10 desek Vladivojny LaChia
28.6.2010 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Vladivojna La Chia - zpěvačka, textařka a hudebnice ze známé ostravské elektro-rockové skupiny Banana, se kterou vydala tři desky Banana (2003), Trip (2004) a Jungle (2006), teď nakročila na sólovou dráhu. Po dvou letech příprav v říjnu vydá první ryze autorskou desku, která odhalí její druhou tvář, většině posluchačům dosud neznámou. V následujících řádkách pro změnu nám odhalí svoje hudební lásky.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupila?
Ano, moc dobře si pamatuju svou první kazetu, kterou jsem si koupila na Lenince v Ostravě a byli to Buty album Ppoommaalluu, které je do teďka moje nejoblíbenější hned vedle Normale.
A jak ses dostala k rock'n'rollu?
K rock'n'rollu? Nemyslím si, že jsem se kdy dostala právě k rock'n'rollu, to spíš k rocku a to bylo už velmi brzy. Můj otec doma pouštěl od malička desky od Mišíka, Pražského výběru, Queen, Led Zeppelin, Janis Joplin, atd. Pamatuji se, že nejvíce jsem měla ráda kapelu Tango a desku Elektrický bál. Po rozchodu rodičů si máma vždycky našla milence s dobrým hudebním vkusem, takže jsem velmi záhy už tak v patnácti letech poznala a poslouchala takové kapely jako Red Hot Chilli Peppers, The Cure, Davida Bowieho, Nicka Cavea, Barryho Adamsona, The Volfgang Press, Rammstein a jiné. Zrovna u Rammstein si pamatuji, že když jsem je měla puštěné ve škole ve walkmenu tak se mi všichni smáli jakou příšernost to poslouchám. V té době ještě nebyli vůbec známou kapelou a dokud kolem nich nebyla pořádná reklamní masírka, tak ta němčina hned každého odpudila. Příšerný dancefloor devadesátých let, typický pro mou generaci se mi naštěstí vyhnul. Přesto se obávám, že jak se dnes všechno vrací a teď budou teenageři nadšeni zase z osmdesátek a zpěvačky budou mít mrkváče a vystužená ramena, tak do pěti let zase obživnou devadesátky a to bude peklo na zemi.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Přiznám se, že jsem neměla žádné vzory. Jsou hudebníci jejichž práce si vážím jako třeba David Bowie nebo PJ Harvey, ale nikdy jsem nechtěla být jako oni. Vždy jsem cítila, že má cesta bude hodně subjektivní.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Docela slušný. Mám ráda i moderní vážnou hudbu, když na to přijde. Ale nejvíce si vážím vydařených hudebních soundtracků a alb, která neobsahují žádnou výplň a jsou poskládána tak, aby působila jako celek. Jsem ze staré školy, takže když si něco pustím, tak rovnou celé album. Vybírat si do iPodu písničky různých interpretů a sázet je za sebe, je pro mě něco velmi nepřirozeného.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedala z ruky?
Nikdy bych nedala z ruky žádou desku Banany, protože naše bývalá firma Universal Music všechny vymazala ze svých databází i v elektronické podobě, takže naše tři desky už nikdy nikdo nesežene.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi nikdy nezapomenu na koncert skupiny Panika, protože mi bylo asi osm let. Pak také na revival Led Zeppelin, který jsem viděla ve třinácti s tátou a pak celkem nedávný koncert The Young Gods k albu Knock on Wood. Víte, já jsem viděla snad jen jeden velký koncert v životě a to byl koncert Davida Bowieho, který za půl hodiny dostal infarkt. Takže mé zážitky se vztahují spíše ke klubovým koncertům.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys ráda dala do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Ano určitě, např: Faith No More (Album Of The Year), Leftfield (Leftism), The Cure (Pornography), The Police (všechno), Philip Glass (soundtrack Candyman) Lynchovy soundtracky, Bjork (Post), Vladimír Mišík a ETC, Tango (Elektrický bál), System Of A Down (Mezzmerize) Je toho moooc.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupila?
Ano, moc dobře si pamatuju svou první kazetu, kterou jsem si koupila na Lenince v Ostravě a byli to Buty album Ppoommaalluu, které je do teďka moje nejoblíbenější hned vedle Normale.
