10 nejlepších baskytarových desek podle Fredrika Janáčka
2.9.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Fredrika Janáčka české publikum zná dobře z tria –123min. kde hraje již víc než deset let, ale někteří si ho možná budou pamatovat i ze skupin Sluníčko, či Sluneční orchestr. Velice zajímavé desky nahrál i se švédskou kapelou Isildurs Bane a ve svém rodném Švedsku složil hudbu i k několika divadelním inscenacím.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Bylo mi asi šest let a slyšel jsem u známých kompilační desku s Chuckem Berrym, Jerrym Leem Lewisem a Fatsem Dominem. Byl jsem z toho nadšen, doma u maminky zněli jen Bach a Mozart. Tak jsem ukecal maminku, aby mi koupila podobnou kompilaci. Mám ji dodnes, obal je hnusně růžový. Nejúžasnější je tam živá verze Got My Mojo Working Muddyho Waterse. Tam jsou asi také moje nejhlubší kořeny.
U které desky jsi poprvé zkoušel sám si stáhnout a zahrát part či sólo na basu?
V tomhle bylo pro mě nejzásadnější album Made in Japan od Deep Purple. S kapelou jsme si udělali pauzu v létě před mým nástupem do sedmé třídy a tím pádem jsem měl svůj starý aparát Vox doma v pokoji a mastil jsem od rána do večera. První měsíc Made in Japan, potom Zeppeliny II a IV a také trochu Thin Lizzy Live And Dangerous. Když mi bylo patnáct, šestnáct, můj basový mentor mi půjčil noty na Heavy Weather od Weather Report s Jacem. Hrál jsem podle not Teen Town a zjistil jsem, že verze v notách neodpovídá úplně skutečnosti, od té doby spoléhám hlavně
Kteří baskytaristé byli pro tebe vzory?
Nevím, jestli přímo vzory, ale nechal jsem se inspirovat hodně od těchto chlapíků, chronologicky: John-Paul Jones, Jaco Pastorius, Abe Laboriel, Verdine White, Chris Squire, Mick Karn, Chuck Rainey, Tony Levin, Percy Jones a Marcus Miller. Je spousta famózních basistů, kteří mě technicky očarovali, ale nějak se mi nedostali pod kůži, ale to je otázka vkusu a přístupu k hudbě.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Prošel jsem skoro všemi styly a bral jsem si to nejlepší ze všeho. Hlavní pro mě je, abych v hudbě slyšel a cítil upřímost a vášeň. Takže vše od Johna Lee Hookera a Stravinského až po Pixies, Earth, Wind & Fire, Zappu, TV On The Radio, Coltrana a Beastie Boys.
Oslovilo tě něco u českého porevolučního rocku či popu, co si pouštíš třeba sám od sebe?
Když jsem se přestěhoval do Česka v roce 1992, tak mě opravdu nic neoslovilo, ale časem jsem objevil a pouštěl jsem si Buty, Vltavu a J.A.R. Teď si často pouštím desku s Lenkou Dusilovou-Eternal Seekers. Krásná a zároveň invenční hudba, která mi promlouvá hluboko do duše. Lenčin hlas jsem vždy miloval, od té doby, co jsme spolu hráli v Sluníčku.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Bohužel jsem ji již dal. Když jeden známý měl narozeniny a neměl jsem čas na shánění dárku, tak jsem vzal ze sbírky jednu z milovaných desek, samozřejmě v perfektním stavu s tím, že si ji koupím znova – A Brazilian Love Affair od George Duka. Již jsem ji nesehnal.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Nejlepší koncert ve smyslu totální show s nápaditostí, estetikou, energií, choreografi í, hudebním vkusem a ekvilibristikou byl pro mne koncert Prince z turné Sign Of The Times 1987 v Göteborgu. Pak Pink Floyd na Strahově (1994) a Steely Dan v Stockholmu (2007). John Scofield a jeho Überjamband dvakrát v Lucerna Music Baru, to byly pro mne zážitky na celý život, stejně jako na stejném fleku Avishai Cohen Trio.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Bylo mi asi šest let a slyšel jsem u známých kompilační desku s Chuckem Berrym, Jerrym Leem Lewisem a Fatsem Dominem. Byl jsem z toho nadšen, doma u maminky zněli jen Bach a Mozart. Tak jsem ukecal maminku, aby mi koupila podobnou kompilaci. Mám ji dodnes, obal je hnusně růžový. Nejúžasnější je tam živá verze Got My Mojo Working Muddyho Waterse. Tam jsou asi také moje nejhlubší kořeny.
