10 jazzových desek Ondřeje Konráda
9.5.2008 | Autoři: Ivan Ivanov, Ondřej Konrád | sekce: publicistika
Známého hudebního publicistu a muzikanta Ondřeje Konráda určitě není nutno dlouho představovat. Následující výběr titulů není žádný přehled jeho „deseti nej všech dob“. Jde spíš o výběr deseti jazzových desek, které Ondřej Konrád nejčastěji poslouchal v roce 2007. Přičemž v jeho přehrávačích se nenacházejí zdaleka jen jazzová alba. Například teď se tam intenzivně toči skupina Nickel Creek mandolinisty Chrise Thilleho, poslední deska Robbena Forda Truth a skoro všechno od Johna Mayera.
Jak jsi se dostal k jazzu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Postupně a logicky – jako mladinkého kluka mně uhranuly beatové kapely, které už v sobě kousek jazzu měly. Třeba původní složení Manfred Mann, Georgie Fame, Them, Spencer Davis Group se Steviem Winwoodem. Polovina 60. let. V Británii i Americe začínal blues boom a třeba John Mayall míval už tehdy na albech saxofonisty s plně jazzovým cítěním a frázováním. Odtud bylo blízko k objevení soul-jazzu, Jimmymu Smithovi, Wesu Montgomerymu a tak dál.
Ale mojí první skutečně jazzovou deskou byl záznam z vystoupení vlastně jammového kvarteta, seskupeného kolem tenorsaxofonisty Johnnyho Griffina ve Waršavě. Zakoupeno na Václavském náměstí v Polském kulturním středisku, takřka doslova pak prodřeno neustálým obehráváním. Některá Griffinova sóla bych byl asi schopen dodnes scatovat sebou. A že to byly bebopové klády!
Domníváš se, že jazz se může ještě někam posunout a dál vyvíjet?
Samozřejmě. Ono se to také docela vehementně děje. Těžko říci, jestli může přijít nějaké „nové“ stylové období. Tenhle druh vývoje je nejspíš pryč vlastně ve veškerém umění. Pokud jde o jazz, tak je třeba ho vnímat jako zcela jedinečný způsob vyjadřování. Jazzové prostředky, přes veškerou komplikovanost a zákonitosti umožňují ohromnou míru svobody, jaká není v žádném jiném hudebním žánru.
Muzika, kterou dělá Brad Mehldau nebo Wayne Shorter a spousta dalších lidí představuje jasný vývoj.
O čem krom jazzu píšeš rád a co tě v současné muzice baví a zajímá?
Píšu nejraději o věcech, které přinášejí něco nového a mám pocit, že by se o tom mělo dovědět co nejvíc lidí. Ta novost může přitom být dosažena i celkem obyčejnými prostředky, ale přesto je výsledek čímsi jiným, doposud neslyšeným a navíc je to emotivně silné. Takže mně třeba už léta zajímají lidé vycházející z nějakého stylu, ale neustále ho překračující. Už několik let třeba Allison Krauss se svou fantastickou kapelou Union Station, kde hraje Jerry Douglas na dobro. Proto se mi tak líbí Sting, Joni Mitchell, James Taylor, Bruce Honrsby, Van Morrison, Dr. John, Bonnie Raitt, Steely Dan, Robben Ford, Madelaine Peyroux. Seznam by mohl pokračovat hodně dlouho.
10 jazzových desek Ondřeje Konráda
KURT ELLING - Nightmoves (2007)
Jsem plný Kurta Ellinga asi deset let a tohle je jeho snad nejlepší album. Nebo prostě jenom poslední a proto si ho pouštím už od jara každou chvíli? Elling má krásnou barvu hlasu, neuvěřitelnou techniku, cítění rytmické i intonační. Tvůrčí jiskru, odvahu a určitě i velkou pracovitost.
