10 nejlepších jazzrockových desek všech dob podle Pavla Víška
23.5.2008 | sekce: publicistika
Jméno Pavla Víška budete možná znát ještě z kulturní rubriky Denního telegrafu nebo z hudební přílohy Volume, která svého času vycházela v měsíčníku Stereo&Video, ale také z řady supraphonských reedic. Na stříbrné kotoučky pomohl třeba LP deskám SBB, Jablkoně a Hradišťanu Jaroslava Staňka, výběrům C&K Vocalu, Evy Olmerové nebo Hany a Petra Ulrychových, je editorem Kolekce Václava Neckáře. Články o hudbě si od něho v současnosti můžete kromě v mGuide přečíst také i v Rock&Popu, kde kromě recenzí od ledna připravuje staronovou rubriku Jazz&Blues.
Která byla tvoje první stěžejní deska a jak jsi se k jazz rocku dostal?
Mahavishnu Orchestra - Apocalypse, která u nás tehdy vyšla docela brzy v licenci. Jinak k jazz rocku jsem se propracoval oklikou. Chodil jsem sedm let na klavír do LŠU a nejdřív mě bral hlavně art rock. Kapely jako King Crimson nebo Emerson, Lake & Palmer. Od nich byl k jazz rocku jen malý kousek cesty.
Pro mnoho hudebních kritiků byl jazz rock jakousi slepou uličkou, co si o tomhle názoru myslíš?
Neřekl bych, že přímo slepou uličkou, spíš uzavřenou kapitolou. To můžeme vztáhnout hlavně na kapely, které vzešly z rockového břehu na konci šedesátých let. Krásný příklad představuje třeba Santana, který po třetím albu načas odbočil k jazzu a různým exotickým inspiracím. Alba Caravanserai a Welcome byla skvělá, ale mám nepříjemný pocit, že sólovka Illuminations, kterou nahrál s Alicí Coltrane, už asi nejvíce zajímala muzikanty samotné. Sdělnost se z téhle hudby vytrácela. Zanedlouho taky Santana zase točil desky jako Festival, na kterých se vrátil k rocku a latinskoamerické hudbě.
Domníváš se, že jazz rock se muže ještě někam posunout a dál vyvíjet?
Ano, určitě. Ale termín jazz rock v původním slova smyslu je už dlouho zavádějící. V první polovině sedmdesátých let na sebe začal nabalovat nové podněty, ať už to byly ohlasy vážné hudby, folklór ze všech koutů světa nebo i tak pokleslý žánr jako disco. Třeba Miles Davis nezůstal jen u rocku a přes funk a Karlheinze Stockhausena se dostal až k hip-hopu. Začal se mnohem častěji používat sice obecný, ale přesnější termín fusion music. Mnozí muzikanti a kapely navíc nijak neškatulkují, takže to vnímání žánru je hodně subjektivní
Dá se ještě hovořit o současné jazzrockové scéně? Pokud ano, děje se tady něco zajímavého?
Jazzrocková scéna jako taková, to jsou dneska hlavně zavedené skupiny, které ještě koncertují. Ve střední Evropě namátkou Jazz Q, Fermata, SBB, v Americe by byl výčet mnohem delší. U legend jde hlavně o potvrzení kvalit, ne o velkou hudební evoluci. Protože fúze je svým způsobem permanentní, hodně zajímavé věci v posledních letech připravuje například Američan Joe Henry, rockový písničkář, spolupracující s jazzmany. Na jeho albu Scar se objevili Brad Mehldau a dokonce i Ornette Coleman, na mladším Tiny Voices zase Ron Miles a Don Byron.
10 nejlepších jazzrockových desek všech dob podle Pavla Víška:
MILES DAVIS - Bitches Brew (1970)
Od Milese Davise mám možná ještě raději mladší alba jako On The Corner, Big Fun nebo Get Up With It, ale Bitches Brew z konce šedesátých let představuje klíčovou jazzrockovou desku, která jako jedna z prvních opravdu kreativně pracuje se studiovým střihem. Řadu zúčastněných muzikantů popostrčilo k vlastním skupinám. Stačí připomenout jména Wayne Shorter, Joe Zawinul, Chick Corea, Lenny White nebo John McLaughlin.
