10 desek africké world music podle Tomáše S. Polívky
10.10.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Tomáš S. Polívka | sekce: publicistika
Hudebního publicistu a fotografa na volné noze Tomáše S. Polívku, který kombinuje psaní o muzice s cestováním především po Africe, předním a středním Východě a Asii, budou naši čtenáři znát z jeho četných článků v denním tisku a časopisů jako Rock & Pop a Instinkt. Tomáš Polívka ale má i muzikantskou minulost, hrál a vydal album s Domácí kapelou, ve které hráli bývalí členové Plastic People a Půlnoci, a u Indies mu vyšlo i sólové album Stíny do ticha (1999), inspirované jeho cestami a world music.
S poslechem jaké hudby jsi začínal?
Jako dítko s The Beatles a Rolling Stones z mamčina starého kotoučáku. A s Handelem či Telemannem z otcova gramofonu.
O čem byl tvůj první článek?
Coby gymnazista jsem si v polovině osmdesátých let přivydělal napsáním několika tzv. “krajánkovských zpráv” do Mladého světa. Bylo to o kulturním dění v Chotěboři, v mém bydlišti. Nikdy jsem nechtěl být novinář, chtěl jsem být muzikant. Ale padesátikoruna honoráře, to bylo tenkrát pro študáka něco!
Proč se z world music stal tak populární žánr v poslední době?
Posluchači hledali něco nového. Rock a pop se utápí v sebeopakování. Potřeboval injekci nových – nebo oživení prastarých - zvuků, kulturních podnětů, hudebních postupů i pohledů na věc.
Nedomníváš se, že dost často, to, co se nám předkládá jako world music je prostě zkomercializována a zpitvořena varianta původní lidové hudby?
Domnívám. Jako v každém žánru. Čím je žánr populárnější, tím víc vypočítavců se na něm snaží přiživit a tím víc neumětelů se pouhým žánrovým zařazením snaží proslavit. Ale poctivost se přece nakonec pozná.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Těch je! Rval bych se o diskografii Malicorne, Steeleye Span či Alana Stivella. Nedal bych ranné Fairport Convention a Richarda Thompsona. Natož Milese Davise. Nebo Leadbellyho či Muddyho Waterse. Ani ty Stones a Dylana. A už vůbec ne desky maďarských Muzsikás - nebo těch deset následujících.
10 desek africké world music podle Tomáše S. Polívky:
AFEL BOCOUM – Niger (2006)
Stejně jako jsem omezil osobní “desatero” tipů jen na Afriku (i tak je výběr krajně omezený), zúžil jsem ho většinou na alba nedávná a tudíž relativně dostupná. Že blues skutečně pochází ze Sahary nechť dokáže Afel Bocoum, žák legendárního Aliho Farky Toureho. Na druhém albu malijského písničkáře doslova slyšíte šelest žhavého větru na pouštních dunách, vnímáte roztančená zrnka písku, prach v očích a zároveň příslib životodárného veletoku prodírajícího se za obzorem pustinou.
TOUMANI DIABATE – Jarabi (výběr, 2001)
Hudební záběr malijského virtuózního hráče na koru je vážně neuvěřitelný. V minulosti spolupracoval například s bluesmanem Taj Mahalem či s flamengovými hráči, můžete ho ovšem slyšet i na poslední desce Björk. Šíři zvukových možností kory a kosmopolitního přesahu západoafrické hudby tak nejlépe reprezentuje výběr, na kterém naleznete od všeho trochu. Ovšem pokud vás Diabate zaujme, neváhejte se podívat po řadových albech New Ancient Strings, Kulanjan či Djelika.
SALIF KEITA – Moffou (2002)
Tímhle albem se jeden z vůbec nejslavnějších představitelů západoafrické hudby, malijský zpěvák Salif Keita, vrátil od afropopových experimentů a elektroniky zpět k akustickým nástrojům a k domácím malijským inspiracím. Nezanevřel však ani na inspirace kosmopolitní. Přizval Cesarii Evoru, rytmika těká latinou a nechybí ani francouzský šarm. Pokud vám nepadne pod ruku právě album Moffou, nevadí. Zatím poslední titul M‘Bemba (2005) pokračuje ve stejném duchu a je stejně dobrý.