U které desky jsi poprvé zkoušel sám si stáhnout a zahrát part či sólo na basu?
V tomhle bylo pro mě nejzásadnější album Made in Japan od Deep Purple. S kapelou jsme si udělali pauzu v létě před mým nástupem do sedmé třídy a tím pádem jsem měl svůj starý aparát Vox doma v pokoji a mastil jsem od rána do večera. První měsíc Made in Japan, potom Zeppeliny II a IV a také trochu Thin Lizzy Live And Dangerous. Když mi bylo patnáct, šestnáct, můj basový mentor mi půjčil noty na Heavy Weather od Weather Report s Jacem. Hrál jsem podle not Teen Town a zjistil jsem, že verze v notách neodpovídá úplně skutečnosti, od té doby spoléhám hlavně
Kteří baskytaristé byli pro tebe vzory?
Nevím, jestli přímo vzory, ale nechal jsem se inspirovat hodně od těchto chlapíků, chronologicky: John-Paul Jones, Jaco Pastorius, Abe Laboriel, Verdine White, Chris Squire, Mick Karn, Chuck Rainey, Tony Levin, Percy Jones a Marcus Miller. Je spousta famózních basistů, kteří mě technicky očarovali, ale nějak se mi nedostali pod kůži, ale to je otázka vkusu a přístupu k hudbě.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Prošel jsem skoro všemi styly a bral jsem si to nejlepší ze všeho. Hlavní pro mě je, abych v hudbě slyšel a cítil upřímost a vášeň. Takže vše od Johna Lee Hookera a Stravinského až po Pixies, Earth, Wind & Fire, Zappu, TV On The Radio, Coltrana a Beastie Boys.
Oslovilo tě něco u českého porevolučního rocku či popu, co si pouštíš třeba sám od sebe?
Když jsem se přestěhoval do Česka v roce 1992, tak mě opravdu nic neoslovilo, ale časem jsem objevil a pouštěl jsem si Buty, Vltavu a J.A.R. Teď si často pouštím desku s Lenkou Dusilovou-Eternal Seekers. Krásná a zároveň invenční hudba, která mi promlouvá hluboko do duše. Lenčin hlas jsem vždy miloval, od té doby, co jsme spolu hráli v Sluníčku.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Bohužel jsem ji již dal. Když jeden známý měl narozeniny a neměl jsem čas na shánění dárku, tak jsem vzal ze sbírky jednu z milovaných desek, samozřejmě v perfektním stavu s tím, že si ji koupím znova – A Brazilian Love Affair od George Duka. Již jsem ji nesehnal.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Nejlepší koncert ve smyslu totální show s nápaditostí, estetikou, energií, choreografi í, hudebním vkusem a ekvilibristikou byl pro mne koncert Prince z turné Sign Of The Times 1987 v Göteborgu. Pak Pink Floyd na Strahově (1994) a Steely Dan v Stockholmu (2007). John Scofield a jeho Überjamband dvakrát v Lucerna Music Baru, to byly pro mne zážitky na celý život, stejně jako na stejném fleku Avishai Cohen Trio.
10 nejlepších baskytarových desek podle Fredrika Janáčka:
LED ZEPPELIN - II (1969)
Tato deska mě ohromila, když mi bylo třináct a mám ji stejně rád dodnes. Podle mě jedno z nedůležitých alb rockové historie vůbec. John-Paul Jones ukazuje svůj maximalní rozptyl a stále mě inspiruje. V Heartbreaker jeho heavy zkreslená basa vyniká hlavně ve slokách a v Ramble On je jeho basová linka krásně melodická, v refrénu přímo ekvilibristická.
JONI MITCHELL- Shadows And Light (1980)
Je hodně desek s Jakem Pastoriem, které byly velkými adepty, ale zvolil jsem zrovna tento živák. Kapela snů: Kromě Jaka tam hraje Pat Metheny, Lyle Mays, Michael Brecker a Don Alias. Jaco je ve vrcholné formě a za pozornost stojí třeba Goodbye Pork-pie Hat. Mám ten koncert i na DVD, ale radši ho poslouchám.