MAHAVISHNU ORCHESTRA - The Inner Mounting Flame (1971)
Debut Mahavishnu Orchestra, který nahrála první a vůbec nejsilnější sestava – jmenovitě John McLaughlin, Jan Hammer, Jerry Goodman, Rick Laird a Billy Cobham, tvoří jednu z mála vysloveně stylotvorných desek žánru. Jeho kompaktní, velmi dynamická hudba už měla podstatně širší záběr než u Milese Davise, protože spojovala rockovou energii s moderním jazzem, tradiční indickou hudbou i evropskou klasikou.
HERBIE HANCOCK – Head Hunters (1973)
Z první elektrické skupiny bývalého Davisova klávesisty tady zůstal jenom dechař Bennie Maupin. Jazzfunkové hrátky tvrdily hypnotické figury syntézátorů spolu s riffy baskytary, hitovka Chameleon se stala diskotékovým „černým koněm“ a album „pozlatil“ milionový prodej. Head Hunters byla první Hancockova deska, která ortodoxním jazzmanům ležela v žaludku. A to ještě netušili, že za deset let přijde Future Shock.
MICHAL URBANIAK - Fusion (1974)
Polsko bylo v polovině sedmé dekády jazzrocková velmoc, čehož si všimli i na západ od „železné opony“. Pro Columbii tehdy točil nejen Czeslaw Niemen, ale také Michal Urbaniak. Album Fusion mělo výborné, ale atypické obsazení. Pan kapelník, který do fúze zapojoval i polský folklór, střídal housle se sopránkou, Urszula Dudziak čarovala s mikrofonem i bez kruhového modulátoru a skupinu doplňovali dva klávesisté a bubeník.
JAN HAMMER & JERRY GOODMAN – Like Children (1975)
U nás nejen v době vydání kultovní deska, která se dočkala reedice na cédéčku až loni. Ale nikdy není pozdě, když jde o dobrou věc. Nahrávání alba si oba „odpadlíci“ z Mahavishnu Orchestra užívali opravdu jako děti. Hammer ke klávesám přibral bicí, Goodman k houslím zase veškeré strunné nástroje. Country And Eastern Music je dodnes nepřekonaný hard(jazz)rockový nářez s folklórními kořínky, našincům tak blízkými.
JEFF BECK – Wired (1976)
Rocker a jeden z nejdůležitějších kytaristů Jeff Beck si na tomhle albu dokázal ochočit elektrický jazz stejně jako mnohem později třeba techno. Po Blow By Blow další ryze instrumentální deska, na které si vystačil už tradičně bez krabiček, jenom s oblíbeným nástrojem Fender Startocaster. Oč hůře se o desce, kterou produkoval beatlesovský George Martin, píše, tím lépe se poslouchá. Nadčasová záležitost.
WEATHER REPORT – Heavy Weather (1977)
Tohle album jsem měl díky supraphonské licenci kdysi naposlouchané tak, že deska měla drážky dost ohrané. Hudba Weather Report, to byla vždycky kolektivní záležitost. Zawinul se Shorterem představovali jistoty, ale celkový zvuk posouvali baskytaristé. Miroslava Vitouše, který byl výborný technik, ale trochu akademický, vystřídal funkovější Alphonso Johnson, ale všechno rozkvetlo až s příchodem „bezpražcového“ Jaca Pastoria.
CZESLAW NIEMEN – Idée Fixe (1977)
Náš soused s velkým hlasem byl solitér a na dvojalbu Idée Fixe propojil jazz s rockem, elektronickou hudbou, ambientem, slovanskými folklorními prvky, jejichž záběr se tady rozšířil z Polska až na Balkán (a to ještě „boom“ world music nebyl ani v doslechu), i zhudebněnou poezií symbolisty Cypriana Kamila Norwida. Mezi deskami Katharsis a Postscriptum jediný počin, který vznikal s plnokrevnou kapelou.
JAZZ Q – Hodokvas (1979)
Tuzemští jazzrockoví patrioti přísahají na Elegie, ale podle mého soudu se v albové diskografii Jazz Q dostal nejvýše právě Hodokvas. Vznikal navíc v době, kdy ve světě jazzrockoví pionýři jako Billy Cobham už spotřebovali svůj střelný prach, ale nechytili ještě druhý dech. Obsazení, ve kterém se po boku Martina Kratochvíla objevilo asi nejvíce rockerů v historii kapely, dokázalo hrát velmi dynamicky i potichu.
