10 desek americké nezávislé scény 90. let podle Kida A
1.9.2008 | Autoři: KID A, Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Kid A, který studuje Vyšší odbornou školu publicistiky a začínal před zhruba dvěma lety na musicserver.cz, je známý zejména jako redaktor časopisu Rock&Pop, kde se věnuje článkům především o britské a americké indie scéně. Nebrání se ale ničemu aktuálnímu. Mezi hudebními novináři patří k výraznějším zástupcům nejmladší publicistické generace.
Jak si se dostal k americkým indie kapelám. Co považuješ za svou nejdůležitější desku?
Vzhledem k tomu, že patřím do mladší generace, tak jsem začal s první deskou od The Strokes Is This It, Elephantem od White Stripes a debutem Interpol Turn On The Bright Lights. Postupem času se stupňoval můj zájem slyšet a znát originály, tak jsem začal poslouchat všechny možné předchozí americké kapely. Z té klasické scény jsou pro mě nejdůležitější alba Pavement, Becka nebo Elliotta Smithe, z mladé kytarové vlny nahrávky Animal Colective, The Shins, Spoon nebo The National
Jak vidíš vývoj kytarové indie hudby v příštích letech?
Hodně pozitivně. Myslím, že je tu spousta talentovaných originálních skupin - právě Animal Collective nebo The Shins podle mého točí nejlepší desky ze současné hudební produkce. Určitě se je možné s těmi různými modely, které indie má ještě dostat o hodně dál. Ale obecně vzato je tento žánr neskutečně široký a komplikovaný, týká se všeho nějakým způsobem nezávislého, což bude pořád už od své podstaty zajímavé a osvobozující.
O čem krom indie ještě rád píšeš?
Ten rozptyl je obrovský hlavně díky tomu, že mě současná muzika baví jako celek. Od kytarové scény až po americké freak(psych)-folkaře. Včetně trendy skupin typu Hadouken! nebo Klaxons nebo Justice, které hodně těží z taneční hudby. Stále je zajímavé sledovat i kapely působící na scéně od devadesátých let. Vlastně píšu skoro o všem aktuálním u čehož mám pocit, že má co říct, nebo mě i jiným způsobem baví. Iritují mě pouze rockové a metalové příšernosti typu Judas Priest, Def Leppard. Legend typu Rolling Stones je mi pak spíše líto.
10 desek americké nezávislé scény 90. let podle Kida A
BECK - Odelay (1994)
Beckova druhá deska u major labelu, možná nejdůležitější deska devadesátých let vůbec. Mix všeho nač si vzpomenete - folk, hip hop, punk, hardrock, blues plus americké folklorní žánry; největší nářez o jakém si v nejdivočejších snech můžete nechat zdát. V době vydání bylo album oslavované undergroundovými kruhy, stejně tak nominované i na Grammy. Hudební elitáře dostalo originální nadžánrovou smrští, snoby v kravatách hitovou smrští.
PAVEMENT - Crooked Rain, Crooked Rain (1994)
Klasická deska klasické kapely. Hravý, špinavý, punkový songwriting, zbytek lo-fi klimatu z debutu. Všechno, co kdy bylo na americkém indierocku k pomazlení, Pavement na Crooked Rain, Crooked Rain dostali. Ruku v ruce šly obrovské hity jako Elevate Me Later, Cut You Hair, Stop Breathing, Range Life. Až se zase někdy budete zabývat významem a odkazem této kapely, zkuste najít nějakou současnou indie kapelu, která u Pavement vůbec nekradla.
ELLIOTT SMITH - Elliott Smith (1995)
Z éry smutných kluků s kytarou devadesátých let v potravinovém žebříčku vždy výše stál Jeff Buckley. Ale to, díky čemuž fungoval tento songwriting jako tvrdá rána pod žebra, měl na své druhé desce vše lépe namícháno Elliott Smith. Je tu lo-fi, na několikrát rozlámaná duše, explicitní nutnost dostat sebe do písniček. Ukázkový příklad, jak se trápit s akustikou, jak řvát a přitom šeptat. A to se Elliottovo deprese teprve rozjížděly.