STANLEY TURRENTINE WITH THE 3 SOUNDS - Blue Hour (1960)
Nejbluesovější jazzový saxofonista s velmi spřízněným triem pianisty Gene Harrise hraje všelijaké slavné songy horkým tónem a frázemi, při nichž běhá mráz po zádech. Špagát napětí je místy pod strašným tlakem, ale oni s tím neuveřitelně pomalým tempem nehnou ani o vlas. Uff!!
BRAD MEHLDAU - Live In Tokyo (2004)
Hodně Mehldauových ctitelů a znalců mají tohle CD méně rádi než triové nahrávky. Čemuž rozumím. Ale přesto si často pouštím jeho závratný sólový let na Tokiem. Tak tomu bylo už před Mehldauovým recitalem v Rudolfinu. Od té doby zase proto, že mi deska připomíná ten fantastický zážitek.
STAN GETZ - Bossas and Ballads: The Lost Sessions (2003)
V už zralém věku byl Getz víc než mistrem a latiny i balady uměl interpretovat nádherně. Tedy opřený o svou tehdy dlouholetou rytmiku Kenny Barron, George Mraz a Victor Lewis. Nahrávky ležely mimochodem třináct let zapomenuté v archivu.
CHARLES MINGUS - Mingus Ah Um (1959)
Mezi „alba všech dob“ by bylo třeba zařadit aspoň pět Mingusových. Úžasný skladatel a jedinečný kapelník, předávající tu ohrmnou energii do celého bandu. Ždímal doslova z mizikantů co v nich bylo nejsilnější. A hudba je to zcela nadčasová.
WEATHER REPORT - Live And Unreleased (2002)
Weather Report byli úplným zjevením. Dokázali naprosto hladce propojit tolik různých prvků, vytvořit jimi vlastní slovník a postavit úplné mezikulturní mosty. S takovým ajfrem a originalitou. Zawinul, Shorter a Pastorius byli přitom také každý úplně jiný. A zase bych mohl vypočítat ještě aspoň pět jejich společných desek. Tahle je sestavená většinou z živých nahrávek a vyšla dávno po zániku bandu.
EDDIE HARRIS - Eddie Who? (1986)
Harris byl cvok a fantastický muzikant. Narval například hubičku od saxofonu místo nátrubku a hrál tak na trubku! Začal kdysi jako prvný dechař používat oktávový dělič, kvákadlo a tak. Ale především hrál úžasně na altku. A měl značný smysl pro humor. Tady zpívá, tedy spíš rapuje song o sobě, kde vysvětluje, jaký že je sekáč. A nabádá, aby si ho hlavně lidi nepeltli s nějakými jinými Harrisi. Eddie who? Eddie Harris!
SHIRLEY HORN - You Won´t Forget Me (1991)
Jazzová historie je bohatá na mnohem zářivější zpěvačky než Shrirley Horn, a k těm se samozřejmě člověk pořád vrací – k Billie, Elle, Sarah, Carmen nebo Dinah. Tohle je nádherné album, zřejmě Shirley nejlepší. Ta volná tempa a klid ve výrazu jsou úplně odzbrojující. A v titulním songu hostující Miles Davis, kterému se Shirley za mlada víc než líbila!! Však hraje zaníceně. Přitom chvíli před smrtí.
BILL FRISELL - East West (2005)
Nevím, proč se vracívám právě k tomuhle Frisellovu živému dvojalbu. Určitě jsou některá jeho starší zásadnější. Ale ono je to nakonec jedno. Vyjímeční muizikanti, pokud nejsou stiženi nějakou záhadnou tvůrčí depresí, což se Billovi neděje, ze sebe vydávají ohromné věci vlastně vždycky. Takže když člověk uvede kteroukoliv z jejich desek mezi své nejoblíbenější, vlastně tím říká, že jde o toho konktrétního tvůrce. Frisell také nemůže pořád něco nepřekračovat. A chytá vás při tom za srdce. Kenny Wollesen bubnuje na obou discích, basisté se střídají: Viktor Krauss a Tony Scherr. Co dodávat k nádheře?