CESARIA EVORA: Miss Perfumado (1992)
Bosonohou divu z Kapverd a její průlomové čtvrté album lze použít jako ilustraci faktu, že v současné hudbě skutečně vše souvisí se vším. Kdesi v přístavech Brazílie i Afriky povstalo fado, které portugalští kolonizátoři přivezli i na Kapverdy. Přivezli i vlivy muziky arabské a to, co se naučili od sefardských Židů. Další vliv se “vrátil domů” od otroků zavlečených na Kubu coby živel afrokubánský. Výsledný globální koktejl je ve své eklektičnosti čirý a lahodně opojný. Skutečná “world music”.
TAHA, KHALED, FAUDEL – 1, 2, 3 Soleis (1998)
Strhující záznam koncertu velikánů stylu rai, který má kořeny v hudbě Berberů, Arabů i ve španělském flamengu a který vznikl v námořnických tančírnách kosmopolitních přístavů meziválečného Alžíru. Živelně světská, náboženským fundamentalistům nevonící hudba vstřebala “elektrické” inspirace a pro Severní Afriku (i exulanty žijící na evropské straně středozemní louže) se stala stejně důležitou vlnou hudební revolty jako rock‘n‘roll pro svět západní. Kvintesence radosti a volnosti.
SOUAD MASSI – Raoui (2001)
Původem alžírská písničkářka dokázala změnit pohled na severoafrickou hudbu. Nehraje ani rai, ani rozverný egyptský pop. Zpívá hluboké, poetické písně, nezastírající v kudrlinkách arabské loutny hudbu rodného Maghrebu, ale ani vliv “západního” písničkářství. Na pohled křehká dívenka se s ohromnou vnitřní silou vyrovnává se smutkem utečence, který spálil mosty domů, a nachází novou naději. Úchvatná jsou všechna její alba, ale tohle první je nejprůzračnější a nejdojímavější.
GEOFFREY ORYEMA – Exile (1990)
Když si propojíte bezbřehou tesknotu balady Land Of Anaka s písničkářovým pohnutým osudem, s útěkem před režimem ugandského hrůzovládce Amina, který měl na svědomí vyvraždění Oryemovy rodiny, možná ucítíte smutek Afriky. Ale i její vznešenou krásu. Tuhle jednoduchou melodii jsem nedokázal dostat z hlavy po celou dobu vlastního toulání po Ugandě. Mám ji stále pod kůží. Album Exile, které citlivě produkoval Brian Eno, se stalo úhelným kamenem pozdější “world music”.
BAKA BEYOND – The Meeting Pool (1995)
Důležitý evropsko-africký crossover. Kytarista Martin Cradick a zpěvačka Su Hart se na cestě po Kamerunu setkali s polyfonními zpěvy a rytmy pygmejského národa Baka. Pořídili nahrávky a propojili je s vlastními keltskými kořeny. Už prvotinou Spirits Of The Forest z roku 1993 inspirovali řadu podobných projektů (slavní Afro Celt Sound System vznikli o dva roky později), které však již málokdy dosáhly takové přirozenosti. Doporučené druhé album je “dotaženější”. Skvělé je i Sogo (2000)
OLIVER MTUKUDZI – The Tuku Years (výběr, 2003)
Kultovní zimbabwský protestní zpěvák a zároveň mistr těkavých, třepotavých rytmů chrlí desky jako na běžícím pásu a na scéně se pohybuje už čtvrt století. V Evropě dostupný výběr z let 1999 až 2002 shrnuje mnoho podstatného. Hořkou výpověď o zotročených afrických vdovách Neria, volání o pomoc ve zlých časech Hear Me Lord, které od Mtukudziho převzala i Bonnie Raitt, či protiválečnou Ngoromera. Veselý, temperamentní taneček s šarmem jihu Afriky – a s hořkým úsměvem na rtech.
VIEUX DIOP – Afrika Wassa (2000)
Na závěr si dovolím osobní libůstku, všechna důležitá jména se do desítky stejně nevejdou. V USA usazený Senegalec Diop není zásadní, stylotvornou postavou. Pohybuje se na podobném písečku jako Youssou N’Dour, jen mbalax a Karibikem ovlivněné rytmy víc uhlazuje pro zhýčkané uši konzervativnějších “Zápaďanů”. Jenže melodie, harmonie a vícehlasy téhle desky jsou prostě… krásné. Pokud je nejzazším náznakem world music, který snesete, Simonův Graceland, pokračujte třeba tady.