A jak ses dostala k rock'n'rollu?
K rock'n'rollu? Nemyslím si, že jsem se kdy dostala právě k rock'n'rollu, to spíš k rocku a to bylo už velmi brzy. Můj otec doma pouštěl od malička desky od Mišíka, Pražského výběru, Queen, Led Zeppelin, Janis Joplin, atd. Pamatuji se, že nejvíce jsem měla ráda kapelu Tango a desku Elektrický bál. Po rozchodu rodičů si máma vždycky našla milence s dobrým hudebním vkusem, takže jsem velmi záhy už tak v patnácti letech poznala a poslouchala takové kapely jako Red Hot Chilli Peppers, The Cure, Davida Bowieho, Nicka Cavea, Barryho Adamsona, The Volfgang Press, Rammstein a jiné. Zrovna u Rammstein si pamatuji, že když jsem je měla puštěné ve škole ve walkmenu tak se mi všichni smáli jakou příšernost to poslouchám. V té době ještě nebyli vůbec známou kapelou a dokud kolem nich nebyla pořádná reklamní masírka, tak ta němčina hned každého odpudila. Příšerný dancefloor devadesátých let, typický pro mou generaci se mi naštěstí vyhnul. Přesto se obávám, že jak se dnes všechno vrací a teď budou teenageři nadšeni zase z osmdesátek a zpěvačky budou mít mrkváče a vystužená ramena, tak do pěti let zase obživnou devadesátky a to bude peklo na zemi.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Přiznám se, že jsem neměla žádné vzory. Jsou hudebníci jejichž práce si vážím jako třeba David Bowie nebo PJ Harvey, ale nikdy jsem nechtěla být jako oni. Vždy jsem cítila, že má cesta bude hodně subjektivní.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Docela slušný. Mám ráda i moderní vážnou hudbu, když na to přijde. Ale nejvíce si vážím vydařených hudebních soundtracků a alb, která neobsahují žádnou výplň a jsou poskládána tak, aby působila jako celek. Jsem ze staré školy, takže když si něco pustím, tak rovnou celé album. Vybírat si do iPodu písničky různých interpretů a sázet je za sebe, je pro mě něco velmi nepřirozeného.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedala z ruky?
Nikdy bych nedala z ruky žádou desku Banany, protože naše bývalá firma Universal Music všechny vymazala ze svých databází i v elektronické podobě, takže naše tři desky už nikdy nikdo nesežene.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Asi nikdy nezapomenu na koncert skupiny Panika, protože mi bylo asi osm let. Pak také na revival Led Zeppelin, který jsem viděla ve třinácti s tátou a pak celkem nedávný koncert The Young Gods k albu Knock on Wood. Víte, já jsem viděla snad jen jeden velký koncert v životě a to byl koncert Davida Bowieho, který za půl hodiny dostal infarkt. Takže mé zážitky se vztahují spíše ke klubovým koncertům.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys ráda dala do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Ano určitě, např: Faith No More (Album Of The Year), Leftfield (Leftism), The Cure (Pornography), The Police (všechno), Philip Glass (soundtrack Candyman) Lynchovy soundtracky, Bjork (Post), Vladimír Mišík a ETC, Tango (Elektrický bál), System Of A Down (Mezzmerize) Je toho moooc.
10 desek Vladivojny LaChia
DAVID BOWIE - Outside (1995)
Když jsem tohle album slyšela bylo mi asi 16 let a okamžitě se mi vrylo hluboko do srdce. Už v první písni se mi ježily chlupy tou šíleně intenzivní atmosférou, která se prolíná celým albem. Jsou tady úžasné hudební nápady. Obdivuji klavíristu Mika Garsona a kytaristu Reevese Gabrelse, kteří tomuto albu dodali neskutečný šarm a drive. David Bowie je věčný fenomén.
THE THE - Mind Bombs (1989)
Kapelu The The mám také spojenou s dospíváním. Když zavřu oči, tak hned při úvodní skladbě Beautifull vidím sebe jak večer s tátou chytáme u řeky Odry ryby. Je mi šest let, všude jsou kontejnery a někdo nás z lesa sleduje. Vím, že je to vrah, který někde ukryl svou oběť. Cítím nádhernou vůni ve vzduchu, vůní nádraží, lesů, vody a chemičky, která se mi vryla navždy do paměti.
