10 nejlepších alternativních desek podle Pavla Zelinky
16.10.2009 | Autoři: Ivan Ivanov, Pavel Zelinka | sekce: publicistika
Pavel Zelinka je nenápadnou součástí hudební scény už téměř dekádu. Nejdříve se vynořil na pražských strahovských kolejích, kde šéfoval asi jedinému čistě studentskému rádiu první pětiletky nového milénia. Po přestěhování stál za činností přímého následovníka Radia Strahov, což bylo Radio Akropolis, které svoji činnost ukončilo v loňském roce. V dnešní době ho můžete najít jako hudebního redaktora na Radiu Wave. Vedle rozhlsové činnosti jste se mohli setkat s jeho recenzemi a články kromě mGuide i v UNI, HIS Voice, Freemusic.cz, CZ Sanctuary nebo Týdeník A2. Byl hlavní organizátor festivalu Strahov Open Air v letech 2004 – 2007, členem poroty žánrových cen Anděl v kategoriích Word music a Alternativa. Svého řadového členství v mainstreamové kategorii se po předloňském vystoupení Kreysonu na „předávacím večeru“ dobrovolně vzdal. Je tvůrcem hudební části CD-ROMu o České republice vydaného v roce 2005 ministerstvem zahraničí.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Zcela první CD, které mi říkalo pane, bylo debutové album Šumu svistu Tančírna. Kapela byla tehdy senzací klubové scény a spojení Miloš Vacík/Dan Nekonečný fungovalo. To se se současnou situací nedá vůbec srovnávat. Další koupě mě vyšla na 9 korun, ale oblivnila mě ještě více. Bylo to elpíčko Žen K smrti vylekán. Moc mě mrzí, že jsem je nikdy nestihl vidět i na koncertě.
Proč sis vybral jako téma alternativní desky?
Od začátku mě osobně na hudbě zajímají nové zvukové postupy a spíše než dobře vystavěnou tradiční melodii ocením originálně vystavěné aranže kompozic, které můžou mít zcela prosté popové vyznění, ale také tvar zacuchaného hlukového klubka. Proto preferuji hudbu beze slov, protože v mém žebříčku je u skladeb zásadní hudba samotná. Text může být už pouze příjemným bonusem navíc. Většinou jsou to ale právě slova, která srážejí příjemné písničky do kolen.
Jak ses dostal k práci v rádiu?
Jako epizodický student geodézie a kartografie na ČVUT jsem se v polovině 90. let přes spolužáky dozvěděl o studentském drátovém Rádiu Strahov. Podařilo se mi vklínit do jejich řad a když na konci 90. let došlo k rozpadu kolektivu, podařilo se mi projekt postavit na internetové bázi. Pak přišlo po třech letech stěhování do Paláce Akropolis a v loňském roce naskočení do kolosu jménem Český rozhlas.
Jaké byly tvé rozhlasové vzory?
Jednoznačně Josef Sedloň z Radia 1 se svým pořadem Seance, Novinkami na nezávislé scéně a Intrem. Nedělní večerní poslech byl povinností. Poté mě vemi ovlivnil Steven Hill se světoznámou hodinovkou Hearts Of Space.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Asi CD + DVD kytarově ambientního projektu The Dead Texan. Je v něm totiž osobní věnování Adama Wiltzie, ve kterém mě přirovnává k nějakému známému herci.
Na který koncert coby divák v životě nezapo meneš?
Na první koncert Pet Shop Boys, kam jsem dorazil vybaven svačinou a termoskou s čajem od maminky. Nezapomenu na řadu koncertů ze starého Bunkru a Retra (Project Pitchfork, Front Line Assembly, Cat Rapes Dog, ale i Ivan Mládek a jeho Banjo Band), na legendární koncerty Vanessy ve starém Belmondu, na vystoupení Banco De Gaia na ET Jamu na Džbáně, na vystoupení Deutsch Nepal v Divadle Archa, na první koncert Efterklang v Paláci Akropolis, na předskakování Fear Falls Burning skupině Jesu v Paláci Akropolis, na koncert Nilse Pettera Molvaera v Paláci Akropolis, na koncert aMute v Cafe Alternatiff, na první vystoupení Digitonal na prvním ročníku festivalu Sperm a mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Zcela první CD, které mi říkalo pane, bylo debutové album Šumu svistu Tančírna. Kapela byla tehdy senzací klubové scény a spojení Miloš Vacík/Dan Nekonečný fungovalo. To se se současnou situací nedá vůbec srovnávat. Další koupě mě vyšla na 9 korun, ale oblivnila mě ještě více. Bylo to elpíčko Žen K smrti vylekán. Moc mě mrzí, že jsem je nikdy nestihl vidět i na koncertě.
Proč sis vybral jako téma alternativní desky?
Od začátku mě osobně na hudbě zajímají nové zvukové postupy a spíše než dobře vystavěnou tradiční melodii ocením originálně vystavěné aranže kompozic, které můžou mít zcela prosté popové vyznění, ale také tvar zacuchaného hlukového klubka. Proto preferuji hudbu beze slov, protože v mém žebříčku je u skladeb zásadní hudba samotná. Text může být už pouze příjemným bonusem navíc. Většinou jsou to ale právě slova, která srážejí příjemné písničky do kolen.
