10 nejlepších písničkářských alb podle Pavla Klusáka
2.4.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Pavel Klusák (Týden) | sekce: publicistika
Hudební publicista Pavel Klusák, který dlouhá léta píše pro Týden, Respekt, Lidové noviny, mGuide a revue His Voice, je známý svou snahou objevovat novou hudbu a připomínat pozapomenutou. Listoval jsem v jeho nové knize 101 největších alb pop music, kterou nedávno vydal Albatros, a kde Pavel mapuje alba, která ovlivnila vývoj pop music a přemýšlel jsem, s jakou nabídkou ho oslovit, když je jeho hudební záběr tak široký. Výběr tématu pro tuto rubriku jsem nakonec přenechal na něm.
Proč sis vybral do této rubriky zrovna písničkáře?
“Singers/songwriters” čili autorští zpěváci se proměňují s dobou, dá se s nimi jít celý život. Je to víc než hudba pro příznivce nějakého stylu.
Co tě přivedlo k psaní o muzice?
Máma zpívala mně i sobě, strýc, jazzový expert Petr Zvoníček, demonstroval vášeň k hudbě v praxi. Poslechové pořady Jiřího Černého (a dalších publicistů) byly jasně přitažlivé: přinášely, co jinde nebylo, a po čem se lidi sháněli. O hudbě mi toho hodně řekl skladatel Ivan Kurz, i když jsem byl absolutně příšerný žák. První texty jsem psal o těch, které bylo podle mého nadšeného názoru potřeba víc proslavit: o brněnské scéně (Pro pocit jistoty, J. A. Pitínský...) nebo tehdy neznámé skupině Vltava. Jako leckdo v osmdesátých letech: jednou rukou jsem tajně natáčel na koncertech Mertu a Plíhala (ty zahuhlané kazety mám dodnes), druhou vyměňoval na burze desky Lennona, Depeche Mode a Talking Heads. A ráj na táboře alergiků v Jugoslávii: v obchodě licenční elpíčka Kate Bush, Leonarda Cohena a Dire Straits!
S kým bys ještě jako novinář rád pohovořil?
S těmi, jejichž odpověď neuhodnete, ani když hádáte třikrát. Takový vlastní svět mají, myslím, Björk, filmař Michel Gondry, japonští Boredoms, písničkářka Joanna Newsom nebo skladatel Arvo Pärt.
Či koncert bys ještě rád viděl?
Sonic Youth. Nejgeniálnějšího z hitmakerů Burta Bacharacha. Yoshihida Otoma. Škoda, že už není naživu Nusrat Fateh Ali Khan, soulová spojka islámského světa se západem. A doufám, že ještě někdy uvidím dobrý koncert Vladimíra Merty.
10 nejlepších písničkářských alb podle Pavla Klusáka:
JIŘÍ SUCHÝ & JIŘÍ ŠLITR - Jonáš a dr. Matrace (1968)
Pro mě jeden z důkazů, že showbyznys lze pojmout jako autorskou poezii. Že to bylo oproti bigbítu nekonfliktní? To si tedy nemyslím. Pokud na tyhle věci aspoň trochu jste, buďte šťastní, že Suchý je pořád zdráv a nesenilní a jděte na něj, nejlépe na písňový večer Zavíráme, pojďte dál. Ta neuvěřitelná zásobárna Suchého písní ještě přijde do módy, uvidíte. Nejdřív se k ní přihlásí underground a bude to stát za to. Pak se z toho stane komerce a budeme svědky mnoha odpudivých scén.
SIMON & GARFUNKEL: Parsley Sage Rosemary & Thyme (1966)
Z velké čtyřky Dylan – Simon – Cohen – Randy Newman vybírám z moře skvělých alb tohle. Začíná jakoby tuze líbezně, ale pak přijdou srandovní odbočky, chvíli Simon rapuje a končí krutou pointou: zprávami z rádia o smrti Martina L. Kinga. Je z toho znát, jak přesně umí zaranžovat právě to, co zrovna potřebuje. Manipulátor, ale dobrým směrem. Texty jsou psané v civilních větách, žádná “voda živá”...
