10 nejlepších desek na pomezí žánrů podle Varhana Orchestroviče Bauera
5.10.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Varhan Orchestrovič Bauer (1969) je prototypem hudebního skladatele, aranžéra a dirigenta, u kterého hranice žánrů splývají v jeden celek. Skládá jak vážnou, tak i filmovou hudbu (Goyovy přízraky) či hudbu k reklamám, a v jeho kompozicích vždy nalézáme různé syntézy žánrů, nálad a prvky nejen symfonické hudby, jazzu, funku či rapu. Proto jsem ani na okamžik neváhal, koho pozvat jako hosta pro dnešní téma této rubriky, které zní: hudba na pomezí žánrů.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupil?
Když mi bylo deset, vyměnil jsem s kamarádem za tři angličáky album skupiny Blood Sweat and Tears. Mně se strašně líbila ta kombinace jazzu a rocku a skvělej zpěvák. Byl to pro mě po Beatles, Jesus Christ Superstar a písních Toma Jonese, které jsem všechny poslouchal díky tátovi od útlého dětství, další krok v rozšiřovaní hudebních obzorů.
A jak jste se dostal k rock‘n‘rollu?
Když přišla puberta, tak jsem samozřejmě přitvrdil a začal jsem poslouchat i Led Zeppelin a Deep Purple. Ve třinácti jsem založil na základce svojí první kapelu Asteroix, která nejdřív hrála písničky od Olympiku, ale pak jsme se pokoušeli i o vlastní tvorbu. Na střední už jsem propadl nové vlně, hlavně kapelám jako Abraxas a Pražský výběr. Naše tehdejší kapela Fópa jimi byla hodně ovlivněná. Později jsem začal hrát taky s cikánskou kapelou písně Michaela Jacksona z desky Thriller, protože oni jediní to tehdy uměli hrát s takovým černošským feelingem.
Jaké byly vaše muzikantské vzory?
Určitě všichni, které jsem již zmínil, a pak v dospívání to byl Michael Kocáb. Zejména kvůli jeho postojům, ale též se mi líbilo, že kromě bigbeatu je varhaník a vystudovaný skladatel, a že umí psát i pro orchestr a skládat i fi lmovou muziku. I díky osobnímu setkání s ním jsem se vydal na konzervatoř studovat skladbu a dirigování a dodnes jsme přátelé. Na konzervatoři se mi otevřely nové obzory a asi největším vzorem se stal Leonard Bernstein, dirigent a skladatel, který dokázal jakoukoliv hudbu dělat s maximálním nasazením a strhnout všechny kolem, aby ho následovali. Také jsem objevil Svěcení jara, Honeggerovy symfonie, Milese Davise, Franka Zappu....
Jaký je dnes váš hudební rozptyl coby posluchače?
Poslouchám skoro všechny žánry, dokonce i elektroniku. Některé věci z taneční hudby jsou ale bohužel příliš repetativní, a to mě nebaví. A taky nejsem blázen, abych půl hodiny poslouchal jenom D dur. Baví mě moc beatboxeři a ti frajeři, co umějí hrát na gramce jako na hudební nástroje.
Kterou desku byste ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Symfonie Arthura Honeggera, balet Svěcení jara, muzikál West side Story, soundtrack k filmu E. T., Straka v hrsti od Pražského výběru, desky Brecker Brothers, Kind of Blue od Milese Davise....a ještě asi sto dalších (smích).
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomenete?
V devadesátých letech, když jsem byl v Los Angeles, jsem byl na Johnu Williamsovi v Hollywood Bowl, když dirigoval svou fi lmovou muziku. Jinak jsem v Praze byl skoro na všem, co bylo výjimečné: Seiji Ozawa, José Cura, Krysztof Penderecki, Keith Jarret, Michael Brecker, Dave Holland Big Band, Ray Charles Big Band, Dizzy Gilespie, Pat Metheny, výborné symfonické koncerty SOČRu......vše bylo nezapomenutelné.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupil?
