10 nejlepších hard rockových desek podle Ilji Kučery ml.
21.8.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
Hudebního publicistu Ilja Kučera ml., který od roku 1989 pravidelně publikuje v časopisech Muzikus, Rock & Pop, Spark, Bang! a mnoha dalších, budete nejspíš znát jak z uvádění rockových festivalů a koncertů, tak i z jeho hudebních pořadů v Čs. rozhlase a dalších rádiích. Je též autorem mnoha knížek o muzice a hudebním divadle (Kiss (1995), Jesus Christ Superstory (s Jaroslavem Panenkou; 1998), Hamlet a jeho hvězdy (s Jaroslavem Panenkou; 2001), Fleret – Tož štrngnime si spolem (2001), Můj život s Galileem (s Jaroslavem Panenkou; 2003))
Co tě přivedlo k psaní o muzice?
Myslím, že se tak logicky protnuly dvě věci, které se u mě asi protnout musely. Můj děda byl básník, otec pracoval jako rozhlasový redaktor a psal spousty fejetonů, soudniček a povídek a já se pod tímto vlivem odmalička pokoušel také pořád něco psát. Matčina rodinná větev byla zase hudební, každý tam na něco hrál, máma byla obstojná klavíristka. Já se v pubertě klavíru vzepřel a začal hrát bigbít. No a z průsečíků obou dvou těchto koníčků se postupně stala moje profese.
Pamatuješ si na první rockovou desku, která tě mimořádně oslovila?
Asi bych nemohl jmenovat jednu konkrétní desku, protože mé prvotní námluvy s bigbítem se odehrávaly prostřednictvím magnetofonových pásků nahraných od staršího bratrance. Bývala na nich všehochuť, která pak v mém pokoji burácela z magnetofonu Sonet Duo, později B42 a s odstupem času bych v ní identifikoval asi především Slade, Sweet, Rush, Rolling Stones a rovněž Whole Lotta Love od Led Zeppelin, o níž jsme se domnívali, že to zpívá nějaká černoška.
Staré hardrockové skupiny jako Deep Purple nebo Uriah Heep se teší u nás stale velké oblibě, čím je to podle tebe zapříčiněno?
Domnívám se, že důvody jsou v zásadě dva. Jednak pro generaci, která na těchto kapelách vyrůstala, byly jejich desky přece jenom ještě dost nedostupné a když už člověk nějakou získal nebo si ji nahrál, poslouchal jí pořád dokola až se mu důkladně dostala pod kůži. Teď , když slyšíš dvacet, třicet nových desek měsíčně, těžko si k některé vytvoříš tak silný vztah. Druhý důvod vidím v pohledu ryze hudebním. Domnívám se, že kapely typu Deep Purple, Uriah Heep, UFO tedy kapely především “klávesové”, jsou ve své melodice a harmonickém chápání blízké českému, či slovanskému vkusu všeobecně.
Které z novějších kapel, které se orientuji na "starou hudbu" tě zaujaly?
Je pravda, že stále vzniká a to především v Německu, potažmo v Anglii či Itálii řada kapel hlásících se striktně k 70.létům. Jejich alba se mi průběžně dostávají do ruky, ale nemohu tvrdit, že by mě některé obzvláště zaujalo. Připadá mi, že tyhle kapely zůstávají jaksi na povrchu a to i přesto, že by bylo jistě možné, starými barvami namalovat fascinující nové obrazy. Sleduji proto mezi současnými kapelami především ty, které se vyjadřují současným jazykem a hardrock pro mě zůstává starou láskou, která rozhodně nerezaví.
Je česká kapela tohoto razeni, která tě baví?
Ano je, a je to myslím stoprocentní potvrzení toho co jsem říkal o starých barvách a nových obrazech. Je to kapela Red Baron Band
10 nejlepších hard rockových desek podle Ilji Kučery ml.:
DEEP PURPLE – In Rock (1970)
V podstatě by se mezi desítkou základních hardrockových desek mohlo objevit kterékoliv z řadových alb Deep Purple první poloviny 70.let. In Rock je krom toho strhující i svou neuvěřitelnou syrovostí. Hned při úvodní písničce Speed King máte pocit že Blackmorova kytara páře reproduktory na cáry, elektronky v Lordových hammondkách musejí co chvíli vybuchnout a s Gillanem lomcuje nefalšované šílenství. Ale to je hard rock, tvrdý, nekompromisní, ve své čisté podobě razantnější než punk, než heavy metal, to je hard rock nadoraz.