JONI MITCHELL – Hejira (1976)
Mitchellová je na sebe přísná stejným způsobem jako třeba Jaroslav Seifert nebo filmař Jan Němec: jakmile se “naučí” nějakou formu výtečně, jde od toho, zdolávat další horu. Než se baskytarista Jaco Pastorius předávkoval, kromě lásky ji zahrnul i jazzem. Technická zručnost a těžší harmonie písničkám většinou neprospívají: tady lze slyšet výjimku. Nejen hudební taktiky, i texty jsou o svobodné cestě za nejistým cílem. Refuge of the Roads, Coyote, Amelia: nezapomenutelné písně!
OLDŘICH JANOTA & MOZART K. - Jako měsíc (2003)
Tvůrce s osudovou tvrdohlavostí básníka, který nemůže jinak – česká hudba moc takových nemá. Kapela Mozart K., velký kult počátku 80. let, byla psychedeličtější a méně minimalistická, než jak hraje dnes. Umíte si asi představit, jak mám Janotovu hudbu rád, když se mi sem kvůli ní nevešel nikdo ze Šafránu. Na pohřbu by mi nevadila píseň Černobílý rastr – o čekání na různých stranách hranice a o tom, “kdy zas která družice / dvě škarpy silnice / spojí”.
TOM WAITS – Swordfishtrombones (1983)
Tom Waits připomíná estrádního baviče, který má už nejlepší léta za sebou a pro oddálení bankrotu je schopen drobných podvodů. Zpívá o zkrachovalých existencích, šílených vynálezcích, tulácích, notorických lhářích – a sám se jim v něčem podobá. Myslím, že ho všichni zbožňujeme proto, že má v sobě hodně ze Švejka. Takový realističtější americký Švejk.
JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ – Hodina duchů (1989)
Fikejzova fantazie a chytře používané syntezátory skvěle zasadily Burianovy písničky do výrazných a rozdílných zvukových krajin. Líbí se mi, když se někdo nespolehne jen na evidentně dobré songy, a ještě navrch propracuje dvě patra hudebního kontextu. Burian po téhle desce sáhl k druhému extrému a Černý z nebe (1991) pojal jako minimalistický lo-fi bigbít. Taky zásah do černého.
THE MAGNETIC FIELDS – 69 Love Songs (2000)
Stephin Merritt se s ironií a nesmírnou elegancí ohlédl za veškerou pop-music. Velká hra na napodobování kapel a stylů má vtipné i seriózní momenty: jednou zní beatlesácky, jindy punkově, je tu lo-fi disko, píseň řidiče kamionu, cosi a la Nick Cave a Depeche Mode... Pop prostě zestárl a nové generace budou používat reggae, gospel či hard rock jako barvy na paletě. Není náhoda, že trojalbum vzniklo na newyorském Manhattanu: fantastické křižovatce, kde se všechny styly navzájem dotýkají.
WILCO – Yankee Hotel Foxtrot (2002)
“Dnešní písničkář už není samotář s kytarou. Je to samotář s kytarou a laptopem,” napsala kritika na adresu chicagských Wilco. Vyšli z moderní country, ale temnější nálady jim z textů prosákly do velvetovsky hlučných kytar a digitálních her se šumem. Jako by Jeff Tweedy chtěl své zpěvné songy trochu rozleptat, hodit na ně stín apokalypsy. Nebo aspoň malé osobní deprese. Skvělý příklad, jak se dá písnička spojit s abstraktnější muzikou.
AGF – Westernization Completed (2003)
AGF čili Antye se narodila v “endéer”, nedaleko od českých hranic. Když se Německo spojilo, pochopila, že 1/ jí zanikla rodná zem, 2/ musí dospět, 3/ chce dělat elektronickou hudbu. Trojí hledání pevné půdy pod nohama vedlo k albu plnému organických beatů a zhudebněných e-mailů. Ausgerechnet nám by měl ironický titul “Pozápadnění dokončeno” znít blízce. Odvážnou AGF má kromě mě ráda i Patti Smith, opakovaně ji uvádí na svých akcích.
JOANNA NEWSOM – Ys (2006)
Kdo by před pěti lety tipoval, že se přihrne velká vlna zájmu o akustickou muziku, živé lidi, cosi nevirtuálního, bioprodukty na trhu s muzikou? Joanna patří do stejné party jako slavnější CocoRosie nebo Antony and the Johnsons. Místo kytary hraje na harfu, ale idylické její dlouhé písně nejsou, spíš něco mezi melancholií a smířením. Připomíná snad Kate Bush nebo pohádky Tima Burtona. Na svém webovém blogu jsem sepsal žebříček loňských alb: Ys mi vyšlo první ze sedmdesáti...