Když mi bylo deset, vyměnil jsem s kamarádem za tři angličáky album skupiny Blood Sweat and Tears. Mně se strašně líbila ta kombinace jazzu a rocku a skvělej zpěvák. Byl to pro mě po Beatles, Jesus Christ Superstar a písních Toma Jonese, které jsem všechny poslouchal díky tátovi od útlého dětství, další krok v rozšiřovaní hudebních obzorů.
A jak jste se dostal k rock‘n‘rollu?
Když přišla puberta, tak jsem samozřejmě přitvrdil a začal jsem poslouchat i Led Zeppelin a Deep Purple. Ve třinácti jsem založil na základce svojí první kapelu Asteroix, která nejdřív hrála písničky od Olympiku, ale pak jsme se pokoušeli i o vlastní tvorbu. Na střední už jsem propadl nové vlně, hlavně kapelám jako Abraxas a Pražský výběr. Naše tehdejší kapela Fópa jimi byla hodně ovlivněná. Později jsem začal hrát taky s cikánskou kapelou písně Michaela Jacksona z desky Thriller, protože oni jediní to tehdy uměli hrát s takovým černošským feelingem.
Jaké byly vaše muzikantské vzory?
Určitě všichni, které jsem již zmínil, a pak v dospívání to byl Michael Kocáb. Zejména kvůli jeho postojům, ale též se mi líbilo, že kromě bigbeatu je varhaník a vystudovaný skladatel, a že umí psát i pro orchestr a skládat i fi lmovou muziku. I díky osobnímu setkání s ním jsem se vydal na konzervatoř studovat skladbu a dirigování a dodnes jsme přátelé. Na konzervatoři se mi otevřely nové obzory a asi největším vzorem se stal Leonard Bernstein, dirigent a skladatel, který dokázal jakoukoliv hudbu dělat s maximálním nasazením a strhnout všechny kolem, aby ho následovali. Také jsem objevil Svěcení jara, Honeggerovy symfonie, Milese Davise, Franka Zappu....
Jaký je dnes váš hudební rozptyl coby posluchače?
Poslouchám skoro všechny žánry, dokonce i elektroniku. Některé věci z taneční hudby jsou ale bohužel příliš repetativní, a to mě nebaví. A taky nejsem blázen, abych půl hodiny poslouchal jenom D dur. Baví mě moc beatboxeři a ti frajeři, co umějí hrát na gramce jako na hudební nástroje.
Kterou desku byste ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Symfonie Arthura Honeggera, balet Svěcení jara, muzikál West side Story, soundtrack k filmu E. T., Straka v hrsti od Pražského výběru, desky Brecker Brothers, Kind of Blue od Milese Davise....a ještě asi sto dalších (smích).
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomenete?
V devadesátých letech, když jsem byl v Los Angeles, jsem byl na Johnu Williamsovi v Hollywood Bowl, když dirigoval svou fi lmovou muziku. Jinak jsem v Praze byl skoro na všem, co bylo výjimečné: Seiji Ozawa, José Cura, Krysztof Penderecki, Keith Jarret, Michael Brecker, Dave Holland Big Band, Ray Charles Big Band, Dizzy Gilespie, Pat Metheny, výborné symfonické koncerty SOČRu......vše bylo nezapomenutelné.
10 nejlepších desek na pomezí žánrů podle Varhana Orchestroviče Bauera
BEATLES – Abbey Road (1969)
Byla to pro mě zcela zásadní deska, neboť jsem se k ní dostal jako malé dítě a byl to velice silný zážitek. Kromě kytar a bubnů se tam vyskytovaly i smyčce, různé vokály, žesťové nástroje, hammondky a piano...nikdy mě nenapadlo, že ve stejném studiu budu jednou dirigovat London Symphony Orchestra pro film Miloše Formana.
BLOOD SWEAT & TEARS – Blood Sweat & Tears (1969)
Druhé album v diskografii Blood Sweat & Tears pro mě představuje geniální spojení dvou světů - bigbeatu a jazzu. Desku natočili plejáda skvělých muzikantů jako klávesista Al Kooper, trumpetista Randy Brecker, bubeník Bobby Colomby nebo zpěvák David Clayton-Thomas. Tato deska mě hodně ovlivnila k pozdější syntéze různých stylů a žánrů.