EARTH, WIND & FIRE - I Am (1979)
Tato sluneční soulfunková krása mi dokáže kdykoliv zvednout náladu. Úvodní In The Stone je úžasný dobový majstrštyk co se týče aranžmá a rytmiky. A povedených skladeb je tam nespočet – třeba stoprocentní diskohit Boogie Wonderland. Verdine White je jeden z mých nejoblíbenějších basáků. Má úžasný groove a krásný osobitý styl, který inspiroval i špičkové basisty.
GEORGE DUKE - A Brazilian Love Affair (1979)
Tuto desku kromě toho, že je jedna z mých nejoblíbenějších, jsem vybral hlavně kvůli skladbě Brazilian Sugar, kde mi Brazilec Jamil Joanes hraje přímo do mých niterních útrob. Podle zvuku se zdá, že hraje trsátkem, ale třeba má mimořádně silné nehty. Byron Miller mastí také pěkně dobovým slapem hned v úvodní a titulní písníčce.
JAPAN - Oil On Canvas (1983)
Japan byli pro mě v dospívání důležití, vytvářeli most mezi tehdejší módní hudební komercí a zdravou hudební inovací. Mick Karn a jeho velmi osobitý styl na bezpražcovou basu v osmdesátých letech byly pro mě to, co byl Flea nebo Les Claypool pro začínající baskytaristy v letech devadesátých.
RED HOT CHILLI PEPPERS - Blood Sugar Sex Magic (1991)
Když jsem poprvé slyšel Fleu, tak jsem si říkal: Sakra, tady je basista, který uvažuje podobně jako já – polopankáč, který se nechává inspirovat jazzem a funkem! Byl to v té době docela nevídaný přístup. Tato superdeska je podle mě jednoznačně jejich nejlepší a je plná neuvěřitelné energie. Flea hraje jako o život a přivádí svůj styl k dokonalosti.
JAMIROQUAI - Emergency On Planet Earth (1993)
Jamiroquai – mladí úleťáci z Londýna oživili krásnou soul funkovou hudební kulturu sedmdesátých let a pojmenovali to acidjazz. Měli úžasného mladého basáka – Stuarta Zendera, který údajně hrál na basu pouze dva roky předtím, než natočili první album. Zender inspiroval svým groovem hordu mladých muzikantů. Škoda, že skončil v Jamiroquai po dvou deskách.
MARCUS MILLER – Tales (1994)
Marcus je modla. Slyšel jsem ho poprvé s Milesem Davisem a tenkrát mě úplně sejmul. Má úžasný osobitý styl a zvuk, které mnozí neúspěšně zkoušeli kopírovat. Je geniálním hudebníkem, který kromě roli basového mága a basklarinetisty dokáže natočit krásná alba s hudbou, která dokáže oslovit i jiné lidé než basisty a muzikanty.
RICHARD BONA – Reverence (2001)
Co o této desce říct kromě toho, že je krásná? Richard Bona je perfektní spoj mezi dvěma světy. Z Kamerunu má tu nepopsatelnou hudební magii, již vtělil i do hudby, kterou studoval v Evropě a Americe. Je úžasným aranžérem, zpěvákem a jeden z baskytarových virtuosů současnosti. Další duchovní syn Jaka Pastoria s krásným tónem, fantastickou melodikou a technikou.
AVISHAI COHEN - At home (2005)
Avishai je sice fenomenálním kontrabasistou ale i na baskytaru hraje bravurně. Tento Izraelec je hudebním géniem, který dokáže strhnout svými širokospektrálními skladbami. Mně osobně jeho desky hraji přímo do duše i do mozku. Na dokonalostí této desky se krásně podepsali i pianista Sam Barsh a jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků Mark Giuliana.
LED ZEPPELIN - II (1969)
Tato deska mě ohromila, když mi bylo třináct a mám ji stejně rád dodnes. Podle mě jedno z nedůležitých alb rockové historie vůbec. John-Paul Jones ukazuje svůj maximalní rozptyl a stále mě inspiruje. V Heartbreaker jeho heavy zkreslená basa vyniká hlavně ve slokách a v Ramble On je jeho basová linka krásně melodická, v refrénu přímo ekvilibristická.