Proč sis vybral do této rubriky zrovna písničkáře?
“Singers/songwriters” čili autorští zpěváci se proměňují s dobou, dá se s nimi jít celý život. Je to víc než hudba pro příznivce nějakého stylu.
Co tě přivedlo k psaní o muzice?
Máma zpívala mně i sobě, strýc, jazzový expert Petr Zvoníček, demonstroval vášeň k hudbě v praxi. Poslechové pořady Jiřího Černého (a dalších publicistů) byly jasně přitažlivé: přinášely, co jinde nebylo, a po čem se lidi sháněli. O hudbě mi toho hodně řekl skladatel Ivan Kurz, i když jsem byl absolutně příšerný žák. První texty jsem psal o těch, které bylo podle mého nadšeného názoru potřeba víc proslavit: o brněnské scéně (Pro pocit jistoty, J. A. Pitínský...) nebo tehdy neznámé skupině Vltava. Jako leckdo v osmdesátých letech: jednou rukou jsem tajně natáčel na koncertech Mertu a Plíhala (ty zahuhlané kazety mám dodnes), druhou vyměňoval na burze desky Lennona, Depeche Mode a Talking Heads. A ráj na táboře alergiků v Jugoslávii: v obchodě licenční elpíčka Kate Bush, Leonarda Cohena a Dire Straits!
S kým bys ještě jako novinář rád pohovořil?
S těmi, jejichž odpověď neuhodnete, ani když hádáte třikrát. Takový vlastní svět mají, myslím, Björk, filmař Michel Gondry, japonští Boredoms, písničkářka Joanna Newsom nebo skladatel Arvo Pärt.
Či koncert bys ještě rád viděl?
Sonic Youth. Nejgeniálnějšího z hitmakerů Burta Bacharacha. Yoshihida Otoma. Škoda, že už není naživu Nusrat Fateh Ali Khan, soulová spojka islámského světa se západem. A doufám, že ještě někdy uvidím dobrý koncert Vladimíra Merty.
10 nejlepších písničkářských alb podle Pavla Klusáka:
JIŘÍ SUCHÝ & JIŘÍ ŠLITR - Jonáš a dr. Matrace (1968)
Pro mě jeden z důkazů, že showbyznys lze pojmout jako autorskou poezii. Že to bylo oproti bigbítu nekonfliktní? To si tedy nemyslím. Pokud na tyhle věci aspoň trochu jste, buďte šťastní, že Suchý je pořád zdráv a nesenilní a jděte na něj, nejlépe na písňový večer Zavíráme, pojďte dál. Ta neuvěřitelná zásobárna Suchého písní ještě přijde do módy, uvidíte. Nejdřív se k ní přihlásí underground a bude to stát za to. Pak se z toho stane komerce a budeme svědky mnoha odpudivých scén.
SIMON & GARFUNKEL: Parsley Sage Rosemary & Thyme (1966)
Z velké čtyřky Dylan – Simon – Cohen – Randy Newman vybírám z moře skvělých alb tohle. Začíná jakoby tuze líbezně, ale pak přijdou srandovní odbočky, chvíli Simon rapuje a končí krutou pointou: zprávami z rádia o smrti Martina L. Kinga. Je z toho znát, jak přesně umí zaranžovat právě to, co zrovna potřebuje. Manipulátor, ale dobrým směrem. Texty jsou psané v civilních větách, žádná “voda živá”...
JONI MITCHELL – Hejira (1976)
Mitchellová je na sebe přísná stejným způsobem jako třeba Jaroslav Seifert nebo filmař Jan Němec: jakmile se “naučí” nějakou formu výtečně, jde od toho, zdolávat další horu. Než se baskytarista Jaco Pastorius předávkoval, kromě lásky ji zahrnul i jazzem. Technická zručnost a těžší harmonie písničkám většinou neprospívají: tady lze slyšet výjimku. Nejen hudební taktiky, i texty jsou o svobodné cestě za nejistým cílem. Refuge of the Roads, Coyote, Amelia: nezapomenutelné písně!