CHET BAKER - It Could Happen To You (1958)
Z Chetových zpívaných desek je tahle už padesát let stará pro mně nejkrásnější. Je to celé tak čisté, jasné, ohromně půvabné. Krátké kousky se sóly na pár taktů (pianista Kenny Drew tu má krásná), velmi úsporná arnžmá a stejně tak strohý Chetův vokál. Ale s takovým vnitřním chvěním!
Jak jsi se dostal k jazzu a co byla první tvoje stěžejní deska?
Postupně a logicky – jako mladinkého kluka mně uhranuly beatové kapely, které už v sobě kousek jazzu měly. Třeba původní složení Manfred Mann, Georgie Fame, Them, Spencer Davis Group se Steviem Winwoodem. Polovina 60. let. V Británii i Americe začínal blues boom a třeba John Mayall míval už tehdy na albech saxofonisty s plně jazzovým cítěním a frázováním. Odtud bylo blízko k objevení soul-jazzu, Jimmymu Smithovi, Wesu Montgomerymu a tak dál.
Ale mojí první skutečně jazzovou deskou byl záznam z vystoupení vlastně jammového kvarteta, seskupeného kolem tenorsaxofonisty Johnnyho Griffina ve Waršavě. Zakoupeno na Václavském náměstí v Polském kulturním středisku, takřka doslova pak prodřeno neustálým obehráváním. Některá Griffinova sóla bych byl asi schopen dodnes scatovat sebou. A že to byly bebopové klády!
Domníváš se, že jazz se může ještě někam posunout a dál vyvíjet?
Samozřejmě. Ono se to také docela vehementně děje. Těžko říci, jestli může přijít nějaké „nové“ stylové období. Tenhle druh vývoje je nejspíš pryč vlastně ve veškerém umění. Pokud jde o jazz, tak je třeba ho vnímat jako zcela jedinečný způsob vyjadřování. Jazzové prostředky, přes veškerou komplikovanost a zákonitosti umožňují ohromnou míru svobody, jaká není v žádném jiném hudebním žánru.
Muzika, kterou dělá Brad Mehldau nebo Wayne Shorter a spousta dalších lidí představuje jasný vývoj.
O čem krom jazzu píšeš rád a co tě v současné muzice baví a zajímá?
Píšu nejraději o věcech, které přinášejí něco nového a mám pocit, že by se o tom mělo dovědět co nejvíc lidí. Ta novost může přitom být dosažena i celkem obyčejnými prostředky, ale přesto je výsledek čímsi jiným, doposud neslyšeným a navíc je to emotivně silné. Takže mně třeba už léta zajímají lidé vycházející z nějakého stylu, ale neustále ho překračující. Už několik let třeba Allison Krauss se svou fantastickou kapelou Union Station, kde hraje Jerry Douglas na dobro. Proto se mi tak líbí Sting, Joni Mitchell, James Taylor, Bruce Honrsby, Van Morrison, Dr. John, Bonnie Raitt, Steely Dan, Robben Ford, Madelaine Peyroux. Seznam by mohl pokračovat hodně dlouho.
10 jazzových desek Ondřeje Konráda
KURT ELLING - Nightmoves (2007)
Jsem plný Kurta Ellinga asi deset let a tohle je jeho snad nejlepší album. Nebo prostě jenom poslední a proto si ho pouštím už od jara každou chvíli? Elling má krásnou barvu hlasu, neuvěřitelnou techniku, cítění rytmické i intonační. Tvůrčí jiskru, odvahu a určitě i velkou pracovitost.
STANLEY TURRENTINE WITH THE 3 SOUNDS - Blue Hour (1960)
Nejbluesovější jazzový saxofonista s velmi spřízněným triem pianisty Gene Harrise hraje všelijaké slavné songy horkým tónem a frázemi, při nichž běhá mráz po zádech. Špagát napětí je místy pod strašným tlakem, ale oni s tím neuveřitelně pomalým tempem nehnou ani o vlas. Uff!!
