10 klíčových desek Lubomíra Dorůžky
15.2.2010 | Autoři: Lubomír Dorůžka, Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Muzikolog, publicista a překladatel Lubomír Dorůžka se začal zajímat o jazz ještě během studií na gymnáziu v roce 1942 a do dnešního dne napsal řadů knížek o jazzu a nespočet článků. Lubomír Dorůžka je doyen a klíčová osobnost české hudební publicistiky, který si získal obrovský respekt a reputaci doma i v zahraničí.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupil?
Bylo to někdy kolem roku 1940 v pasáži Koruna dole na Václavském náměstí - v gramofonovém antikvariátu, kde se americké 78otáčkové desky prodávaly po koruně za kus. Hledal jsem jména, o kterých nám Emanuel Uggé vyprávěl v kursech "jazzového aranžování" v Unii hudebníků na Smíchově. A našel jsem tam Mills Brothers s Louisem Armstrongem, Darling Nelly Grey a Carry Me Back to Old Virginy. Myslím, že Armstrongova trumpetová i zpívaná sóla bych ještě dnes dokázal nějak přezpívat.
A jak jste se vnímal zrod rock'n'rollu?
Byl jsem jazzman a tohle nebyla hudba mého srdce. Ale slyšel jsem to napětí, které v tom pulzovalo. Své "kultivované" publicistické kolegy jsem popudil, když jsem začátkem šedesátých let napsal do Hudebních rozhledů, že pro další vývoj populární hudby u nás bude mít větší význam Miky Volek než profesionálně připravované zušlechťující adaptace.
Jaké byly vaše tehdejší muzikantské idoly?
Vyrůstal jsem v epoše swingových big bandů a v radiu jsme tehdy mohli nejlíp slyšet Londýn. Berta Ambrose jsme asi poslouchali a opisovali nejvíc. A vedle něho, z Američanů, především Jimmieho Lunceforda.
Jaký je dnes váš hudební rozptyl coby posluchače?
V mládí jsem pilně poslouchal soudobou vážnou hudbu. Generaci Kabeláče, Slavického, Hanuše, Kapra, Luckého a dalších jsem osobně znal a věřil jsem, že každá jejich novinka je kulturní přínos, který s námi zůstane na věky. V šedesátých letech mě zaujaly nahrávky etnické hudby z mírně exotických oblastí, vydávané tehdy - dosti dlouho před světovou vlnou globální hudby - na značce Nonesuch. Jenže profesionální zaměření mě jednoznačně orientovalo na jazz. Dnes jsem asi klasickým příkladem profesionální deformace, o níž se dočítám, že existuje i v jiných druzích umění, zejména v literatuře. To znamená, že člověk poslouchá téměř výlučně jen to, co může nějak potřebovat ke své profesi, a hned při prvním poslechu osobní dojem "líbí-nelíbí" ustoupí před profesionálním kritickým hodnocením. Do jisté míry je to ochuzení, ale na víc prostě není čas.
Kterou desku byste ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Nejsem sběratel a nemám vyvinutý pocit vlastnictví ke kuriozitám. Ale pro vlastní potřebu mám na CD vypáleny všechny nahrané skladby Jana Rychlíka, a k těm se pravidelně vracím. Pokud je někdo bude chtít, najde si je na edicích, které u nás vyšly: svou vlastní kombinaci nikomu půjčovat nemusím.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomenete?
To nebyl koncert: 1956 jsem se kdesi v Natalu ocitl na pasece, ohraničené ze všech stran africkým pralesem. Tam seděli afričtí bubeníci a spustili vystoupení, jehož zvuková intenzita, znásobená stromovou hradbou na všech čtyřech stranách, v síle akustiky překonala všechno, co jsem kdy potom slyšel od maximálně vybuzených rockových souborů. O pár dní později jsem byl v Johannesburgu na stadionu, na který každou neděli vyhnali černošské dělníky z místních továren, aby se tu po týdenní dřině volně vyřádili. Měli na sobě jen bedérní sukýnky, zavěšené kolem pasu. Jenže ty byly pořízeny z tehdy módních širokých amerických kravat s bohatě barevnými vzory. Tyhle dva zážitky mě přesvědčily, že hudba je jen jedna a že stojí za to sledovat, jak se vyrovnává s prostředím, které ji obklopuje.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupil?
Bylo to někdy kolem roku 1940 v pasáži Koruna dole na Václavském náměstí - v gramofonovém antikvariátu, kde se americké 78otáčkové desky prodávaly po koruně za kus. Hledal jsem jména, o kterých nám Emanuel Uggé vyprávěl v kursech "jazzového aranžování" v Unii hudebníků na Smíchově. A našel jsem tam Mills Brothers s Louisem Armstrongem, Darling Nelly Grey a Carry Me Back to Old Virginy. Myslím, že Armstrongova trumpetová i zpívaná sóla bych ještě dnes dokázal nějak přezpívat.