NEUTRAL MILK HOTEL - In the Aeroplane Over the Sea (1998)
Druhá deska skupiny, bez které by současný freak-folk nikdy nedělali podivný freakové, ale Nedvědové a další hrůzy z Porty. Bez Neutral Milk Hotel bychom neměli ani Decemberists a další podobné o folk a psychdelii upgradované kytarovky. Jednou z kapel, které stačila obyč folková kytara a vypjatý vokály, aby pozabíjela všechny kolemjdoucí. Neutral Milk Hotel byli součástí komunity kolem athénského labelu 6 Elephant Recordings.
THE BREEDERS - Pod (1990)
Kim Deal debut své druhé kapely nahrála ještě za souběžného fungování vždy slavnějších Pixies, se Stevem Albinim, jenž do antipopové estetiky proti sobě postavil ticho a hlukové stěny. Minimalistické dusno, vokály jak ze sekáče zápasící s nihilistickým rapem. Pod je jednou z těch desek, co zní zdánlivě obyčejně, ale po pár posleších bez ní člověk nemůže žít.
GUIDED BY VOICES - Bee Thousand (1994)
Ideální čítanka pro ty, co si chtějí začít s lo-fi. Nejoblíbenější deska kámošů ze Strokes. Dočtete se tu, že tahle muzika je pro všechny, valí na vás, ať si koupíte nejlevnější kytaru, lacinej snímač a točíte taky. Kraťoučké, úderné, melodické vyřvávačky pádící přímo do mozkových závitů. Deska nahraná v omláceném pokojíčku v paneláku, kde nestojí hi-fi souprava, ale starý magneťák. Ještě k tomu táák důležitá.
SEBADOH - Bakesale (1994)
Lou Barlow (jo, ten vyhozený od Dinosaur Jr.) na páté desce Sebadoh ubral na noisových stěnách, až z paty vyřvaných vokálech a natočil desku normálních nekomplikovaných pop-songů. Jenom kdyby jste u ní neměli pocit, že je slyšíte v druhé současné kytarovce. Jakoby si kapela řekla, že loserům a opuštěným holkám zahraje pár písniček pro teplá sobotní odpoledně. Aby jim příště bylo líp a už si nestěžovali.
OLIVIA TREMOR CONTROL - Dusk At Cubist Castle (1996)
Z desek Olivia Tremor Control (vlivnější než přístupnější) svůj zvuk odposlouchali největší současní miláčci indie scény Animal Collective. Na Dusk At Cubist Castle za necelých čtyřiasedmdesát minut v sedmadvaceti tracích zvládnou totálně ujetý indierock, psychedelickou mlhu, zvukové experimenty a staré folkové nápady rozsekané novými folkovými nápady. Divná, supervlivná, návyková záležitost podněcující touhu studovat lidskou psychiku.
DINOSAUR Jr. - Where You Have Been (1995)
Tady už měl J Mascis volné pole působnosti. Sám se svým egem, přerůstající americké mrakodrapy, šlohnul to nejlepší od Sonic Youth, naposlouchal nejluxusnější sóla Neila Younga a dal si práci i se samotným nahráváním. Dotýkání se stadiónového rock'n'rollu, se ale stále drží drátů nabitých vysokým napětím. Deska úspěšně parodující všechny "nejlepší kapely na světě".
PIXIES - Bossanova (1990)
Poslední album, kde ještě Pixies zvládli být Pixies a být temnou na krev hrající kytarovkou. Na punkovou vzpouru z předchozích alb úplně zapomněli. Radši řešili otázky vyzrálejší muzikantské stylistiky, pečlivěji vystavěných skladeb a celkové uspořádanosti. Bossanova stále zní ostře a řeže do všech orgánů. Když si dneska kluk v Americe zakládá kapelu, koupě téhle desky je druhou věcí, co udělá. První je vykradení nejbližšího secondhandu.