KATE BUSH - Aerial (2005)
Album Aerial od Kate Bush je tak nádherně křehké a citlivé, že pokaždé když ho poslouchám, celé mé srdce a duši zaleje příjemné teplo. Při poslechu téhle desky jsem velmi šťastná. Je to víc než hudba, je to lék na duševní neduhy. Kate Bush je čarodějka, která podle mě někde v hloubi duše ví čím si svět prošel od strarověku, protože u toho byla.
MICHAEL LANDAU - Tales from the Bulge (1996)
Michael Landau umí vykouzlit neskutečné nálady. Desku Tales From The Bulge mám spojenou se svým životem v Ostravě, který jsem strávila po boku jednoho vyjímečného člověka. Cesta k Landauovi byla dlouhá, ale jakmile jsem ho k sobě pustila a přijala, už mě nikdy nepustil. Je to jedna z těch desek, která mě bude doprovázet celý život. On sám je člověk nesmírně pokorný a skromný, ostatně jako každý kdo opravdu umí.
PJ HARVEY - The Stories From The City, Stories From The Sea (2000)
Tuhle desku mám spojenou s jedním již zesnulým malířem Standou Cigošem, který mě přivedl k malování. Když ji poslouchám náhle se ocitnu v Jeseníkách, kde po dešti nechtěně rozpukávám domečky šneků a skrytě u toho trpím, protože mi je jich opravdu líto. Sliz z jejich tělíček mám dlouho zarytý v podrážkách. Mám moc ráda PJ Harvey, protože každá její skladba je úžasná. Navíc toto album mám spojeno s jedním zvláštně silným obdobím, které, dá se říci, profilovalo mou osobnost.
YEASAYER - All Hour Cymbals (2007)
S tímto albem jsem se seznámila v záplavě desek, které mi jednoho dne poslal můj kamarád Ben. Yeasayer na mě svým zvukem a sdělením vybafli s takovou vervou, že jsem sem tuto desku musela zařadit. Tahle newyorská parta je velmi svá a šmrncovní. Mají zatím snad jen dvě desky, ale moc se mi to líbí.
IVA BITTOVÁ - Bílé Inferno (1997)
Album Bílé Inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka je neuvěřitelně zasněné. Působí na mě jako taková pohádková planeta do které se dostanete pokaždé, když se zasníte. Cítím z téhle desky takovou krásně moravskou atmosféru. Bílé Inferno je podle mě výsostný národní poklad.
FANTOMAS - Director's Cut (2001)
Fantomas je jeden z projektů Mika Pattona z Faith No More, ve kterém udělal dost osobité coververze hororových melodií od Candymana až po Twin Peaks. Je to dost šílená deska, která mě okamžitě zasáhla svou bujarostí a energií. Rozřezat tělo mrtvé ženy se při poslechu této hudby dá s daleko větším klidem a rozvahou.
MONIKA NAČEVA - Nebe je rudý (1996)
Monika Načeva byla vždy velký originál a obklopovala se lidmi, kteří pomohli její umělecký cit a potenciál dotáhnout tam kde je potřeba. Tahle deska je pro mě neuvěřitelně silná. Úžasné texty, nálady, melodie, nástroje, prostě krása.
THE YOUNG GODS - Knock On Wood (2008)
The Young Gods mám ráda. Jsou to takový svébytní elektroničtí mágové, ale v téhle akustické unplugged desce se dostali do svér, kdy chladná elektronika ustoupí a do popředí se dostanou nádherně nazvučené akustické kytary, perkuse a úchvatný, sytý a teplý hlas zpěváka Franze Treichlera.
DAVID BOWIE - Outside (1995)
Když jsem tohle album slyšela bylo mi asi 16 let a okamžitě se mi vrylo hluboko do srdce. Už v první písni se mi ježily chlupy tou šíleně intenzivní atmosférou, která se prolíná celým albem. Jsou tady úžasné hudební nápady. Obdivuji klavíristu Mika Garsona a kytaristu Reevese Gabrelse, kteří tomuto albu dodali neskutečný šarm a drive. David Bowie je věčný fenomén.