NAKED CITY – Radio (1993)
Předposlední album superskupiny z newyorského Downtownu mezi jazzrockovou desítkou někoho možná překvapí, ale šlo o nejzajímavější fúzi nové generace. Její záběr byl k obrazu kapelníka Johna Zorna otesánkovský: od jazzu přes r&b, funk nebo kalifornský surf rock až po grindcore. Bill Frisell tady hraje tak, že kytaristovi s vizáží středoškolského profesora literatury mohlo závidět devět metalistů z deseti.
Která byla tvoje první stěžejní deska a jak jsi se k jazz rocku dostal?
Mahavishnu Orchestra - Apocalypse, která u nás tehdy vyšla docela brzy v licenci. Jinak k jazz rocku jsem se propracoval oklikou. Chodil jsem sedm let na klavír do LŠU a nejdřív mě bral hlavně art rock. Kapely jako King Crimson nebo Emerson, Lake & Palmer. Od nich byl k jazz rocku jen malý kousek cesty.
Pro mnoho hudebních kritiků byl jazz rock jakousi slepou uličkou, co si o tomhle názoru myslíš?
Neřekl bych, že přímo slepou uličkou, spíš uzavřenou kapitolou. To můžeme vztáhnout hlavně na kapely, které vzešly z rockového břehu na konci šedesátých let. Krásný příklad představuje třeba Santana, který po třetím albu načas odbočil k jazzu a různým exotickým inspiracím. Alba Caravanserai a Welcome byla skvělá, ale mám nepříjemný pocit, že sólovka Illuminations, kterou nahrál s Alicí Coltrane, už asi nejvíce zajímala muzikanty samotné. Sdělnost se z téhle hudby vytrácela. Zanedlouho taky Santana zase točil desky jako Festival, na kterých se vrátil k rocku a latinskoamerické hudbě.
Domníváš se, že jazz rock se muže ještě někam posunout a dál vyvíjet?
Ano, určitě. Ale termín jazz rock v původním slova smyslu je už dlouho zavádějící. V první polovině sedmdesátých let na sebe začal nabalovat nové podněty, ať už to byly ohlasy vážné hudby, folklór ze všech koutů světa nebo i tak pokleslý žánr jako disco. Třeba Miles Davis nezůstal jen u rocku a přes funk a Karlheinze Stockhausena se dostal až k hip-hopu. Začal se mnohem častěji používat sice obecný, ale přesnější termín fusion music. Mnozí muzikanti a kapely navíc nijak neškatulkují, takže to vnímání žánru je hodně subjektivní
Dá se ještě hovořit o současné jazzrockové scéně? Pokud ano, děje se tady něco zajímavého?
Jazzrocková scéna jako taková, to jsou dneska hlavně zavedené skupiny, které ještě koncertují. Ve střední Evropě namátkou Jazz Q, Fermata, SBB, v Americe by byl výčet mnohem delší. U legend jde hlavně o potvrzení kvalit, ne o velkou hudební evoluci. Protože fúze je svým způsobem permanentní, hodně zajímavé věci v posledních letech připravuje například Američan Joe Henry, rockový písničkář, spolupracující s jazzmany. Na jeho albu Scar se objevili Brad Mehldau a dokonce i Ornette Coleman, na mladším Tiny Voices zase Ron Miles a Don Byron.
10 nejlepších jazzrockových desek všech dob podle Pavla Víška:
MILES DAVIS - Bitches Brew (1970)
Od Milese Davise mám možná ještě raději mladší alba jako On The Corner, Big Fun nebo Get Up With It, ale Bitches Brew z konce šedesátých let představuje klíčovou jazzrockovou desku, která jako jedna z prvních opravdu kreativně pracuje se studiovým střihem. Řadu zúčastněných muzikantů popostrčilo k vlastním skupinám. Stačí připomenout jména Wayne Shorter, Joe Zawinul, Chick Corea, Lenny White nebo John McLaughlin.
MAHAVISHNU ORCHESTRA - The Inner Mounting Flame (1971)
Debut Mahavishnu Orchestra, který nahrála první a vůbec nejsilnější sestava – jmenovitě John McLaughlin, Jan Hammer, Jerry Goodman, Rick Laird a Billy Cobham, tvoří jednu z mála vysloveně stylotvorných desek žánru. Jeho kompaktní, velmi dynamická hudba už měla podstatně širší záběr než u Milese Davise, protože spojovala rockovou energii s moderním jazzem, tradiční indickou hudbou i evropskou klasikou.
