelem „unplugged“ byla Tichá dohoda hned připravená udělat akustickou verzi, protože jsem vycházel z modelu 60.-70.let, kdy se akustické a elektrické kytary střídaly zcela běžně. Třeba Neil Young – Hey, hey, my, my, nebo Out Of the Blue a její elektrická verze Into the Black.
LED ZEPPELIN - IV (1971)
Bez této desky by nevznikly nápisy v obchodech s hudebními nástroji: „Zákaz hraní Smoke On the Water a Stairway To Heaven“. Chápu nechuť Planta i obnovené kapely hrát na koncertech svůj „největší hit“. Úvodní Rock And Roll jsme dokonce hráli s Dohodou. A Blanka to zpívala ve správný poloze. When the Levee Breaks je spolu s neilyoungovskou foukačkou můj vzor, jak „správně“ hrát na foukací harmoniku.
LED ZEPPELIN - Houses Of the Holy (1973)
Většina „hitů“ z tohoto alba časem zazněla v ještě lepších verzích na živém albu a ve filmu Song Remains the Same. Houses Of The Holy osobně vnímám jako spojovací článek mezi prvními čtyři hard-blues-rockovými alby a psychedelickým albem Physical Graffitti.
LED ZEPPELIN - Physical Graffitti (1975)
Podle mě vrcholný skladatelský období kapely, dvojalbum nabité nápadů a energie. Ve skladbě Tiché dohody Základní instinkt (1994) jsem coby tribute LZ záměrně použil začátek The Rover. Custard Pie, Trampled Underfoot, Kashmir a In the Light jsou podle mě vrcholy dvojalba, ale vždycky jsem miloval závěr Boogie With Stu. Nikdy jsem to člověče, nedopočítal!
LED ZEPPELIN - The Song Remains the Same (1976)
Toto dvojalbum přineslo mnoha lidem, i nám tehdy za železnou oponou, ale i dnešním posluchačům, to, co nemohli a už nemůžou jinak slyšet – živou nahrávku Led Zeppelin v nejlepší formě. Pro mě je tohle dvojalbum dodnes měřítkem kvality.
LED ZEPPELIN - Presence (1976)
Presence je podle mě stagnační deskou. Achilles Last Stand je zepelínština se vším všudy, ale jaksi ze setrvačnosti. Jenže ta deska stejně jede, jsou to pořad Zeppeliny, takže proč to vůbec řešit? Vrcholem Presence je pro mě píseň Nobody´s Fault But Mine.
LED ZEPPELIN - In Through the Out Door (1979)
Tuhle desku jsem zažil „v přímém přenosu“, neboť vyšla v době, kdy už jsem znal celou diskografii LZ a vnímal jsem, co to je „vydání nový desky“. In Through the Out Door vzbudila tehdy velkou diskuzi mezi „pravověrnými“ ohledně užití disko motivů ve skladbě Carouselambra. Je to skladatelsky vynikající album, byť má daleko k jedničce nebo trojky. Závěrečný dva ploužáky I´m Gonna Crawl a All My Love jsou nesmrtelný.
LED ZEPPELIN - Coda (1982)
Já osobně Codu neberu. Vyšla tři roky po Bonzově smrti a zániku kapely. Takže to pro mě už „nebyli“ Led Zeppelin. V tomto výčtu album dostává přesně to místo, jaké má zaujímat – dodatek, který završuje jejich pro mě geniální diskografii.
LED ZEPPELIN - Led Zeppelin (1969)
Pro mě základní a zásadní deska všech dob! Pokud by Led Zeppelin už nikdy nic jiného nenatočili, určitě by to stačilo. Asi není možný k této desce cokoliv napsat, protože vše už bylo napsáno. Každopádně toto album si i po těch letech zachovává svoji energii a působivost, kterou nebude možný překonat ani zapomenout.