AC/DC - Highway to Hell (1979)
V jednoduchosti je síla –říká dokonale známé staré přísloví, které by také mohlo znít v jednoduchosti je krása a nebo, jednoduchost sbližuje. Highway to Hell a tvorba AC/DC vůbec je čistá, krystalická podoba hard rocku. Přímo vychází z rock ´n´ rollu, neplýtvá akordy ale vy neustále cítíte, že se tak neděje z nedostatku ale z přesvědčení. AC/DC jsou naplněním tvrzení, že rock ´n´ roll má být zábava. A tohle zábava je – živočišná, přímočará s vysokou voltáží. Navíc nezaměnitelná díky charakteristickému soundu kytary Anguse Younga a neopakovatelné barvě neopakovatelného zpěvu Bona Scotta.
KATAPULT - Katapult (1978)
Bylo by nespravedlivé domnívat se, natož pak tvrdit, že na české hardrockové scéně 70. let se neobjevilo pár kvalitních hardrockových kapel. Horší už to bylo z dobře známých důvodů s jejich eventuálními deskami s výjimkou několika jazzrockových a artrockových vlaštovek. Živák Katapultu je hardrock v čisté formě. Jasný přímočarý, uchopitelný. A co je na albu velmi podstatné je jeho zvuk. S minimálním technickým zázemím čtyř stop je to zvuk dodnes neoddiskutovatelný, zvuk, který nenese znaivňující stopu času. Proč – protože je naprosto přirozený.
BLACK SABBATH – Paranoid (1971)
Člověk, který se zajímá o hard rock či rockovou muziku vůbec by měl nejprve vyslechnout album Black Sabbath z roku 1971 Paranoid. Jenom namátkou pohled do seznamu písniček, kde je spolu s titulním Paranoidem také Iron Man, Electric Funeral či War Pigs prozrazuje, že tady se rodila samotná kostra tvrdého rocku a metalu. Black Sabbath tu představili a na ostatních raných deskách doplnili základní motivické kombinace, z nichž muzika drsnějšího zrna žije v podstatě dodnes.
KISS - Destroyer (1976)
Tak jako každá muzika, každý hudební styl má i hardrock své rozmanité podoby, od nekompromisně syrových až po melodičtější a dejme tomu komerčnější. V dobrém slova smyslu reprezentantem té druhé je album Kiss Destroyer. Ze skladeb jako Detroit Rock City nebo God of Thunder nepochybně vyplývá, že deska stojí pevně na hardrockových základech. Je energická, opřená o výrazné, chytlavé kytarové riffy, expresivně zazpívaná. Na druhou stranu je tu ale znát i velmi zajímavá a důkladná aranžersko-producentská práce, která albu dodává široce přijatelnou barevnost. Svou dobu tehdy Destroyer právě v tomhle ohledu o několik let předběhl.
LED ZEPPELIN - Led Zeppelin (1969)
První album Led Zeppelin vyšlo v době, kdy se styl zvaný hard-rock začal formovat, tvořit, kdy nacházel svou tvář. A právě “jednička” rozkrývá všechny inspirační zdroje tohoto stylu. Otevírá jí ostrá riffová Good Times Bad Times s kulometným šlapákem Johna Bonhama, ale záhy prozrazuje, že hardrocku bude nadále stylem mísícím v sobě rhytm´n´ blues, čistokrevné blues, ale i přídechy folku, bude dynamický s vypjatým vokálním projevem, gradujícím z teskného šepotu až po extatický křik.