Jak si se dostal k americkým indie kapelám. Co považuješ za svou nejdůležitější desku?
Vzhledem k tomu, že patřím do mladší generace, tak jsem začal s první deskou od The Strokes Is This It, Elephantem od White Stripes a debutem Interpol Turn On The Bright Lights. Postupem času se stupňoval můj zájem slyšet a znát originály, tak jsem začal poslouchat všechny možné předchozí americké kapely. Z té klasické scény jsou pro mě nejdůležitější alba Pavement, Becka nebo Elliotta Smithe, z mladé kytarové vlny nahrávky Animal Colective, The Shins, Spoon nebo The National
Jak vidíš vývoj kytarové indie hudby v příštích letech?
Hodně pozitivně. Myslím, že je tu spousta talentovaných originálních skupin - právě Animal Collective nebo The Shins podle mého točí nejlepší desky ze současné hudební produkce. Určitě se je možné s těmi různými modely, které indie má ještě dostat o hodně dál. Ale obecně vzato je tento žánr neskutečně široký a komplikovaný, týká se všeho nějakým způsobem nezávislého, což bude pořád už od své podstaty zajímavé a osvobozující.
O čem krom indie ještě rád píšeš?
Ten rozptyl je obrovský hlavně díky tomu, že mě současná muzika baví jako celek. Od kytarové scény až po americké freak(psych)-folkaře. Včetně trendy skupin typu Hadouken! nebo Klaxons nebo Justice, které hodně těží z taneční hudby. Stále je zajímavé sledovat i kapely působící na scéně od devadesátých let. Vlastně píšu skoro o všem aktuálním u čehož mám pocit, že má co říct, nebo mě i jiným způsobem baví. Iritují mě pouze rockové a metalové příšernosti typu Judas Priest, Def Leppard. Legend typu Rolling Stones je mi pak spíše líto.
10 desek americké nezávislé scény 90. let podle Kida A
BECK - Odelay (1994)
Beckova druhá deska u major labelu, možná nejdůležitější deska devadesátých let vůbec. Mix všeho nač si vzpomenete - folk, hip hop, punk, hardrock, blues plus americké folklorní žánry; největší nářez o jakém si v nejdivočejších snech můžete nechat zdát. V době vydání bylo album oslavované undergroundovými kruhy, stejně tak nominované i na Grammy. Hudební elitáře dostalo originální nadžánrovou smrští, snoby v kravatách hitovou smrští.
PAVEMENT - Crooked Rain, Crooked Rain (1994)
Klasická deska klasické kapely. Hravý, špinavý, punkový songwriting, zbytek lo-fi klimatu z debutu. Všechno, co kdy bylo na americkém indierocku k pomazlení, Pavement na Crooked Rain, Crooked Rain dostali. Ruku v ruce šly obrovské hity jako Elevate Me Later, Cut You Hair, Stop Breathing, Range Life. Až se zase někdy budete zabývat významem a odkazem této kapely, zkuste najít nějakou současnou indie kapelu, která u Pavement vůbec nekradla.
ELLIOTT SMITH - Elliott Smith (1995)
Z éry smutných kluků s kytarou devadesátých let v potravinovém žebříčku vždy výše stál Jeff Buckley. Ale to, díky čemuž fungoval tento songwriting jako tvrdá rána pod žebra, měl na své druhé desce vše lépe namícháno Elliott Smith. Je tu lo-fi, na několikrát rozlámaná duše, explicitní nutnost dostat sebe do písniček. Ukázkový příklad, jak se trápit s akustikou, jak řvát a přitom šeptat. A to se Elliottovo deprese teprve rozjížděly.
