10 nejlepších bubenických desek podle Miloše Meiera
20.8.2008 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Mladého bubeníka Miloše Meiera jste již určitě zaregistrovali v současné doprovodné skupině Michala Pavlíčka, či ve skupině Kamila Střihavky, která se jmenuje Leaders!. Též ho můžete znát z vystoupení na různých hudebních workshopech a seminářích, kde působí s baskytaristou Markem Haruštiakem, se kterým plánují brzké vydání společného alba.
Jak ses dostal k muzice a jaká byla tvoje první stěžejní deska?
Pocházím z hudební rodiny, takže jsem měl odmalička k hudbě velice blízko. Nejdříve jsem začal hrát na klavír, na bubny došlo až v jedenácti letech. Protože můj otec vede dechový orchestr, mé první hudební kroky začaly právě tam. Moje první desky, které mi otevřely dveře do světa hudby, byly od kapely Metallica. Metalové období trvalo až do mého nástupu na konzervatoř v Praze, kde jsem si rozšířil obzory i o jiné hudební styly.
Co si momentálně doma pouštíš sám od sebe?
Poslední dobou spíš koukám na koncertní DVD, než že bych poslouchal desky. Spousta kapel se mi naživo líbí více než na svých albech, bohužel to také bývá někdy i naopak. J Z desek mě naposledy zaujaly novinky od Mars Volta, Meshuggah či skupina Rock Star Supernova sestavená ze samých výrazných hudebních osobností ( Tommy Lee, Gilby Clarke, Jason Newsted). V podstatě každý den to mám s poslechem muziky jinak. Jeden den poslouchám Wecklovy sólovky a druhý den si dám třeba něco od Pantery. Záleží na momentální náladě.
Které, pro tebe osobně další důležité desky, se nevešly do tvého výběru?
Zásadních desek bych mohl jmenovat spoustu. Mám rád pestrost, a proto se snažím poslouchat rozličné hudební styly. I kvůli rozšíření svých hudebních obzorů. Když na to dojde, tak si rád poslechnu desky Sepultury, Soulfly, Korn, Slipknot, Limp Bizkit, ale i třeba Stinga, Seala, Dave Matthews Bandu, Steve Vaie, Raye Charlese a takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Do mého výběru jsem se snažil zařadit od každého stylu něco pro mě zásadního a snažil jsem se neopominout i českou scénu.
Stává se ti , že při poslechu podvědomě rozděluješ hudbu na "profesní zájem" a na "prožitek běžného posluchače"?
Snažím se vždy vnímat hudbu jako celek, ale samozřejmě se neubráním mému bubenickému vnímání. Mám rád, když je hudba kvalitně řemeslně zvládnutá, nejenom instrumentálními výkony, ale i po stránce zvukové, produkční atd..Stejně je ale nejdůležitější váš pocit a prožitek, který vám hudba přináší.
Jaký je tvůj názor na současnou českou bubenickou generaci?
Myslím, že každá nová generace bubeníků posunuje hranice instrumentálních výkonů jak po stránce techniky, koordinace, nových metod a myšlení vždy o něco dál. Tak jako výrobci hudebních nástrojů neustále vylepšují svoje produkty, tak i noví hráči přinášejí vždy něco inovativního do bubenického světa. Znám několik svých vrstevníků, kteří mají podle mého názoru velkou budoucnost.
10 nejlepších bubenických desek podle Miloše Meiera:
METALLICA - Metallica (1991)
Lars Ulrich je jméno, které nezná jen málokterý bubeník. Hlavně v mých začátcích mě jeho hra hodně ovlivňovala. Myslím, že díky jeho efektivní a přitom lehce rozpoznatelné hře je vzorem pro mnoho rockových bubeníků. Právě na tomto albu dokazuje, že bubny mohou být vůdčím nástrojem a přitom se nemusí jednat o virtuózní přehlídky hráčské techniky. Larsovy bubny organicky prorůstají všemi skladbami a rytmicky i zvukově udávají směr celého alba.
VICTOR BAILEY - Low Blow (1999)
Fenomenálního Dennise Chamberse jsem poprvé viděl naživo s kapelou baskytaristy Victora Baileyho. Byl to můj první fusion koncert po mém příjezdu do Prahy na konzervatoř. Na této desce se střídá společně s Omarem Hakimem a je zajímavé poslouchat odlišnou hru těchto špičkových hráčů. Oba mají svůj nezaměnitelný styl plný technických fines, který ohromuje svojí instrumentální vyspělostí. Toto CD je pro mě jedno z top fusion alb, jak po stránce bubenické tak i hudební.