PRAŽSKÝ VÝBĚR – Straka v hrsti (1982)
Toto album, Kocábovy Slavnosti porozumění a Odysseus jsou pro mě díla, která přesně odrážela dohnívající komunismus. Rebelie, která ve mně třímala, se tehdy začala probouzet a začal jsem opravdu do hloubky studovat muziku. Pro Pavlíčka, Soukupa i Kocába jsem později pracoval jako orchestrátor filmové hudby
FRANK ZAPPA - Yellow Shark (1993)
Nejradši bych zde uváděl alba Yellow Shark a 200 Motels dohromady, neboť jsou to alba, která jsou spojená jak způsobem svého vzniku, tak i charakterem. Ta ironie a hravost na pozadí hudební virtuozity mi prostě učarovala, zvláště v dobách revoluce. Nutilo mě to hledat další a další nové hudební světy a utvrdilo to mé přesvědčení o syntéze žánrů.
MILES DAVIS – Doo-Bop (1991)
Strašně jsem váhal, zda zde neuvést alba Aura, Amandla, či Tutu. Miles Davis způsobil několik revolucí v jazzu. Zejména tím, že do jazzu přijal rockové nástroje, riffy a dokonce i rap, jak dokazuje ostatně i toto album. Každý, kdo s ním hrál, byl Davisem silně ovlivněn a šířil jeho odkaz po svém dál.
IGOR STRAVINSKY - Svěcení jara (1913)
Nejzásadnější skladba 20. století, je v ní jazz i rock, neuvěřitelné rytmické i harmonické kombinace, o motivické práci ani nemluvě. Jednu dobu jsem tento balet poslouchal každý den desetkrát, abych tu muziku vůbec pochopil. Doporučují nahrávku s Leonardem Bernsteinem a Izraelskou filharmonií.
ARTHUR HONEGGER - Jeanne d'Arc au Bûcher
Symfonie Arthura Honnegera jsou fenomenální a domnívám se, že společně se Stravinským jejich tvorba patří k tomu nejdůležitějšímu z předválečné i poválečné symfonické hudby. Jeanne d'Arc au Bûcher je skladbou, která vás dostává úplně mimo prostor a čas. Mám rád nahrávku se Sergem Baudem a Českou filharmonii.
BERNARD HERRMANN – Marvellous Film World of Bernard Herrmann (1996)
Slavné Hitchcockovy filmy jako Psycho, Vertigo,Torn Curtain, či Občan Kane by bez jeho hudby nebyly zdaleka tak emocionálně vypjaté. Obdivuhodné je zejména to, jak Herrmann používal figurací s drobnými obměnami, které znásobily napětí v dramatických pasážích. Spousta z nich jsou opravdové hudební mezníky-například scéna s nožem v Psychu.
JOHN WILLIAMS – Soundtracks (2009)
John Williams složil unikátní hudbu k filmům jako Jurský park 1 a 2, E.T. nebo Schindlerův seznam. Jeho díla jsou obdivuhodně nápaditá a motivická práce je vždy zcela v kontextu s obrazem. John Williams má i úžasnou instrumentaci a v tomto aspektu je pokračovatelem Bernarda Herrmanna.
LEONARD BERNSTEIN - Bernstein Conducts Bernstein (1997)
V době sametové revoluce jsem objevil Lennyho a skladby jako West Side Story, Jeremiah, Age of Anxiety, Kaddish naprosto jasně určily můj směr. Díky jeho vzoru jsem se vydal na cestu stát se hudebním skladatelem a dirigentem se stejným emocionálním a duchovním nasazením jako Leonard Bernstein.
BEATLES – Abbey Road (1969)
Byla to pro mě zcela zásadní deska, neboť jsem se k ní dostal jako malé dítě a byl to velice silný zážitek. Kromě kytar a bubnů se tam vyskytovaly i smyčce, různé vokály, žesťové nástroje, hammondky a piano...nikdy mě nenapadlo, že ve stejném studiu budu jednou dirigovat London Symphony Orchestra pro film Miloše Formana.