A jak jste se vnímal zrod rock'n'rollu?
Byl jsem jazzman a tohle nebyla hudba mého srdce. Ale slyšel jsem to napětí, které v tom pulzovalo. Své "kultivované" publicistické kolegy jsem popudil, když jsem začátkem šedesátých let napsal do Hudebních rozhledů, že pro další vývoj populární hudby u nás bude mít větší význam Miky Volek než profesionálně připravované zušlechťující adaptace.
Jaké byly vaše tehdejší muzikantské idoly?
Vyrůstal jsem v epoše swingových big bandů a v radiu jsme tehdy mohli nejlíp slyšet Londýn. Berta Ambrose jsme asi poslouchali a opisovali nejvíc. A vedle něho, z Američanů, především Jimmieho Lunceforda.
Jaký je dnes váš hudební rozptyl coby posluchače?
V mládí jsem pilně poslouchal soudobou vážnou hudbu. Generaci Kabeláče, Slavického, Hanuše, Kapra, Luckého a dalších jsem osobně znal a věřil jsem, že každá jejich novinka je kulturní přínos, který s námi zůstane na věky. V šedesátých letech mě zaujaly nahrávky etnické hudby z mírně exotických oblastí, vydávané tehdy - dosti dlouho před světovou vlnou globální hudby - na značce Nonesuch. Jenže profesionální zaměření mě jednoznačně orientovalo na jazz. Dnes jsem asi klasickým příkladem profesionální deformace, o níž se dočítám, že existuje i v jiných druzích umění, zejména v literatuře. To znamená, že člověk poslouchá téměř výlučně jen to, co může nějak potřebovat ke své profesi, a hned při prvním poslechu osobní dojem "líbí-nelíbí" ustoupí před profesionálním kritickým hodnocením. Do jisté míry je to ochuzení, ale na víc prostě není čas.
Kterou desku byste ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Nejsem sběratel a nemám vyvinutý pocit vlastnictví ke kuriozitám. Ale pro vlastní potřebu mám na CD vypáleny všechny nahrané skladby Jana Rychlíka, a k těm se pravidelně vracím. Pokud je někdo bude chtít, najde si je na edicích, které u nás vyšly: svou vlastní kombinaci nikomu půjčovat nemusím.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomenete?
To nebyl koncert: 1956 jsem se kdesi v Natalu ocitl na pasece, ohraničené ze všech stran africkým pralesem. Tam seděli afričtí bubeníci a spustili vystoupení, jehož zvuková intenzita, znásobená stromovou hradbou na všech čtyřech stranách, v síle akustiky překonala všechno, co jsem kdy potom slyšel od maximálně vybuzených rockových souborů. O pár dní později jsem byl v Johannesburgu na stadionu, na který každou neděli vyhnali černošské dělníky z místních továren, aby se tu po týdenní dřině volně vyřádili. Měli na sobě jen bedérní sukýnky, zavěšené kolem pasu. Jenže ty byly pořízeny z tehdy módních širokých amerických kravat s bohatě barevnými vzory. Tyhle dva zážitky mě přesvědčily, že hudba je jen jedna a že stojí za to sledovat, jak se vyrovnává s prostředím, které ji obklopuje.
10 klíčových desek Lubomíra Dorůžky
JAN RYCHLÍK: Komorní suita pro smyčcové kvarteto, Vlachovo kvarteto, 1957
Jan Rychlík, můj učitel, ale také přítel, který mi rozhodujícím způsobem pomohl v mnoha klíčových situacích, mi svou komorní suitu přehrával doma na piano ještě ve stavu zrodu. Je to příběh Ahasvera: jediné téma, které prochází nejrůznějšími proměnami, příběh každého, kdo si chce udržet a uhájit svůj vlastní pohled. Nahrávku s Vlachovým kvartetem si hraju pravidelně každý rok na Štědrý den před začátem večerních rodinných radovánek.
LEOŠ JANÁČEK: Smyčcové kvartety, Janáčkovo kvarteto, 1963.
Janáčkův kvartet Listy důvěrné se do mé paměti vepsal mimořádným způsobem. 1956 jsem jej slyšel od Janáčkova kvarteta v koncertní síni konzervatoře v Nairobi, spíše v jakési tělocvičně na pasece uprostřed afrického háje. V druhé větě se najednou spustil ohlušující tropický liják a s ním i mohutný koncert opic ve větvích. Dodnes se mi to při každém poslechu tohoto kvartetu na daném místě vybaví znovu.