OLDŘICH JANOTA & MOZART K. - Jako měsíc (2003)
Tvůrce s osudovou tvrdohlavostí básníka, který nemůže jinak – česká hudba moc takových nemá. Kapela Mozart K., velký kult počátku 80. let, byla psychedeličtější a méně minimalistická, než jak hraje dnes. Umíte si asi představit, jak mám Janotovu hudbu rád, když se mi sem kvůli ní nevešel nikdo ze Šafránu. Na pohřbu by mi nevadila píseň Černobílý rastr – o čekání na různých stranách hranice a o tom, “kdy zas která družice / dvě škarpy silnice / spojí”.
TOM WAITS – Swordfishtrombones (1983)
Tom Waits připomíná estrádního baviče, který má už nejlepší léta za sebou a pro oddálení bankrotu je schopen drobných podvodů. Zpívá o zkrachovalých existencích, šílených vynálezcích, tulácích, notorických lhářích – a sám se jim v něčem podobá. Myslím, že ho všichni zbožňujeme proto, že má v sobě hodně ze Švejka. Takový realističtější americký Švejk.
JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ – Hodina duchů (1989)
Fikejzova fantazie a chytře používané syntezátory skvěle zasadily Burianovy písničky do výrazných a rozdílných zvukových krajin. Líbí se mi, když se někdo nespolehne jen na evidentně dobré songy, a ještě navrch propracuje dvě patra hudebního kontextu. Burian po téhle desce sáhl k druhému extrému a Černý z nebe (1991) pojal jako minimalistický lo-fi bigbít. Taky zásah do černého.
THE MAGNETIC FIELDS – 69 Love Songs (2000)
Stephin Merritt se s ironií a nesmírnou elegancí ohlédl za veškerou pop-music. Velká hra na napodobování kapel a stylů má vtipné i seriózní momenty: jednou zní beatlesácky, jindy punkově, je tu lo-fi disko, píseň řidiče kamionu, cosi a la Nick Cave a Depeche Mode... Pop prostě zestárl a nové generace budou používat reggae, gospel či hard rock jako barvy na paletě. Není náhoda, že trojalbum vzniklo na newyorském Manhattanu: fantastické křižovatce, kde se všechny styly navzájem dotýkají.
WILCO – Yankee Hotel Foxtrot (2002)
“Dnešní písničkář už není samotář s kytarou. Je to samotář s kytarou a laptopem,” napsala kritika na adresu chicagských Wilco. Vyšli z moderní country, ale temnější nálady jim z textů prosákly do velvetovsky hlučných kytar a digitálních her se šumem. Jako by Jeff Tweedy chtěl své zpěvné songy trochu rozleptat, hodit na ně stín apokalypsy. Nebo aspoň malé osobní deprese. Skvělý příklad, jak se dá písnička spojit s abstraktnější muzikou.
AGF – Westernization Completed (2003)
AGF čili Antye se narodila v “endéer”, nedaleko od českých hranic. Když se Německo spojilo, pochopila, že 1/ jí zanikla rodná zem, 2/ musí dospět, 3/ chce dělat elektronickou hudbu. Trojí hledání pevné půdy pod nohama vedlo k albu plnému organických beatů a zhudebněných e-mailů. Ausgerechnet nám by měl ironický titul “Pozápadnění dokončeno” znít blízce. Odvážnou AGF má kromě mě ráda i Patti Smith, opakovaně ji uvádí na svých akcích.
JOANNA NEWSOM – Ys (2006)
Kdo by před pěti lety tipoval, že se přihrne velká vlna zájmu o akustickou muziku, živé lidi, cosi nevirtuálního, bioprodukty na trhu s muzikou? Joanna patří do stejné party jako slavnější CocoRosie nebo Antony and the Johnsons. Místo kytary hraje na harfu, ale idylické její dlouhé písně nejsou, spíš něco mezi melancholií a smířením. Připomíná snad Kate Bush nebo pohádky Tima Burtona. Na svém webovém blogu jsem sepsal žebříček loňských alb: Ys mi vyšlo první ze sedmdesáti...
časopis mGuide 2007/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-pisnickarskych-alb-podle-Pavla-Klusaka~02~duben~2007/
Komentáře
&;