BRAD MEHLDAU - Live In Tokyo (2004)
Hodně Mehldauových ctitelů a znalců mají tohle CD méně rádi než triové nahrávky. Čemuž rozumím. Ale přesto si často pouštím jeho závratný sólový let na Tokiem. Tak tomu bylo už před Mehldauovým recitalem v Rudolfinu. Od té doby zase proto, že mi deska připomíná ten fantastický zážitek.
STAN GETZ - Bossas and Ballads: The Lost Sessions (2003)
V už zralém věku byl Getz víc než mistrem a latiny i balady uměl interpretovat nádherně. Tedy opřený o svou tehdy dlouholetou rytmiku Kenny Barron, George Mraz a Victor Lewis. Nahrávky ležely mimochodem třináct let zapomenuté v archivu.
CHARLES MINGUS - Mingus Ah Um (1959)
Mezi „alba všech dob“ by bylo třeba zařadit aspoň pět Mingusových. Úžasný skladatel a jedinečný kapelník, předávající tu ohrmnou energii do celého bandu. Ždímal doslova z mizikantů co v nich bylo nejsilnější. A hudba je to zcela nadčasová.
WEATHER REPORT - Live And Unreleased (2002)
Weather Report byli úplným zjevením. Dokázali naprosto hladce propojit tolik různých prvků, vytvořit jimi vlastní slovník a postavit úplné mezikulturní mosty. S takovým ajfrem a originalitou. Zawinul, Shorter a Pastorius byli přitom také každý úplně jiný. A zase bych mohl vypočítat ještě aspoň pět jejich společných desek. Tahle je sestavená většinou z živých nahrávek a vyšla dávno po zániku bandu.
EDDIE HARRIS - Eddie Who? (1986)
Harris byl cvok a fantastický muzikant. Narval například hubičku od saxofonu místo nátrubku a hrál tak na trubku! Začal kdysi jako prvný dechař používat oktávový dělič, kvákadlo a tak. Ale především hrál úžasně na altku. A měl značný smysl pro humor. Tady zpívá, tedy spíš rapuje song o sobě, kde vysvětluje, jaký že je sekáč. A nabádá, aby si ho hlavně lidi nepeltli s nějakými jinými Harrisi. Eddie who? Eddie Harris!
SHIRLEY HORN - You Won´t Forget Me (1991)
Jazzová historie je bohatá na mnohem zářivější zpěvačky než Shrirley Horn, a k těm se samozřejmě člověk pořád vrací – k Billie, Elle, Sarah, Carmen nebo Dinah. Tohle je nádherné album, zřejmě Shirley nejlepší. Ta volná tempa a klid ve výrazu jsou úplně odzbrojující. A v titulním songu hostující Miles Davis, kterému se Shirley za mlada víc než líbila!! Však hraje zaníceně. Přitom chvíli před smrtí.
BILL FRISELL - East West (2005)
Nevím, proč se vracívám právě k tomuhle Frisellovu živému dvojalbu. Určitě jsou některá jeho starší zásadnější. Ale ono je to nakonec jedno. Vyjímeční muizikanti, pokud nejsou stiženi nějakou záhadnou tvůrčí depresí, což se Billovi neděje, ze sebe vydávají ohromné věci vlastně vždycky. Takže když člověk uvede kteroukoliv z jejich desek mezi své nejoblíbenější, vlastně tím říká, že jde o toho konktrétního tvůrce. Frisell také nemůže pořád něco nepřekračovat. A chytá vás při tom za srdce. Kenny Wollesen bubnuje na obou discích, basisté se střídají: Viktor Krauss a Tony Scherr. Co dodávat k nádheře?
CHET BAKER - It Could Happen To You (1958)
Z Chetových zpívaných desek je tahle už padesát let stará pro mně nejkrásnější. Je to celé tak čisté, jasné, ohromně půvabné. Krátké kousky se sóly na pár taktů (pianista Kenny Drew tu má krásná), velmi úsporná arnžmá a stejně tak strohý Chetův vokál. Ale s takovým vnitřním chvěním!
časopis mGuide 2008/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-jazzovych-desek-Ondreje-Konrada~09~kveten~2008/
