20.2.2006 | Autoři: Ivan Ivanov, Josef Vlček | sekce: publicistika České zpěvačky jsou oříšek. Aspoň pro mě určitě. Vzpomínám si, jak každý rok, když nastal čas rozdávání těch Andělů se šalmajem a s tím související vyplňovaní příslušných tiskovin pro Akademii populární hudby,vždy jsem si nejvíc lámal hlavu tím, co napsat do sloupečku Zpěvačka roku. Ne, že nebylo z čeho vybírat. Jmen jako máku, ale pokud člověk nechtěl dát svůj hlas některé stopadesátinásobné české slavici, měl pokaždé problém najít jasnou favoritku, která by byla zároveň představitelkou té žádané mladé krve, která měla porevoluční vývoj české populární hudby náležitě okysličit. Je v tom asi nedostatečná informovanost, říkal jsem si. Klenoty určitě někdy leží, možná na pomezí undergroundu, ale ví o nich spíš odborník typu Josefa Vlčka, který se českému popu a rocku věnuje systematicky již několik desítek let a při sestavování hudebních formátů známých českých rozhlasových stanic se s touto problematikou musí setkávat dennodenně. Nápad, pozvat jednoho z doyenů české hudební publicistiky a autora několika zásadních publikací Josefa Vlčka (1951) a poprosit ho o jeho názor na novou generaci českých zpěvaček, se zrodil téměř současně s rozhodnutím věnovat titul tohoto čísla Ivě Frülingové. Na úvod jsem mu položil tři krátké otázky.

Domníváte se, že v nové generaci zpěvaček české populární hudby lze najít výrazná jména jako v  generaci předchozí ?
Podle toho, jak si určíme, kde jedna generace končí a druhá začíná. Pokud za přelom zvolíme rok 1990, v němž se začala seberealizovat celá vlna osobností, které předtím nemohly nahrávat, tak ano. Pokud 2000, tak ne. Tam je víc jmen a víc průměrnějších produktů.
A propos, výrazné jméno a výrazný umělec, to je dost velký rozdíl.

Vyskytnou se mezi nimi výrazné umělkyně, které by byly vaší srdeční záležitostí ?
Určitě ne. Není nic víc odpuzujícího než současné české zpěvačky. Ať jsou alternativní, popové nebo taneční.

Jaké místo patří dle vás Ivě Frühlingové v celé této škále?
Patří mezi nejhezčí.


10 desek českých zpěvaček nové generace podle Josefa Vlčka:

Bára Basiková (1991)
Sólový debut kdysi nejnadějnější české zpěvačky je jedním ze záklaních kamenů českého pop rocku. Co píseň, to jiný skladatel, ale kouzlo je v textech Jana Sahary Hedla, s nimiž Bára zachází jako se svými. A vokálně? Brilantní, dodnes bez konkurence. Bohužel, svůj talent časem úplně promrhala.

Lucie Bílá: Missariel (1992)
V roce 1992 se povedlo Lucii Bílé spojit obě své pěvecké praxe, popovou a rockovou, do nadčasového alba, v němž se díky textům Gabriely Osvaldové pohybuje mezi tolkienovským tajemnem a tím nejreálnějším českým světem 90. let. Zpívá jako anděl i ďábel (to možná o trochu víc). Škoda, že to nevydrželo.

Ilona Csáková: Kosmopolis (1993)
Ilonin debut, ale i následující Amsterdam (1995), má v sobě pozitivní atmosféru generace, která se definitivně přestala trápit minulostí a dívá se dopředu, do Evropy a do světa. Csáková ze sebe v následujících letech nechala udělat starou bábu, ale cosi pozitivního v ní stále zůstává.

Monika Načeva: Nebe je rudý (1996)
Monika je původním povoláním herečka a zvláštní herecký odstup najdeme na všech jejích deskách. Pořád se nemůžeme ubránit pocitu ironie a strachu rozbalit to na plný pecky. Možná ji v tom brzdí i texty Jáchyma Topola. Ale jestli v Čechách někdy existoval trip hop, tak na téhle desce ho bylo nejvíc.

Ta Jana z Velké Ohrady: Od půlnoci do tří (1999)
Tuhle ženskou bych nechtěl mít ani na patře, natož doma. Ale je to originál a samorost každým coulem. Je komplikovaná, sebemrskačská a pořád obviňuje, ale má v sobě energii, vášeň a vodopády emocí. Nechává se doprovázet klavírním triem a tak působí dojmem “rockové Hegerové” nebo postmoderního kabaretu.

Věra Bílá a Kale: Rovava (2001)
Spolupráce těžkotonážní, paranoické cikánky se skupinou Kale je dnes už minulostí, ale to, co po ní zbylo, patří k nejlepším momentům evropské world music. V Bílé je všechno, čím romská hudba ovlivnila Evropu, zpěvnost, živočišnost i tesknota. Toto je její nejlepší deska s vynikající písní Amen.

Radůza: Andělové z nebe (2001)
“Žačka” Zuzany Navarové vlétla na českou scénu jako ohnivá koule. Živelná harmonikářka uhranula posluchače napříč generacemi svými poetickými texty, svérázným hraním a především kontaktní silou své osobnosti. Navíc opravdová muzikantka s pevnými názory a postoji. Co hraje, to žije.

Lenka Dusilová: Spatřit světlo světa (2003)
Vrcholným bodem Lenčina zápasu o vlastní výraz je hlavně nová deska Mezi světy, ale na tomto albu udělala největší krok, když si našla svou tvář mezi předstíranou dětskou koketností a agresivní erotickou sebejistotou. Jestli je u nás zpěvačka, která dokáže dát obsah a emoci každému slovu písně, je to ona.

Aneta Langerová: Spousta andělů (2004)
Není to moc dobré album, ale tři přijatelné skladby stačí k tomu, aby bylo vidět, v čem je největší síla mladého talentu: zpívat jako o život a mít srdce na dlani. I když svůj debut točila v sedmnácti (jako kdysi Helena Vondráčková), cítíme z jejího projevu zralou lidskost a upřímnost. Kéž nezabloudí!

Gaia Mesiah:Ocean (2005)
Marka Rybin je kontroverzní osobnost, ale i když je to anti-zpěvačka, svým temperamentem a drzostí definuje nový typ ženské rockerky, na hony vzdálený ufňukaným Winterovým a Brabcovým. Oficiální debut její kapely má hodně daleko do živých vystoupení, tak třeba příště…

Psáno pro: časopis mGuide 2005/07