URIAH HEEP - Look At Yourself (1971)
Naprosto charakteristický příklad soundu, harmonických a aranžérských postupů klávesové hardrockové kapely 70.let. Monumentální zvuk se opírá o mohutnou hradbu patřičně zkreslených varhan Hammond na jedné straně, o expresivní kytaru na straně druhé a to vše korunují vysoko vypjaté bohaté vokály. Je to dynamická hudba vypjatých emocí včetně slavné gradující balady July Morning. Je ukázkou čisté formy čistokrevného, hudebně bohatého hard rocku. I tentokrát by si ovšem místo mezi privilegovanými alby zasloužily místo o další tituly Uriášů sedmé dekády.
JETHRO TULL – Aqualung (1971)
Samotné Jethro Tull by bylo nepřesné označovat za čistě hardrockovou kapelu. Jsou sami sobě stylem. Deska Aqualung však dala světu krom jiného dva čítankově hardrockové motivy – titulní Aqualung a Locomotive Breath. Jsou pro tento styl tím, čím třeba motiv Smoke On The Water, Iron Man, All Right Now či Whole Lotta Love. Bez Aqualungu by hardrock nebyl hardrockem, byť hranice stylu jsou tu bohatě překračovány. Totéž platí i o drsné poetice textů Iana Andersona.
NAZARETH – Razamanaz (1973)
Když se při poslechu téhle desky vybavíte jistou představivostí uvědomíte se, jak by asi jednotlivé písničky zněly zahrány v jiných než hardrockových aranžmá. Najdete tu v podstatě klasický rock ´n´ roll, něco bigbítu 60.let, ba i country s nezbytnou bottleneckovou kytarou vše ovšem v řízném hardrockovém hávu. Divoce kvílící Dan McCafferty, tažná rytmika, řezavý zvuk kytar – hardrocková fasády s jiným obsahem, což rozhodně není na škodu. Naopak.
SLADE– Slayed? (1972)
Krom jiného obsahuje tohle album na pomezí hard rocku a glam rocku trháky typu Mama Weer All Crazee Now nebo Godbye T´Jane, které se dokázaly dodnes udržet v play listech rádií nejen rockových, lahůdkou je pak coververze Move Over J. Joplin. Jednoduché písně s valivým kytarovým zvukem mají nepřeslechnutelné fotbalové refrény, obrovskou energii. Na rozdíl od dramatické muziky Deep Purple či Led Zeppelin, je tenhle hardrock dokonale bezstarostný, bezproblémový, ale stejně briskní a šťavnatý.
Co tě přivedlo k psaní o muzice?
Myslím, že se tak logicky protnuly dvě věci, které se u mě asi protnout musely. Můj děda byl básník, otec pracoval jako rozhlasový redaktor a psal spousty fejetonů, soudniček a povídek a já se pod tímto vlivem odmalička pokoušel také pořád něco psát. Matčina rodinná větev byla zase hudební, každý tam na něco hrál, máma byla obstojná klavíristka. Já se v pubertě klavíru vzepřel a začal hrát bigbít. No a z průsečíků obou dvou těchto koníčků se postupně stala moje profese.
Pamatuješ si na první rockovou desku, která tě mimořádně oslovila?
Asi bych nemohl jmenovat jednu konkrétní desku, protože mé prvotní námluvy s bigbítem se odehrávaly prostřednictvím magnetofonových pásků nahraných od staršího bratrance. Bývala na nich všehochuť, která pak v mém pokoji burácela z magnetofonu Sonet Duo, později B42 a s odstupem času bych v ní identifikoval asi především Slade, Sweet, Rush, Rolling Stones a rovněž Whole Lotta Love od Led Zeppelin, o níž jsme se domnívali, že to zpívá nějaká černoška.
Staré hardrockové skupiny jako Deep Purple nebo Uriah Heep se teší u nás stale velké oblibě, čím je to podle tebe zapříčiněno?