S poslechem jaké hudby jsi začínal?
Jako dítko s The Beatles a Rolling Stones z mamčina starého kotoučáku. A s Handelem či Telemannem z otcova gramofonu.
O čem byl tvůj první článek?
Coby gymnazista jsem si v polovině osmdesátých let přivydělal napsáním několika tzv. “krajánkovských zpráv” do Mladého světa. Bylo to o kulturním dění v Chotěboři, v mém bydlišti. Nikdy jsem nechtěl být novinář, chtěl jsem být muzikant. Ale padesátikoruna honoráře, to bylo tenkrát pro študáka něco!
Proč se z world music stal tak populární žánr v poslední době?
Posluchači hledali něco nového. Rock a pop se utápí v sebeopakování. Potřeboval injekci nových – nebo oživení prastarých - zvuků, kulturních podnětů, hudebních postupů i pohledů na věc.
Nedomníváš se, že dost často, to, co se nám předkládá jako world music je prostě zkomercializována a zpitvořena varianta původní lidové hudby?
Domnívám. Jako v každém žánru. Čím je žánr populárnější, tím víc vypočítavců se na něm snaží přiživit a tím víc neumětelů se pouhým žánrovým zařazením snaží proslavit. Ale poctivost se přece nakonec pozná.
Kterou desku ze své sbírky bys nikdy nedal z ruky?
Těch je! Rval bych se o diskografii Malicorne, Steeleye Span či Alana Stivella. Nedal bych ranné Fairport Convention a Richarda Thompsona. Natož Milese Davise. Nebo Leadbellyho či Muddyho Waterse. Ani ty Stones a Dylana. A už vůbec ne desky maďarských Muzsikás - nebo těch deset následujících.
10 desek africké world music podle Tomáše S. Polívky:
AFEL BOCOUM – Niger (2006)
Stejně jako jsem omezil osobní “desatero” tipů jen na Afriku (i tak je výběr krajně omezený), zúžil jsem ho většinou na alba nedávná a tudíž relativně dostupná. Že blues skutečně pochází ze Sahary nechť dokáže Afel Bocoum, žák legendárního Aliho Farky Toureho. Na druhém albu malijského písničkáře doslova slyšíte šelest žhavého větru na pouštních dunách, vnímáte roztančená zrnka písku, prach v očích a zároveň příslib životodárného veletoku prodírajícího se za obzorem pustinou.
TOUMANI DIABATE – Jarabi (výběr, 2001)
Hudební záběr malijského virtuózního hráče na koru je vážně neuvěřitelný. V minulosti spolupracoval například s bluesmanem Taj Mahalem či s flamengovými hráči, můžete ho ovšem slyšet i na poslední desce Björk. Šíři zvukových možností kory a kosmopolitního přesahu západoafrické hudby tak nejlépe reprezentuje výběr, na kterém naleznete od všeho trochu. Ovšem pokud vás Diabate zaujme, neváhejte se podívat po řadových albech New Ancient Strings, Kulanjan či Djelika.
SALIF KEITA – Moffou (2002)
Tímhle albem se jeden z vůbec nejslavnějších představitelů západoafrické hudby, malijský zpěvák Salif Keita, vrátil od afropopových experimentů a elektroniky zpět k akustickým nástrojům a k domácím malijským inspiracím. Nezanevřel však ani na inspirace kosmopolitní. Přizval Cesarii Evoru, rytmika těká latinou a nechybí ani francouzský šarm. Pokud vám nepadne pod ruku právě album Moffou, nevadí. Zatím poslední titul M‘Bemba (2005) pokračuje ve stejném duchu a je stejně dobrý.
CESARIA EVORA: Miss Perfumado (1992)
Bosonohou divu z Kapverd a její průlomové čtvrté album lze použít jako ilustraci faktu, že v současné hudbě skutečně vše souvisí se vším. Kdesi v přístavech Brazílie i Afriky povstalo fado, které portugalští kolonizátoři přivezli i na Kapverdy. Přivezli i vlivy muziky arabské a to, co se naučili od sefardských Židů. Další vliv se “vrátil domů” od otroků zavlečených na Kubu coby živel afrokubánský. Výsledný globální koktejl je ve své eklektičnosti čirý a lahodně opojný. Skutečná “world music”.