BLOOD SWEAT & TEARS – Blood Sweat & Tears (1969)
Druhé album v diskografii Blood Sweat & Tears pro mě představuje geniální spojení dvou světů - bigbeatu a jazzu. Desku natočili plejáda skvělých muzikantů jako klávesista Al Kooper, trumpetista Randy Brecker, bubeník Bobby Colomby nebo zpěvák David Clayton-Thomas. Tato deska mě hodně ovlivnila k pozdější syntéze různých stylů a žánrů.
PRAŽSKÝ VÝBĚR – Straka v hrsti (1982)
Toto album, Kocábovy Slavnosti porozumění a Odysseus jsou pro mě díla, která přesně odrážela dohnívající komunismus. Rebelie, která ve mně třímala, se tehdy začala probouzet a začal jsem opravdu do hloubky studovat muziku. Pro Pavlíčka, Soukupa i Kocába jsem později pracoval jako orchestrátor filmové hudby
FRANK ZAPPA - Yellow Shark (1993)
Nejradši bych zde uváděl alba Yellow Shark a 200 Motels dohromady, neboť jsou to alba, která jsou spojená jak způsobem svého vzniku, tak i charakterem. Ta ironie a hravost na pozadí hudební virtuozity mi prostě učarovala, zvláště v dobách revoluce. Nutilo mě to hledat další a další nové hudební světy a utvrdilo to mé přesvědčení o syntéze žánrů.
MILES DAVIS – Doo-Bop (1991)
Strašně jsem váhal, zda zde neuvést alba Aura, Amandla, či Tutu. Miles Davis způsobil několik revolucí v jazzu. Zejména tím, že do jazzu přijal rockové nástroje, riffy a dokonce i rap, jak dokazuje ostatně i toto album. Každý, kdo s ním hrál, byl Davisem silně ovlivněn a šířil jeho odkaz po svém dál.
IGOR STRAVINSKY - Svěcení jara (1913)
Nejzásadnější skladba 20. století, je v ní jazz i rock, neuvěřitelné rytmické i harmonické kombinace, o motivické práci ani nemluvě. Jednu dobu jsem tento balet poslouchal každý den desetkrát, abych tu muziku vůbec pochopil. Doporučují nahrávku s Leonardem Bernsteinem a Izraelskou filharmonií.
ARTHUR HONEGGER - Jeanne d'Arc au Bûcher
Symfonie Arthura Honnegera jsou fenomenální a domnívám se, že společně se Stravinským jejich tvorba patří k tomu nejdůležitějšímu z předválečné i poválečné symfonické hudby. Jeanne d'Arc au Bûcher je skladbou, která vás dostává úplně mimo prostor a čas. Mám rád nahrávku se Sergem Baudem a Českou filharmonii.
BERNARD HERRMANN – Marvellous Film World of Bernard Herrmann (1996)
Slavné Hitchcockovy filmy jako Psycho, Vertigo,Torn Curtain, či Občan Kane by bez jeho hudby nebyly zdaleka tak emocionálně vypjaté. Obdivuhodné je zejména to, jak Herrmann používal figurací s drobnými obměnami, které znásobily napětí v dramatických pasážích. Spousta z nich jsou opravdové hudební mezníky-například scéna s nožem v Psychu.
JOHN WILLIAMS – Soundtracks (2009)
John Williams složil unikátní hudbu k filmům jako Jurský park 1 a 2, E.T. nebo Schindlerův seznam. Jeho díla jsou obdivuhodně nápaditá a motivická práce je vždy zcela v kontextu s obrazem. John Williams má i úžasnou instrumentaci a v tomto aspektu je pokračovatelem Bernarda Herrmanna.
LEONARD BERNSTEIN - Bernstein Conducts Bernstein (1997)
V době sametové revoluce jsem objevil Lennyho a skladby jako West Side Story, Jeremiah, Age of Anxiety, Kaddish naprosto jasně určily můj směr. Díky jeho vzoru jsem se vydal na cestu stát se hudebním skladatelem a dirigentem se stejným emocionálním a duchovním nasazením jako Leonard Bernstein.
časopis mGuide 2009/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-desek-na-pomezi-zanru-podle-Varhana-Orchestrovice-Bauera~05~rijen~2009/