Domnívám se, že důvody jsou v zásadě dva. Jednak pro generaci, která na těchto kapelách vyrůstala, byly jejich desky přece jenom ještě dost nedostupné a když už člověk nějakou získal nebo si ji nahrál, poslouchal jí pořád dokola až se mu důkladně dostala pod kůži. Teď , když slyšíš dvacet, třicet nových desek měsíčně, těžko si k některé vytvoříš tak silný vztah. Druhý důvod vidím v pohledu ryze hudebním. Domnívám se, že kapely typu Deep Purple, Uriah Heep, UFO tedy kapely především “klávesové”, jsou ve své melodice a harmonickém chápání blízké českému, či slovanskému vkusu všeobecně.
Které z novějších kapel, které se orientuji na "starou hudbu" tě zaujaly?
Je pravda, že stále vzniká a to především v Německu, potažmo v Anglii či Itálii řada kapel hlásících se striktně k 70.létům. Jejich alba se mi průběžně dostávají do ruky, ale nemohu tvrdit, že by mě některé obzvláště zaujalo. Připadá mi, že tyhle kapely zůstávají jaksi na povrchu a to i přesto, že by bylo jistě možné, starými barvami namalovat fascinující nové obrazy. Sleduji proto mezi současnými kapelami především ty, které se vyjadřují současným jazykem a hardrock pro mě zůstává starou láskou, která rozhodně nerezaví.
Je česká kapela tohoto razeni, která tě baví?
Ano je, a je to myslím stoprocentní potvrzení toho co jsem říkal o starých barvách a nových obrazech. Je to kapela Red Baron Band
10 nejlepších hard rockových desek podle Ilji Kučery ml.:
DEEP PURPLE – In Rock (1970)
V podstatě by se mezi desítkou základních hardrockových desek mohlo objevit kterékoliv z řadových alb Deep Purple první poloviny 70.let. In Rock je krom toho strhující i svou neuvěřitelnou syrovostí. Hned při úvodní písničce Speed King máte pocit že Blackmorova kytara páře reproduktory na cáry, elektronky v Lordových hammondkách musejí co chvíli vybuchnout a s Gillanem lomcuje nefalšované šílenství. Ale to je hard rock, tvrdý, nekompromisní, ve své čisté podobě razantnější než punk, než heavy metal, to je hard rock nadoraz.
AC/DC - Highway to Hell (1979)
V jednoduchosti je síla –říká dokonale známé staré přísloví, které by také mohlo znít v jednoduchosti je krása a nebo, jednoduchost sbližuje. Highway to Hell a tvorba AC/DC vůbec je čistá, krystalická podoba hard rocku. Přímo vychází z rock ´n´ rollu, neplýtvá akordy ale vy neustále cítíte, že se tak neděje z nedostatku ale z přesvědčení. AC/DC jsou naplněním tvrzení, že rock ´n´ roll má být zábava. A tohle zábava je – živočišná, přímočará s vysokou voltáží. Navíc nezaměnitelná díky charakteristickému soundu kytary Anguse Younga a neopakovatelné barvě neopakovatelného zpěvu Bona Scotta.
KATAPULT - Katapult (1978)
Bylo by nespravedlivé domnívat se, natož pak tvrdit, že na české hardrockové scéně 70. let se neobjevilo pár kvalitních hardrockových kapel. Horší už to bylo z dobře známých důvodů s jejich eventuálními deskami s výjimkou několika jazzrockových a artrockových vlaštovek. Živák Katapultu je hardrock v čisté formě. Jasný přímočarý, uchopitelný. A co je na albu velmi podstatné je jeho zvuk. S minimálním technickým zázemím čtyř stop je to zvuk dodnes neoddiskutovatelný, zvuk, který nenese znaivňující stopu času. Proč – protože je naprosto přirozený.
BLACK SABBATH – Paranoid (1971)
Člověk, který se zajímá o hard rock či rockovou muziku vůbec by měl nejprve vyslechnout album Black Sabbath z roku 1971 Paranoid. Jenom namátkou pohled do seznamu písniček, kde je spolu s titulním Paranoidem také Iron Man, Electric Funeral či War Pigs prozrazuje, že tady se rodila samotná kostra tvrdého rocku a metalu. Black Sabbath tu představili a na ostatních raných deskách doplnili základní motivické kombinace, z nichž muzika drsnějšího zrna žije v podstatě dodnes.