NEUTRAL MILK HOTEL - In the Aeroplane Over the Sea (1998)
Druhá deska skupiny, bez které by současný freak-folk nikdy nedělali podivný freakové, ale Nedvědové a další hrůzy z Porty. Bez Neutral Milk Hotel bychom neměli ani Decemberists a další podobné o folk a psychdelii upgradované kytarovky. Jednou z kapel, které stačila obyč folková kytara a vypjatý vokály, aby pozabíjela všechny kolemjdoucí. Neutral Milk Hotel byli součástí komunity kolem athénského labelu 6 Elephant Recordings.
THE BREEDERS - Pod (1990)
Kim Deal debut své druhé kapely nahrála ještě za souběžného fungování vždy slavnějších Pixies, se Stevem Albinim, jenž do antipopové estetiky proti sobě postavil ticho a hlukové stěny. Minimalistické dusno, vokály jak ze sekáče zápasící s nihilistickým rapem. Pod je jednou z těch desek, co zní zdánlivě obyčejně, ale po pár posleších bez ní člověk nemůže žít.
GUIDED BY VOICES - Bee Thousand (1994)
Ideální čítanka pro ty, co si chtějí začít s lo-fi. Nejoblíbenější deska kámošů ze Strokes. Dočtete se tu, že tahle muzika je pro všechny, valí na vás, ať si koupíte nejlevnější kytaru, lacinej snímač a točíte taky. Kraťoučké, úderné, melodické vyřvávačky pádící přímo do mozkových závitů. Deska nahraná v omláceném pokojíčku v paneláku, kde nestojí hi-fi souprava, ale starý magneťák. Ještě k tomu táák důležitá.
SEBADOH - Bakesale (1994)
Lou Barlow (jo, ten vyhozený od Dinosaur Jr.) na páté desce Sebadoh ubral na noisových stěnách, až z paty vyřvaných vokálech a natočil desku normálních nekomplikovaných pop-songů. Jenom kdyby jste u ní neměli pocit, že je slyšíte v druhé současné kytarovce. Jakoby si kapela řekla, že loserům a opuštěným holkám zahraje pár písniček pro teplá sobotní odpoledně. Aby jim příště bylo líp a už si nestěžovali.
OLIVIA TREMOR CONTROL - Dusk At Cubist Castle (1996)
Z desek Olivia Tremor Control (vlivnější než přístupnější) svůj zvuk odposlouchali největší současní miláčci indie scény Animal Collective. Na Dusk At Cubist Castle za necelých čtyřiasedmdesát minut v sedmadvaceti tracích zvládnou totálně ujetý indierock, psychedelickou mlhu, zvukové experimenty a staré folkové nápady rozsekané novými folkovými nápady. Divná, supervlivná, návyková záležitost podněcující touhu studovat lidskou psychiku.
DINOSAUR Jr. - Where You Have Been (1995)
Tady už měl J Mascis volné pole působnosti. Sám se svým egem, přerůstající americké mrakodrapy, šlohnul to nejlepší od Sonic Youth, naposlouchal nejluxusnější sóla Neila Younga a dal si práci i se samotným nahráváním. Dotýkání se stadiónového rock'n'rollu, se ale stále drží drátů nabitých vysokým napětím. Deska úspěšně parodující všechny "nejlepší kapely na světě".
PIXIES - Bossanova (1990)
Poslední album, kde ještě Pixies zvládli být Pixies a být temnou na krev hrající kytarovkou. Na punkovou vzpouru z předchozích alb úplně zapomněli. Radši řešili otázky vyzrálejší muzikantské stylistiky, pečlivěji vystavěných skladeb a celkové uspořádanosti. Bossanova stále zní ostře a řeže do všech orgánů. Když si dneska kluk v Americe zakládá kapelu, koupě téhle desky je druhou věcí, co udělá. První je vykradení nejbližšího secondhandu.
časopis mGuide 2008/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-desek-americke-nezavisle-sceny-90-let-podle-Kida-A~01~zari~2008/
Komentáře
&;