LOUIS ARMSTRONG: West End Blues, 1925
Tohle je pro mě zrod umění jazzového sóla. Nebyla to první Armstrongova nahrávka, kterou jsem získal, a seznámil jsem se s ní někdy koncem třicátých let. Ale po opětovném poslouchání si u mě získala klíčové místo. Armstrongův střídmý, spíše jen zamumlaný vokál, i každá fráze jeho stejně střídmého sóla zůstávají učebnicí, která jazz vedla na jeho prvních krůčkách.
JIMMIE LUNCEFORD: Sophisticated Lady, 1934
Lunceford byla kapela, kterou jsme jako swingoví fanoušci obdivovali. V této nahrávce nastoupí saxofonová sekce staccato: je to strašidelný zvuk, jaký jsem pak už od nikoho jiného neslyšel, ten však efektně vystřídají krásně plynulé legátové laufy. Lucefordovská aranžmá jsem tehdy velice pracným způsobem (z tvrdých desek, bez magnetofonu) přepisoval do partitur, ale pro amatérské kapely, v kterých jsem hrával, to bylo pochopitelně příliš těžké sousto.
DUKE ELLINGTON: Such Sweet Thunder, 1957
Ellington tu v drobných sladbičkách občas překvapujícím způsobem portrétuje shakespearovské postavy a scény. Pro mě zůstává nezapomenutelné Hamletovo váhání ve skladbě The Madness of Great Ones (Šílenství velkých nesmí zůstat nehlídané),snad i Shakespearovo a Ellingtonovo poselství pro dnešní dny. S ním se pojí trubka Cata Andersona, která se ve svém šílenství vznese až do neslyšitelných vrstev stratosféry.
BILLIE HOLIDAY: CD This Is Jazz, nahrávky z 1935-1941
Billie Holiday byla a je moje oblíbená zpěvačka: občas i banální melodie a texty dokázala přetvořit v projev, který člověku vlezl pod kůži. Její nahrávky jsem si ještě na začátku války kupoval na standardech. Neměl jsem mezi nimi vysloveného favorita, stačil mi její hlas a projev. Ale když se potom objevily na CD, měl jsem to všechno najednou.
MILES DAVIS: Sketches of Spain, 1959
To je setkání geniálního improvizátora s geniálním aranžérem a skladatelem Gilem Evansem, a také první setkání jazzu s neamerickou lidovou hudbou - velká předzvěst do budoucna. Nejen world music, ale i značná část dnešního jazzu vychází právě z takových táček mezi hudebními kulturami, které vznikaly ve zcela odlišném prostředí a podmínkách. A je docela pikantní, že prvním historickým podnětem byla v tomto případě maurská okupace Španělska.
JAROMÍR HNILIČKA: Pilgerfahrt in der Elipse. Czechoslovak All Stars, 1966
Pro natáčení v Hamburku 1966 si náš All-Star Band připravil premiérové skladby na naše poměry avantgardního zaměření. Hniličkova Pouť v elipse začíná podivně úzkostným chorálem dechových nástrojů záměrně a provokativně rozladěných. Dnes by to běžný posluchač zřejmě označil za cvokárnu, ale slyšet roku 1966 takový portrét radostné a bezproblémové socialistické skutečnosti pro mě byl nezapomenutelný zážitek.
KEITH JARRETT: The Köln Concert, 1975
První z koncertů, na nichž sólista bez doprovodu vstupuje na scénu bez jediného připraveného motivu a to, co se mu právě vynoří pod prsty, rozpracovává zcela volně slovníkem klasické i jazzové hudby. Nikoliv recept, že všechen jazz má napříště vypadat jen takhle, ale rozhodující obhacení jeho možností.
JAN GARBAREK - HILLIARD ENSEMBLE: Officium, 1994
15 vokálních skladeb z 13. až 16. století v podání vokálního kvarteta a jazzový saxofon, který se proplétá mezi jejich hlasy: dokonalý důkaz o neexistenci hranic v hudbě. Navíc patří čtyři skladby českým anonymům. Zdá se, že v oné době jsme byli možná integrovanější součástí evropského kulturního dědictví, než dnes.
JAN RYCHLÍK: Komorní suita pro smyčcové kvarteto, Vlachovo kvarteto, 1957
Jan Rychlík, můj učitel, ale také přítel, který mi rozhodujícím způsobem pomohl v mnoha klíčových situacích, mi svou komorní suitu přehrával doma na piano ještě ve stavu zrodu. Je to příběh Ahasvera: jediné téma, které prochází nejrůznějšími proměnami, příběh každého, kdo si chce udržet a uhájit svůj vlastní pohled. Nahrávku s Vlachovým kvartetem si hraju pravidelně každý rok na Štědrý den před začátem večerních rodinných radovánek.
LEOŠ JANÁČEK: Smyčcové kvartety, Janáčkovo kvarteto, 1963.