TAHA, KHALED, FAUDEL – 1, 2, 3 Soleis (1998)
Strhující záznam koncertu velikánů stylu rai, který má kořeny v hudbě Berberů, Arabů i ve španělském flamengu a který vznikl v námořnických tančírnách kosmopolitních přístavů meziválečného Alžíru. Živelně světská, náboženským fundamentalistům nevonící hudba vstřebala “elektrické” inspirace a pro Severní Afriku (i exulanty žijící na evropské straně středozemní louže) se stala stejně důležitou vlnou hudební revolty jako rock‘n‘roll pro svět západní. Kvintesence radosti a volnosti.
SOUAD MASSI – Raoui (2001)
Původem alžírská písničkářka dokázala změnit pohled na severoafrickou hudbu. Nehraje ani rai, ani rozverný egyptský pop. Zpívá hluboké, poetické písně, nezastírající v kudrlinkách arabské loutny hudbu rodného Maghrebu, ale ani vliv “západního” písničkářství. Na pohled křehká dívenka se s ohromnou vnitřní silou vyrovnává se smutkem utečence, který spálil mosty domů, a nachází novou naději. Úchvatná jsou všechna její alba, ale tohle první je nejprůzračnější a nejdojímavější.
GEOFFREY ORYEMA – Exile (1990)
Když si propojíte bezbřehou tesknotu balady Land Of Anaka s písničkářovým pohnutým osudem, s útěkem před režimem ugandského hrůzovládce Amina, který měl na svědomí vyvraždění Oryemovy rodiny, možná ucítíte smutek Afriky. Ale i její vznešenou krásu. Tuhle jednoduchou melodii jsem nedokázal dostat z hlavy po celou dobu vlastního toulání po Ugandě. Mám ji stále pod kůží. Album Exile, které citlivě produkoval Brian Eno, se stalo úhelným kamenem pozdější “world music”.
BAKA BEYOND – The Meeting Pool (1995)
Důležitý evropsko-africký crossover. Kytarista Martin Cradick a zpěvačka Su Hart se na cestě po Kamerunu setkali s polyfonními zpěvy a rytmy pygmejského národa Baka. Pořídili nahrávky a propojili je s vlastními keltskými kořeny. Už prvotinou Spirits Of The Forest z roku 1993 inspirovali řadu podobných projektů (slavní Afro Celt Sound System vznikli o dva roky později), které však již málokdy dosáhly takové přirozenosti. Doporučené druhé album je “dotaženější”. Skvělé je i Sogo (2000)
OLIVER MTUKUDZI – The Tuku Years (výběr, 2003)
Kultovní zimbabwský protestní zpěvák a zároveň mistr těkavých, třepotavých rytmů chrlí desky jako na běžícím pásu a na scéně se pohybuje už čtvrt století. V Evropě dostupný výběr z let 1999 až 2002 shrnuje mnoho podstatného. Hořkou výpověď o zotročených afrických vdovách Neria, volání o pomoc ve zlých časech Hear Me Lord, které od Mtukudziho převzala i Bonnie Raitt, či protiválečnou Ngoromera. Veselý, temperamentní taneček s šarmem jihu Afriky – a s hořkým úsměvem na rtech.
VIEUX DIOP – Afrika Wassa (2000)
Na závěr si dovolím osobní libůstku, všechna důležitá jména se do desítky stejně nevejdou. V USA usazený Senegalec Diop není zásadní, stylotvornou postavou. Pohybuje se na podobném písečku jako Youssou N’Dour, jen mbalax a Karibikem ovlivněné rytmy víc uhlazuje pro zhýčkané uši konzervativnějších “Zápaďanů”. Jenže melodie, harmonie a vícehlasy téhle desky jsou prostě… krásné. Pokud je nejzazším náznakem world music, který snesete, Simonův Graceland, pokračujte třeba tady.
časopis mGuide 2007/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-desek-africke-world-music-podle-Tomase-S-Polivky~10~rijen~2007/