KISS - Destroyer (1976)
Tak jako každá muzika, každý hudební styl má i hardrock své rozmanité podoby, od nekompromisně syrových až po melodičtější a dejme tomu komerčnější. V dobrém slova smyslu reprezentantem té druhé je album Kiss Destroyer. Ze skladeb jako Detroit Rock City nebo God of Thunder nepochybně vyplývá, že deska stojí pevně na hardrockových základech. Je energická, opřená o výrazné, chytlavé kytarové riffy, expresivně zazpívaná. Na druhou stranu je tu ale znát i velmi zajímavá a důkladná aranžersko-producentská práce, která albu dodává široce přijatelnou barevnost. Svou dobu tehdy Destroyer právě v tomhle ohledu o několik let předběhl.
LED ZEPPELIN - Led Zeppelin (1969)
První album Led Zeppelin vyšlo v době, kdy se styl zvaný hard-rock začal formovat, tvořit, kdy nacházel svou tvář. A právě “jednička” rozkrývá všechny inspirační zdroje tohoto stylu. Otevírá jí ostrá riffová Good Times Bad Times s kulometným šlapákem Johna Bonhama, ale záhy prozrazuje, že hardrocku bude nadále stylem mísícím v sobě rhytm´n´ blues, čistokrevné blues, ale i přídechy folku, bude dynamický s vypjatým vokálním projevem, gradujícím z teskného šepotu až po extatický křik.
URIAH HEEP - Look At Yourself (1971)
Naprosto charakteristický příklad soundu, harmonických a aranžérských postupů klávesové hardrockové kapely 70.let. Monumentální zvuk se opírá o mohutnou hradbu patřičně zkreslených varhan Hammond na jedné straně, o expresivní kytaru na straně druhé a to vše korunují vysoko vypjaté bohaté vokály. Je to dynamická hudba vypjatých emocí včetně slavné gradující balady July Morning. Je ukázkou čisté formy čistokrevného, hudebně bohatého hard rocku. I tentokrát by si ovšem místo mezi privilegovanými alby zasloužily místo o další tituly Uriášů sedmé dekády.
JETHRO TULL – Aqualung (1971)
Samotné Jethro Tull by bylo nepřesné označovat za čistě hardrockovou kapelu. Jsou sami sobě stylem. Deska Aqualung však dala světu krom jiného dva čítankově hardrockové motivy – titulní Aqualung a Locomotive Breath. Jsou pro tento styl tím, čím třeba motiv Smoke On The Water, Iron Man, All Right Now či Whole Lotta Love. Bez Aqualungu by hardrock nebyl hardrockem, byť hranice stylu jsou tu bohatě překračovány. Totéž platí i o drsné poetice textů Iana Andersona.
NAZARETH – Razamanaz (1973)
Když se při poslechu téhle desky vybavíte jistou představivostí uvědomíte se, jak by asi jednotlivé písničky zněly zahrány v jiných než hardrockových aranžmá. Najdete tu v podstatě klasický rock ´n´ roll, něco bigbítu 60.let, ba i country s nezbytnou bottleneckovou kytarou vše ovšem v řízném hardrockovém hávu. Divoce kvílící Dan McCafferty, tažná rytmika, řezavý zvuk kytar – hardrocková fasády s jiným obsahem, což rozhodně není na škodu. Naopak.
SLADE– Slayed? (1972)
Krom jiného obsahuje tohle album na pomezí hard rocku a glam rocku trháky typu Mama Weer All Crazee Now nebo Godbye T´Jane, které se dokázaly dodnes udržet v play listech rádií nejen rockových, lahůdkou je pak coververze Move Over J. Joplin. Jednoduché písně s valivým kytarovým zvukem mají nepřeslechnutelné fotbalové refrény, obrovskou energii. Na rozdíl od dramatické muziky Deep Purple či Led Zeppelin, je tenhle hardrock dokonale bezstarostný, bezproblémový, ale stejně briskní a šťavnatý.
časopis mGuide 2007/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-hard-rockovych-desek-podle-Ilji-Kucery-ml~21~srpen~2007/
Komentáře
&;