Janáčkův kvartet Listy důvěrné se do mé paměti vepsal mimořádným způsobem. 1956 jsem jej slyšel od Janáčkova kvarteta v koncertní síni konzervatoře v Nairobi, spíše v jakési tělocvičně na pasece uprostřed afrického háje. V druhé větě se najednou spustil ohlušující tropický liják a s ním i mohutný koncert opic ve větvích. Dodnes se mi to při každém poslechu tohoto kvartetu na daném místě vybaví znovu.
LOUIS ARMSTRONG: West End Blues, 1925
Tohle je pro mě zrod umění jazzového sóla. Nebyla to první Armstrongova nahrávka, kterou jsem získal, a seznámil jsem se s ní někdy koncem třicátých let. Ale po opětovném poslouchání si u mě získala klíčové místo. Armstrongův střídmý, spíše jen zamumlaný vokál, i každá fráze jeho stejně střídmého sóla zůstávají učebnicí, která jazz vedla na jeho prvních krůčkách.
JIMMIE LUNCEFORD: Sophisticated Lady, 1934
Lunceford byla kapela, kterou jsme jako swingoví fanoušci obdivovali. V této nahrávce nastoupí saxofonová sekce staccato: je to strašidelný zvuk, jaký jsem pak už od nikoho jiného neslyšel, ten však efektně vystřídají krásně plynulé legátové laufy. Lucefordovská aranžmá jsem tehdy velice pracným způsobem (z tvrdých desek, bez magnetofonu) přepisoval do partitur, ale pro amatérské kapely, v kterých jsem hrával, to bylo pochopitelně příliš těžké sousto.
DUKE ELLINGTON: Such Sweet Thunder, 1957
Ellington tu v drobných sladbičkách občas překvapujícím způsobem portrétuje shakespearovské postavy a scény. Pro mě zůstává nezapomenutelné Hamletovo váhání ve skladbě The Madness of Great Ones (Šílenství velkých nesmí zůstat nehlídané),snad i Shakespearovo a Ellingtonovo poselství pro dnešní dny. S ním se pojí trubka Cata Andersona, která se ve svém šílenství vznese až do neslyšitelných vrstev stratosféry.
BILLIE HOLIDAY: CD This Is Jazz, nahrávky z 1935-1941
Billie Holiday byla a je moje oblíbená zpěvačka: občas i banální melodie a texty dokázala přetvořit v projev, který člověku vlezl pod kůži. Její nahrávky jsem si ještě na začátku války kupoval na standardech. Neměl jsem mezi nimi vysloveného favorita, stačil mi její hlas a projev. Ale když se potom objevily na CD, měl jsem to všechno najednou.
MILES DAVIS: Sketches of Spain, 1959
To je setkání geniálního improvizátora s geniálním aranžérem a skladatelem Gilem Evansem, a také první setkání jazzu s neamerickou lidovou hudbou - velká předzvěst do budoucna. Nejen world music, ale i značná část dnešního jazzu vychází právě z takových táček mezi hudebními kulturami, které vznikaly ve zcela odlišném prostředí a podmínkách. A je docela pikantní, že prvním historickým podnětem byla v tomto případě maurská okupace Španělska.
JAROMÍR HNILIČKA: Pilgerfahrt in der Elipse. Czechoslovak All Stars, 1966
Pro natáčení v Hamburku 1966 si náš All-Star Band připravil premiérové skladby na naše poměry avantgardního zaměření. Hniličkova Pouť v elipse začíná podivně úzkostným chorálem dechových nástrojů záměrně a provokativně rozladěných. Dnes by to běžný posluchač zřejmě označil za cvokárnu, ale slyšet roku 1966 takový portrét radostné a bezproblémové socialistické skutečnosti pro mě byl nezapomenutelný zážitek.
KEITH JARRETT: The Köln Concert, 1975
První z koncertů, na nichž sólista bez doprovodu vstupuje na scénu bez jediného připraveného motivu a to, co se mu právě vynoří pod prsty, rozpracovává zcela volně slovníkem klasické i jazzové hudby. Nikoliv recept, že všechen jazz má napříště vypadat jen takhle, ale rozhodující obhacení jeho možností.
JAN GARBAREK - HILLIARD ENSEMBLE: Officium, 1994
15 vokálních skladeb z 13. až 16. století v podání vokálního kvarteta a jazzový saxofon, který se proplétá mezi jejich hlasy: dokonalý důkaz o neexistenci hranic v hudbě. Navíc patří čtyři skladby českým anonymům. Zdá se, že v oné době jsme byli možná integrovanější součástí evropského kulturního dědictví, než dnes.
časopis mGuide 2009/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-klicovych-desek-Lubomira-Doruzky~15~unor~2010/