THE THE - Mind Bombs (1989)
Kapelu The The mám také spojenou s dospíváním. Když zavřu oči, tak hned při úvodní skladbě Beautifull vidím sebe jak večer s tátou chytáme u řeky Odry ryby. Je mi šest let, všude jsou kontejnery a někdo nás z lesa sleduje. Vím, že je to vrah, který někde ukryl svou oběť. Cítím nádhernou vůni ve vzduchu, vůní nádraží, lesů, vody a chemičky, která se mi vryla navždy do paměti.
KATE BUSH - Aerial (2005)
Album Aerial od Kate Bush je tak nádherně křehké a citlivé, že pokaždé když ho poslouchám, celé mé srdce a duši zaleje příjemné teplo. Při poslechu téhle desky jsem velmi šťastná. Je to víc než hudba, je to lék na duševní neduhy. Kate Bush je čarodějka, která podle mě někde v hloubi duše ví čím si svět prošel od strarověku, protože u toho byla.
MICHAEL LANDAU - Tales from the Bulge (1996)
Michael Landau umí vykouzlit neskutečné nálady. Desku Tales From The Bulge mám spojenou se svým životem v Ostravě, který jsem strávila po boku jednoho vyjímečného člověka. Cesta k Landauovi byla dlouhá, ale jakmile jsem ho k sobě pustila a přijala, už mě nikdy nepustil. Je to jedna z těch desek, která mě bude doprovázet celý život. On sám je člověk nesmírně pokorný a skromný, ostatně jako každý kdo opravdu umí.
PJ HARVEY - The Stories From The City, Stories From The Sea (2000)
Tuhle desku mám spojenou s jedním již zesnulým malířem Standou Cigošem, který mě přivedl k malování. Když ji poslouchám náhle se ocitnu v Jeseníkách, kde po dešti nechtěně rozpukávám domečky šneků a skrytě u toho trpím, protože mi je jich opravdu líto. Sliz z jejich tělíček mám dlouho zarytý v podrážkách. Mám moc ráda PJ Harvey, protože každá její skladba je úžasná. Navíc toto album mám spojeno s jedním zvláštně silným obdobím, které, dá se říci, profilovalo mou osobnost.
YEASAYER - All Hour Cymbals (2007)
S tímto albem jsem se seznámila v záplavě desek, které mi jednoho dne poslal můj kamarád Ben. Yeasayer na mě svým zvukem a sdělením vybafli s takovou vervou, že jsem sem tuto desku musela zařadit. Tahle newyorská parta je velmi svá a šmrncovní. Mají zatím snad jen dvě desky, ale moc se mi to líbí.
IVA BITTOVÁ - Bílé Inferno (1997)
Album Bílé Inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka je neuvěřitelně zasněné. Působí na mě jako taková pohádková planeta do které se dostanete pokaždé, když se zasníte. Cítím z téhle desky takovou krásně moravskou atmosféru. Bílé Inferno je podle mě výsostný národní poklad.
FANTOMAS - Director's Cut (2001)
Fantomas je jeden z projektů Mika Pattona z Faith No More, ve kterém udělal dost osobité coververze hororových melodií od Candymana až po Twin Peaks. Je to dost šílená deska, která mě okamžitě zasáhla svou bujarostí a energií. Rozřezat tělo mrtvé ženy se při poslechu této hudby dá s daleko větším klidem a rozvahou.
MONIKA NAČEVA - Nebe je rudý (1996)
Monika Načeva byla vždy velký originál a obklopovala se lidmi, kteří pomohli její umělecký cit a potenciál dotáhnout tam kde je potřeba. Tahle deska je pro mě neuvěřitelně silná. Úžasné texty, nálady, melodie, nástroje, prostě krása.
THE YOUNG GODS - Knock On Wood (2008)
The Young Gods mám ráda. Jsou to takový svébytní elektroničtí mágové, ale v téhle akustické unplugged desce se dostali do svér, kdy chladná elektronika ustoupí a do popředí se dostanou nádherně nazvučené akustické kytary, perkuse a úchvatný, sytý a teplý hlas zpěváka Franze Treichlera.
časopis mGuide 2010/05
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-desek-Vladivojny-LaChia~28~cerven~2010/
Komentáře
&;