HERBIE HANCOCK – Head Hunters (1973)
Z první elektrické skupiny bývalého Davisova klávesisty tady zůstal jenom dechař Bennie Maupin. Jazzfunkové hrátky tvrdily hypnotické figury syntézátorů spolu s riffy baskytary, hitovka Chameleon se stala diskotékovým „černým koněm“ a album „pozlatil“ milionový prodej. Head Hunters byla první Hancockova deska, která ortodoxním jazzmanům ležela v žaludku. A to ještě netušili, že za deset let přijde Future Shock.
MICHAL URBANIAK - Fusion (1974)
Polsko bylo v polovině sedmé dekády jazzrocková velmoc, čehož si všimli i na západ od „železné opony“. Pro Columbii tehdy točil nejen Czeslaw Niemen, ale také Michal Urbaniak. Album Fusion mělo výborné, ale atypické obsazení. Pan kapelník, který do fúze zapojoval i polský folklór, střídal housle se sopránkou, Urszula Dudziak čarovala s mikrofonem i bez kruhového modulátoru a skupinu doplňovali dva klávesisté a bubeník.
JAN HAMMER & JERRY GOODMAN – Like Children (1975)
U nás nejen v době vydání kultovní deska, která se dočkala reedice na cédéčku až loni. Ale nikdy není pozdě, když jde o dobrou věc. Nahrávání alba si oba „odpadlíci“ z Mahavishnu Orchestra užívali opravdu jako děti. Hammer ke klávesám přibral bicí, Goodman k houslím zase veškeré strunné nástroje. Country And Eastern Music je dodnes nepřekonaný hard(jazz)rockový nářez s folklórními kořínky, našincům tak blízkými.
JEFF BECK – Wired (1976)
Rocker a jeden z nejdůležitějších kytaristů Jeff Beck si na tomhle albu dokázal ochočit elektrický jazz stejně jako mnohem později třeba techno. Po Blow By Blow další ryze instrumentální deska, na které si vystačil už tradičně bez krabiček, jenom s oblíbeným nástrojem Fender Startocaster. Oč hůře se o desce, kterou produkoval beatlesovský George Martin, píše, tím lépe se poslouchá. Nadčasová záležitost.
WEATHER REPORT – Heavy Weather (1977)
Tohle album jsem měl díky supraphonské licenci kdysi naposlouchané tak, že deska měla drážky dost ohrané. Hudba Weather Report, to byla vždycky kolektivní záležitost. Zawinul se Shorterem představovali jistoty, ale celkový zvuk posouvali baskytaristé. Miroslava Vitouše, který byl výborný technik, ale trochu akademický, vystřídal funkovější Alphonso Johnson, ale všechno rozkvetlo až s příchodem „bezpražcového“ Jaca Pastoria.
CZESLAW NIEMEN – Idée Fixe (1977)
Náš soused s velkým hlasem byl solitér a na dvojalbu Idée Fixe propojil jazz s rockem, elektronickou hudbou, ambientem, slovanskými folklorními prvky, jejichž záběr se tady rozšířil z Polska až na Balkán (a to ještě „boom“ world music nebyl ani v doslechu), i zhudebněnou poezií symbolisty Cypriana Kamila Norwida. Mezi deskami Katharsis a Postscriptum jediný počin, který vznikal s plnokrevnou kapelou.
JAZZ Q – Hodokvas (1979)
Tuzemští jazzrockoví patrioti přísahají na Elegie, ale podle mého soudu se v albové diskografii Jazz Q dostal nejvýše právě Hodokvas. Vznikal navíc v době, kdy ve světě jazzrockoví pionýři jako Billy Cobham už spotřebovali svůj střelný prach, ale nechytili ještě druhý dech. Obsazení, ve kterém se po boku Martina Kratochvíla objevilo asi nejvíce rockerů v historii kapely, dokázalo hrát velmi dynamicky i potichu.
NAKED CITY – Radio (1993)
Předposlední album superskupiny z newyorského Downtownu mezi jazzrockovou desítkou někoho možná překvapí, ale šlo o nejzajímavější fúzi nové generace. Její záběr byl k obrazu kapelníka Johna Zorna otesánkovský: od jazzu přes r&b, funk nebo kalifornský surf rock až po grindcore. Bill Frisell tady hraje tak, že kytaristovi s vizáží středoškolského profesora literatury mohlo závidět devět metalistů z deseti.
časopis mGuide 2008/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-jazzrockovych-desek-vsech-dob-podle-Pavla-Viska~23~kveten~2008/
Komentáře
&;