LIVING COLOUR – Stain (1993)
Spojením rocku, metalu, funky i jazzu v živelném provedení čtyř muzikantských osobností vznikla tato nezaměnitelná a nesmírně originální deska. Will Calhoun má masivní zvuk bubnů, neuvěřitelný drive a typický houpavý groove. Celá deska je o energii, a i když se jedná o rockovou muziku, tak je zde slyšet všestrannost hudebníků. Nemají problém plynule přecházet mezi hudebními styly a je u nich cítit obrovský nadhled.
PETER GABRIEL - Secret World Live (1994)
Bubeníka Manu Katchého jsem objevil právě na tomto live CD Petera Gabriela. Hned v úvodu koncertu je ohromující pasáž, kdy hrajou jenom bubny se s zpěvem publika. Úžasná atmosféra, muzikální hraní Manu Katchého plné strhujících breaků, charisma Petera Gabriela a vynikající výkony všech instrumentalistů vytváří jedinečný hudební zážitek.
Musím vyzvihnout i skvělý zvuk celého živáku, zejména zvuk kotlů u bubnů.
MEGADETH - The System Has Failed (2004)
Na světě není příliš mnoho muzikantů, kteří by dokázali hrát jakýkoliv hudební žánr tak, aby to znělo stylově a přirozeně. Toto album nahrál Vinnie Colaiuta, jehož můžeme slyšet na bezpočtu desek pohybujících se stylově od jazzu, funku, fusion až po pop a rock s legendární trash-metalovou skupinou Megadeth tak, jako kdyby byl celý život metalový bubeník. Colaiutu je neuvěřitelně univerzální studioví hráč, přesto mě překvapil svou hrou na dvojšlapku a vůbec svým „metalovým“ přístupem.
CHICK COREA - Time Warp (1995)
Deska z roku 1995 v sestavě Chick Corea, Bob Berg, John Patitucci a Gary Novak patří mezi má oblíbená jazzová alba. Je to především díky progresivní hře Garyho Novaka, který se nebojí používat místy až rockové breaky do jazzových postupů. O jeho širokém záběru svědčí i angažmá u písničkářky Alanis Morisette, či hraní s kytarovým inovátorem Mike Landauem. S Johnem Patituccim vytvořili citlivou a kreativní rytmickou sekci, která dokonale podporuje sólové výlety Corey a Berga.
SUICIDAL TENDENCIES - Art of Rebelion (1992)
„Suicide for life“ je neformální motto této husté partičky. Jejich muzika je směsí punkové dravosti, funkové hravosti a metalové nekompromisnosti. Bubeník Josh Freese ve spojení s basistou Robertem Trujillem jsou jako nadupaný osmiválec v kabrioletu. Chvíli předou jako kočka, aby vás vzápětí přišpendlili k sedačce a donutili vás naplno si užívat jízdu. V každé skladbě na vás čeká nějaké překvapení. Mike Muir a Robert Trujillo pak úplně popustili uzdu své hudební fantazie v projektu Infectious Grooves.
MESHUGGAH - Nothing (2002)
Polyrytmické šílenství v podání švédských metalistů vás nemůže nechat v klidu, zejména pokud jste bubeník. Tomas Haake hraje rytmicky složité doprovody s nepravidelným metrem a přitom máte pocit, že vše šlape jakoby se nic nedělo. Kytarové riffy jsou málokdy na čtyři doby, ale přesto kapela jede jako neúnavný rytmický stroj. Rozhodně tuto desku doporučuji všem, kdo Meshuggah ještě neznají, protože zde najdou všechny typické atributy jejich hudby.
BSP - Michal Pavlíček & Kamil Střihavka by assistance Ota Balage (1993)
Vážím si toho, že jsem mohl hrát s touto legendou českého rocku. I z tohoto důvodu jsem vybral tuto desku, kde bubny natočil Jiří Zelenka. Většinu skladeb znám opravdu detailně, protože jsem je i hrál na koncertech. Bubny na desce mají na svou dobu stylově vynikající hardrockový zvuk, kterého ve své hře Zelenka dokázal perfektně využít. Chytře vymyšlené doprovody dodávají skladbám charakteristický feeling a skvěle se pojí s ostatními nástroji.
Die El. ELEFFANT !? - Elephantology ?! (1994)
Česká varianta Mr.Big, kde všichni členové kapely byli vyhledávanými hudebníky. Deska je z roku 1994 je plná chytlavých rockových písniček, které jsou podpořené perfektními instrumentálními výkony. Barevnost desky podtrhují zajímavě vystavěné a tempově různorodé groovy Štěpána Smetáčka. Pro mě to byl příklad moderního přístupu ke klasické rockové muzice. Smetáček zde navíc hrál kromě bubnů i na perkuse, piano, vibrafon a podílel se na desce i autorsky.