LED ZEPPELIN - II (1969)
Na pásku kotoučáku jsem měl několik písní: Whola Lotta Love, What Iis and What Should Never Be a Thank You (za nimi bylo ještě např. Have A Cigar od Pink Floyd, nějaký Bay City Rollers, Sweet, Slade a legendární píseň Joker od Steve Miller Bandu). Celý album jsem ale uslyšel až o několik let později. Psychdelickej bordel uprostřed Whola Lotta Love je bomba! Pořád klobouk dolů, pánové.
LED ZEPPELIN - III (1970)
To byl šok, Led Zeppelin z poloviny desky akusticky! Mimochodem, když přišla MTV s modelem „unplugged“ byla Tichá dohoda hned připravená udělat akustickou verzi, protože jsem vycházel z modelu 60.-70.let, kdy se akustické a elektrické kytary střídaly zcela běžně. Třeba Neil Young – Hey, hey, my, my, nebo Out Of the Blue a její elektrická verze Into the Black.
LED ZEPPELIN - IV (1971)
Bez této desky by nevznikly nápisy v obchodech s hudebními nástroji: „Zákaz hraní Smoke On the Water a Stairway To Heaven“. Chápu nechuť Planta i obnovené kapely hrát na koncertech svůj „největší hit“. Úvodní Rock And Roll jsme dokonce hráli s Dohodou. A Blanka to zpívala ve správný poloze. When the Levee Breaks je spolu s neilyoungovskou foukačkou můj vzor, jak „správně“ hrát na foukací harmoniku.
LED ZEPPELIN - Houses Of the Holy (1973)
Většina „hitů“ z tohoto alba časem zazněla v ještě lepších verzích na živém albu a ve filmu Song Remains the Same. Houses Of The Holy osobně vnímám jako spojovací článek mezi prvními čtyři hard-blues-rockovými alby a psychedelickým albem Physical Graffitti.
LED ZEPPELIN - Physical Graffitti (1975)
Podle mě vrcholný skladatelský období kapely, dvojalbum nabité nápadů a energie. Ve skladbě Tiché dohody Základní instinkt (1994) jsem coby tribute LZ záměrně použil začátek The Rover. Custard Pie, Trampled Underfoot, Kashmir a In the Light jsou podle mě vrcholy dvojalba, ale vždycky jsem miloval závěr Boogie With Stu. Nikdy jsem to člověče, nedopočítal!
LED ZEPPELIN - The Song Remains the Same (1976)
Toto dvojalbum přineslo mnoha lidem, i nám tehdy za železnou oponou, ale i dnešním posluchačům, to, co nemohli a už nemůžou jinak slyšet – živou nahrávku Led Zeppelin v nejlepší formě. Pro mě je tohle dvojalbum dodnes měřítkem kvality.
LED ZEPPELIN - Presence (1976)
Presence je podle mě stagnační deskou. Achilles Last Stand je zepelínština se vším všudy, ale jaksi ze setrvačnosti. Jenže ta deska stejně jede, jsou to pořad Zeppeliny, takže proč to vůbec řešit? Vrcholem Presence je pro mě píseň Nobody´s Fault But Mine.
LED ZEPPELIN - In Through the Out Door (1979)
Tuhle desku jsem zažil „v přímém přenosu“, neboť vyšla v době, kdy už jsem znal celou diskografii LZ a vnímal jsem, co to je „vydání nový desky“. In Through the Out Door vzbudila tehdy velkou diskuzi mezi „pravověrnými“ ohledně užití disko motivů ve skladbě Carouselambra. Je to skladatelsky vynikající album, byť má daleko k jedničce nebo trojky. Závěrečný dva ploužáky I´m Gonna Crawl a All My Love jsou nesmrtelný.
LED ZEPPELIN - Coda (1982)
Já osobně Codu neberu. Vyšla tři roky po Bonzově smrti a zániku kapely. Takže to pro mě už „nebyli“ Led Zeppelin. V tomto výčtu album dostává přesně to místo, jaké má zaujímat – dodatek, který završuje jejich pro mě geniální diskografii.
časopis mGuide 2010/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejoblibenejsich-rockovych-desek-Dana-Sustra~06~kveten~2010/