Jak ses dostal k práci v rádiu?
Jako epizodický student geodézie a kartografie na ČVUT jsem se v polovině 90. let přes spolužáky dozvěděl o studentském drátovém Rádiu Strahov. Podařilo se mi vklínit do jejich řad a když na konci 90. let došlo k rozpadu kolektivu, podařilo se mi projekt postavit na internetové bázi. Pak přišlo po třech letech stěhování do Paláce Akropolis a v loňském roce naskočení do kolosu jménem Český rozhlas.
Jaké byly tvé rozhlasové vzory?
Jednoznačně Josef Sedloň z Radia 1 se svým pořadem Seance, Novinkami na nezávislé scéně a Intrem. Nedělní večerní poslech byl povinností. Poté mě vemi ovlivnil Steven Hill se světoznámou hodinovkou Hearts Of Space.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Asi CD + DVD kytarově ambientního projektu The Dead Texan. Je v něm totiž osobní věnování Adama Wiltzie, ve kterém mě přirovnává k nějakému známému herci.
Na který koncert coby divák v životě nezapo meneš?
Na první koncert Pet Shop Boys, kam jsem dorazil vybaven svačinou a termoskou s čajem od maminky. Nezapomenu na řadu koncertů ze starého Bunkru a Retra (Project Pitchfork, Front Line Assembly, Cat Rapes Dog, ale i Ivan Mládek a jeho Banjo Band), na legendární koncerty Vanessy ve starém Belmondu, na vystoupení Banco De Gaia na ET Jamu na Džbáně, na vystoupení Deutsch Nepal v Divadle Archa, na první koncert Efterklang v Paláci Akropolis, na předskakování Fear Falls Burning skupině Jesu v Paláci Akropolis, na koncert Nilse Pettera Molvaera v Paláci Akropolis, na koncert aMute v Cafe Alternatiff, na první vystoupení Digitonal na prvním ročníku festivalu Sperm a mohl bych pokračovat ještě hodně dlouho.
10 nejlepších alternativních desek podle Pavla Zelinky:
Depeche Mode – Black Celebration (Mute rec.; 1986)
Druhý stupeň základní školy a pročtený metr verneovek s pravidelnou kulisou legendárního popového alba. Jako jedináček jsem se nikdy nemusel se sourozencem hádat o to, co bude z kazeťáku znít. Dnes jsem za tyto základy dodnes neuvěřitelně silného popového alba rád.
Front 242 – Tyranny (For You) (PIAS; 1991)
Spousta fanoušků toto album rozhodně neoznačuje jako jedno z nejlepších v jejich kariéře. Bylo ale první, se kterým jsem měl tu čest otevřít vrátka s nápisem tvrdá elektronika. A hit Rhythm Of Time má navíc výborný sebeshazující nakupovací klip.
Legendary Pink Dots – The Maria Dimension (PIAS; 1991)
Nakažlivá psychedelie Silvermana, originální vize Edwarda Ka-Spela, dva saxofony v ústech Nielse Van Hoornblowera. Ideální kombinace elektroniky, neředěné avantgardy a křehkého písničkaření.
Dead Can Dance – Dead Can Dance (4AD; 1984)
Darkwave, klasika, world music, hudební evropská tradice z raně gotického období, uhrančivý hlas Lisy Gerrard a čínský paličkový cimbál yangqin v jejích rukou. Jeden s nejvybroušenějších originálů historie populární hudby na mě v současné době nejvíce působí přes postpunkový debut z roku 1984.
Rapoon – Raising Earthly Spirits (Staalplaat; 1993)
Vysílání pořadu Seance Josefa Sedloně na Radiu 1 a iniciační skladba Alchiva mě definitivně obrátily na ambientní víru. Dlouhá kompozice disponuje výbornou kombinací smyčkových efektů, minimalismu a indických vlivů. Robin Storey je stále ve formě, čehož je důkazem letošní silná deska Dark Rivers.
Necrophorus – Underneath The Spirit Of Tranquility (Cat‘s Heaven; 1996)
Další úhelný ambientní kámen mého hudebního putování. Vedlejší projekt Petera Anderssona z Raison D’Etre sází na rafinovanější práci s náladami a na této desce i na vtipné surrealistické samply věnované Salvadoru Dalímu.
Soul Whirling Somewhere - Eating The Sea (Projekt rec.; 1993)
Jemný darkwave proud je další mojí slabostí. Ať už se jedná o labely Projekt, nebo Prikosnovénie. Jedna z opravdu zásadních vstupních desek byla debutová deska jednočlenného projektu Michaela Plastera nazvaná Soul Whirling Somewhere. Jeho jemné písničky jsou zabaleny do desítek syntetických pláten, které se vznášejí volně prostorem.