Jak ses dostal k muzice a jaká byla tvoje první stěžejní deska?
Pocházím z hudební rodiny, takže jsem měl odmalička k hudbě velice blízko. Nejdříve jsem začal hrát na klavír, na bubny došlo až v jedenácti letech. Protože můj otec vede dechový orchestr, mé první hudební kroky začaly právě tam. Moje první desky, které mi otevřely dveře do světa hudby, byly od kapely Metallica. Metalové období trvalo až do mého nástupu na konzervatoř v Praze, kde jsem si rozšířil obzory i o jiné hudební styly.
Co si momentálně doma pouštíš sám od sebe?
Poslední dobou spíš koukám na koncertní DVD, než že bych poslouchal desky. Spousta kapel se mi naživo líbí více než na svých albech, bohužel to také bývá někdy i naopak. J Z desek mě naposledy zaujaly novinky od Mars Volta, Meshuggah či skupina Rock Star Supernova sestavená ze samých výrazných hudebních osobností ( Tommy Lee, Gilby Clarke, Jason Newsted). V podstatě každý den to mám s poslechem muziky jinak. Jeden den poslouchám Wecklovy sólovky a druhý den si dám třeba něco od Pantery. Záleží na momentální náladě.
Které, pro tebe osobně další důležité desky, se nevešly do tvého výběru?
Zásadních desek bych mohl jmenovat spoustu. Mám rád pestrost, a proto se snažím poslouchat rozličné hudební styly. I kvůli rozšíření svých hudebních obzorů. Když na to dojde, tak si rád poslechnu desky Sepultury, Soulfly, Korn, Slipknot, Limp Bizkit, ale i třeba Stinga, Seala, Dave Matthews Bandu, Steve Vaie, Raye Charlese a takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho. Do mého výběru jsem se snažil zařadit od každého stylu něco pro mě zásadního a snažil jsem se neopominout i českou scénu.
Stává se ti , že při poslechu podvědomě rozděluješ hudbu na "profesní zájem" a na "prožitek běžného posluchače"?
Snažím se vždy vnímat hudbu jako celek, ale samozřejmě se neubráním mému bubenickému vnímání. Mám rád, když je hudba kvalitně řemeslně zvládnutá, nejenom instrumentálními výkony, ale i po stránce zvukové, produkční atd..Stejně je ale nejdůležitější váš pocit a prožitek, který vám hudba přináší.
Jaký je tvůj názor na současnou českou bubenickou generaci?
Myslím, že každá nová generace bubeníků posunuje hranice instrumentálních výkonů jak po stránce techniky, koordinace, nových metod a myšlení vždy o něco dál. Tak jako výrobci hudebních nástrojů neustále vylepšují svoje produkty, tak i noví hráči přinášejí vždy něco inovativního do bubenického světa. Znám několik svých vrstevníků, kteří mají podle mého názoru velkou budoucnost.
10 nejlepších bubenických desek podle Miloše Meiera:
METALLICA - Metallica (1991)
Lars Ulrich je jméno, které nezná jen málokterý bubeník. Hlavně v mých začátcích mě jeho hra hodně ovlivňovala. Myslím, že díky jeho efektivní a přitom lehce rozpoznatelné hře je vzorem pro mnoho rockových bubeníků. Právě na tomto albu dokazuje, že bubny mohou být vůdčím nástrojem a přitom se nemusí jednat o virtuózní přehlídky hráčské techniky. Larsovy bubny organicky prorůstají všemi skladbami a rytmicky i zvukově udávají směr celého alba.
VICTOR BAILEY - Low Blow (1999)
Fenomenálního Dennise Chamberse jsem poprvé viděl naživo s kapelou baskytaristy Victora Baileyho. Byl to můj první fusion koncert po mém příjezdu do Prahy na konzervatoř. Na této desce se střídá společně s Omarem Hakimem a je zajímavé poslouchat odlišnou hru těchto špičkových hráčů. Oba mají svůj nezaměnitelný styl plný technických fines, který ohromuje svojí instrumentální vyspělostí. Toto CD je pro mě jedno z top fusion alb, jak po stránce bubenické tak i hudební.
LIVING COLOUR – Stain (1993)
Spojením rocku, metalu, funky i jazzu v živelném provedení čtyř muzikantských osobností vznikla tato nezaměnitelná a nesmírně originální deska. Will Calhoun má masivní zvuk bubnů, neuvěřitelný drive a typický houpavý groove. Celá deska je o energii, a i když se jedná o rockovou muziku, tak je zde slyšet všestrannost hudebníků. Nemají problém plynule přecházet mezi hudebními styly a je u nich cítit obrovský nadhled.