JONI MITCHELL- Shadows And Light (1980)
Je hodně desek s Jakem Pastoriem, které byly velkými adepty, ale zvolil jsem zrovna tento živák. Kapela snů: Kromě Jaka tam hraje Pat Metheny, Lyle Mays, Michael Brecker a Don Alias. Jaco je ve vrcholné formě a za pozornost stojí třeba Goodbye Pork-pie Hat. Mám ten koncert i na DVD, ale radši ho poslouchám.
EARTH, WIND & FIRE - I Am (1979)
Tato sluneční soulfunková krása mi dokáže kdykoliv zvednout náladu. Úvodní In The Stone je úžasný dobový majstrštyk co se týče aranžmá a rytmiky. A povedených skladeb je tam nespočet – třeba stoprocentní diskohit Boogie Wonderland. Verdine White je jeden z mých nejoblíbenějších basáků. Má úžasný groove a krásný osobitý styl, který inspiroval i špičkové basisty.
GEORGE DUKE - A Brazilian Love Affair (1979)
Tuto desku kromě toho, že je jedna z mých nejoblíbenějších, jsem vybral hlavně kvůli skladbě Brazilian Sugar, kde mi Brazilec Jamil Joanes hraje přímo do mých niterních útrob. Podle zvuku se zdá, že hraje trsátkem, ale třeba má mimořádně silné nehty. Byron Miller mastí také pěkně dobovým slapem hned v úvodní a titulní písníčce.
JAPAN - Oil On Canvas (1983)
Japan byli pro mě v dospívání důležití, vytvářeli most mezi tehdejší módní hudební komercí a zdravou hudební inovací. Mick Karn a jeho velmi osobitý styl na bezpražcovou basu v osmdesátých letech byly pro mě to, co byl Flea nebo Les Claypool pro začínající baskytaristy v letech devadesátých.
RED HOT CHILLI PEPPERS - Blood Sugar Sex Magic (1991)
Když jsem poprvé slyšel Fleu, tak jsem si říkal: Sakra, tady je basista, který uvažuje podobně jako já – polopankáč, který se nechává inspirovat jazzem a funkem! Byl to v té době docela nevídaný přístup. Tato superdeska je podle mě jednoznačně jejich nejlepší a je plná neuvěřitelné energie. Flea hraje jako o život a přivádí svůj styl k dokonalosti.
JAMIROQUAI - Emergency On Planet Earth (1993)
Jamiroquai – mladí úleťáci z Londýna oživili krásnou soul funkovou hudební kulturu sedmdesátých let a pojmenovali to acidjazz. Měli úžasného mladého basáka – Stuarta Zendera, který údajně hrál na basu pouze dva roky předtím, než natočili první album. Zender inspiroval svým groovem hordu mladých muzikantů. Škoda, že skončil v Jamiroquai po dvou deskách.
MARCUS MILLER – Tales (1994)
Marcus je modla. Slyšel jsem ho poprvé s Milesem Davisem a tenkrát mě úplně sejmul. Má úžasný osobitý styl a zvuk, které mnozí neúspěšně zkoušeli kopírovat. Je geniálním hudebníkem, který kromě roli basového mága a basklarinetisty dokáže natočit krásná alba s hudbou, která dokáže oslovit i jiné lidé než basisty a muzikanty.
RICHARD BONA – Reverence (2001)
Co o této desce říct kromě toho, že je krásná? Richard Bona je perfektní spoj mezi dvěma světy. Z Kamerunu má tu nepopsatelnou hudební magii, již vtělil i do hudby, kterou studoval v Evropě a Americe. Je úžasným aranžérem, zpěvákem a jeden z baskytarových virtuosů současnosti. Další duchovní syn Jaka Pastoria s krásným tónem, fantastickou melodikou a technikou.
AVISHAI COHEN - At home (2005)
Avishai je sice fenomenálním kontrabasistou ale i na baskytaru hraje bravurně. Tento Izraelec je hudebním géniem, který dokáže strhnout svými širokospektrálními skladbami. Mně osobně jeho desky hraji přímo do duše i do mozku. Na dokonalostí této desky se krásně podepsali i pianista Sam Barsh a jeden z mých nejoblíbenějších bubeníků Mark Giuliana.
časopis mGuide 2009/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-baskytarovych-desek-podle-Fredrika-Janacka~02~zari~2009/
Komentáře
&;