Slowdive – Pygmalion (Creation rec.; 1995)
Labutí píseň shoegaze hrdinů hrdého Albionu. Slowdive přichystali desku, která je dnes snad ještě aktuálnější než v době vydání. Melancholické skladby jsou zde penetrovány elektronikou a soustavou dalších mršidel a efektů. Místo aby zabili prchavého ducha písniček, magickým razítkem ho posílají na originální cestu mimo veškeré standardní škatulky.
Ulrich Schnauss – Far Away Trains Passing By (City Centre Offices; 2001)
Znovu melancholie, tentokrát zabalená do indie elektronického hávu aranžérského génia Ulricha Schnausse. I když zatím nikdy neklesl pod vysoko nasazenou laťku, stejně zatím nepřekonal dech beroucí debut vydaný pod svým občanským jménem.
Alice In Videoland – She’s A Machine (Prussia rec.; 2008)
A na závěr trocha divočiny. Švédové Alice In Videoland skloubili na své nové desce pop, punk, EBM i rock tak samozřejmě, až se mi z toho totálně zatočila hlava. Stejně jako The Gossip nebo Yeah Yeah Yeahs ukazují, že pop může i v současnosti být proklatě zábavný i inovativní zároveň.
Depeche Mode – Black Celebration (Mute rec.; 1986)
Druhý stupeň základní školy a pročtený metr verneovek s pravidelnou kulisou legendárního popového alba. Jako jedináček jsem se nikdy nemusel se sourozencem hádat o to, co bude z kazeťáku znít. Dnes jsem za tyto základy dodnes neuvěřitelně silného popového alba rád.
Front 242 – Tyranny (For You) (PIAS; 1991)
Spousta fanoušků toto album rozhodně neoznačuje jako jedno z nejlepších v jejich kariéře. Bylo ale první, se kterým jsem měl tu čest otevřít vrátka s nápisem tvrdá elektronika. A hit Rhythm Of Time má navíc výborný sebeshazující nakupovací klip.
Legendary Pink Dots – The Maria Dimension (PIAS; 1991)
Nakažlivá psychedelie Silvermana, originální vize Edwarda Ka-Spela, dva saxofony v ústech Nielse Van Hoornblowera. Ideální kombinace elektroniky, neředěné avantgardy a křehkého písničkaření.
Dead Can Dance – Dead Can Dance (4AD; 1984)
Darkwave, klasika, world music, hudební evropská tradice z raně gotického období, uhrančivý hlas Lisy Gerrard a čínský paličkový cimbál yangqin v jejích rukou. Jeden s nejvybroušenějších originálů historie populární hudby na mě v současné době nejvíce působí přes postpunkový debut z roku 1984.
Rapoon – Raising Earthly Spirits (Staalplaat; 1993)
Vysílání pořadu Seance Josefa Sedloně na Radiu 1 a iniciační skladba Alchiva mě definitivně obrátily na ambientní víru. Dlouhá kompozice disponuje výbornou kombinací smyčkových efektů, minimalismu a indických vlivů. Robin Storey je stále ve formě, čehož je důkazem letošní silná deska Dark Rivers.
Necrophorus – Underneath The Spirit Of Tranquility (Cat‘s Heaven; 1996)
Další úhelný ambientní kámen mého hudebního putování. Vedlejší projekt Petera Anderssona z Raison D’Etre sází na rafinovanější práci s náladami a na této desce i na vtipné surrealistické samply věnované Salvadoru Dalímu.
Soul Whirling Somewhere - Eating The Sea (Projekt rec.; 1993)
Jemný darkwave proud je další mojí slabostí. Ať už se jedná o labely Projekt, nebo Prikosnovénie. Jedna z opravdu zásadních vstupních desek byla debutová deska jednočlenného projektu Michaela Plastera nazvaná Soul Whirling Somewhere. Jeho jemné písničky jsou zabaleny do desítek syntetických pláten, které se vznášejí volně prostorem.
Slowdive – Pygmalion (Creation rec.; 1995)
Labutí píseň shoegaze hrdinů hrdého Albionu. Slowdive přichystali desku, která je dnes snad ještě aktuálnější než v době vydání. Melancholické skladby jsou zde penetrovány elektronikou a soustavou dalších mršidel a efektů. Místo aby zabili prchavého ducha písniček, magickým razítkem ho posílají na originální cestu mimo veškeré standardní škatulky.
Ulrich Schnauss – Far Away Trains Passing By (City Centre Offices; 2001)
Znovu melancholie, tentokrát zabalená do indie elektronického hávu aranžérského génia Ulricha Schnausse. I když zatím nikdy neklesl pod vysoko nasazenou laťku, stejně zatím nepřekonal dech beroucí debut vydaný pod svým občanským jménem.
Alice In Videoland – She’s A Machine (Prussia rec.; 2008)
A na závěr trocha divočiny. Švédové Alice In Videoland skloubili na své nové desce pop, punk, EBM i rock tak samozřejmě, až se mi z toho totálně zatočila hlava. Stejně jako The Gossip nebo Yeah Yeah Yeahs ukazují, že pop může i v současnosti být proklatě zábavný i inovativní zároveň.
časopis mGuide 2009/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-alternativnich-desek-podle-Pavla-Zelinky~16~rijen~2009/