PETER GABRIEL - Secret World Live (1994)
Bubeníka Manu Katchého jsem objevil právě na tomto live CD Petera Gabriela. Hned v úvodu koncertu je ohromující pasáž, kdy hrajou jenom bubny se s zpěvem publika. Úžasná atmosféra, muzikální hraní Manu Katchého plné strhujících breaků, charisma Petera Gabriela a vynikající výkony všech instrumentalistů vytváří jedinečný hudební zážitek.
Musím vyzvihnout i skvělý zvuk celého živáku, zejména zvuk kotlů u bubnů.
MEGADETH - The System Has Failed (2004)
Na světě není příliš mnoho muzikantů, kteří by dokázali hrát jakýkoliv hudební žánr tak, aby to znělo stylově a přirozeně. Toto album nahrál Vinnie Colaiuta, jehož můžeme slyšet na bezpočtu desek pohybujících se stylově od jazzu, funku, fusion až po pop a rock s legendární trash-metalovou skupinou Megadeth tak, jako kdyby byl celý život metalový bubeník. Colaiutu je neuvěřitelně univerzální studioví hráč, přesto mě překvapil svou hrou na dvojšlapku a vůbec svým „metalovým“ přístupem.
CHICK COREA - Time Warp (1995)
Deska z roku 1995 v sestavě Chick Corea, Bob Berg, John Patitucci a Gary Novak patří mezi má oblíbená jazzová alba. Je to především díky progresivní hře Garyho Novaka, který se nebojí používat místy až rockové breaky do jazzových postupů. O jeho širokém záběru svědčí i angažmá u písničkářky Alanis Morisette, či hraní s kytarovým inovátorem Mike Landauem. S Johnem Patituccim vytvořili citlivou a kreativní rytmickou sekci, která dokonale podporuje sólové výlety Corey a Berga.
SUICIDAL TENDENCIES - Art of Rebelion (1992)
„Suicide for life“ je neformální motto této husté partičky. Jejich muzika je směsí punkové dravosti, funkové hravosti a metalové nekompromisnosti. Bubeník Josh Freese ve spojení s basistou Robertem Trujillem jsou jako nadupaný osmiválec v kabrioletu. Chvíli předou jako kočka, aby vás vzápětí přišpendlili k sedačce a donutili vás naplno si užívat jízdu. V každé skladbě na vás čeká nějaké překvapení. Mike Muir a Robert Trujillo pak úplně popustili uzdu své hudební fantazie v projektu Infectious Grooves.
MESHUGGAH - Nothing (2002)
Polyrytmické šílenství v podání švédských metalistů vás nemůže nechat v klidu, zejména pokud jste bubeník. Tomas Haake hraje rytmicky složité doprovody s nepravidelným metrem a přitom máte pocit, že vše šlape jakoby se nic nedělo. Kytarové riffy jsou málokdy na čtyři doby, ale přesto kapela jede jako neúnavný rytmický stroj. Rozhodně tuto desku doporučuji všem, kdo Meshuggah ještě neznají, protože zde najdou všechny typické atributy jejich hudby.
BSP - Michal Pavlíček & Kamil Střihavka by assistance Ota Balage (1993)
Vážím si toho, že jsem mohl hrát s touto legendou českého rocku. I z tohoto důvodu jsem vybral tuto desku, kde bubny natočil Jiří Zelenka. Většinu skladeb znám opravdu detailně, protože jsem je i hrál na koncertech. Bubny na desce mají na svou dobu stylově vynikající hardrockový zvuk, kterého ve své hře Zelenka dokázal perfektně využít. Chytře vymyšlené doprovody dodávají skladbám charakteristický feeling a skvěle se pojí s ostatními nástroji.
Die El. ELEFFANT !? - Elephantology ?! (1994)
Česká varianta Mr.Big, kde všichni členové kapely byli vyhledávanými hudebníky. Deska je z roku 1994 je plná chytlavých rockových písniček, které jsou podpořené perfektními instrumentálními výkony. Barevnost desky podtrhují zajímavě vystavěné a tempově různorodé groovy Štěpána Smetáčka. Pro mě to byl příklad moderního přístupu ke klasické rockové muzice. Smetáček zde navíc hrál kromě bubnů i na perkuse, piano, vibrafon a podílel se na desce i autorsky.
časopis mGuide 2008/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-bubenickych-desek-Milose-Meiera~20~srpen~2008/
