10 art rockových desek všech dob podle Leoše Kofroně
17.5.2006 | Autoři: Ivan Ivanov, Leoš Kofroň | sekce: publicistika
Hudba Pink Floyd a jejich protagonisty Davida Gilmoura se sice vymyká jasnému zaškatulkování, ale art rock je přece jen styl, ke kterému má jejich hudba nejblíže. A pokud je řeč o art rocku, asi těžko najdete mezi hudebními publicisty většího odborníka na tuto muziku, než je Leoš Kofroň, který se se stejnou láskou věnuje i psaní o filmu. Kdysi v redakci Rock & Popu Leoš patřil mezi moje tiché spojence v obdivu ke kapelám jako Genesis a Kansas a když nyní došlo na deset art rockockových desek, okamžitě jsem věděl, komu mám zavolat a poprosit ho o jeho tipy.
Pamatuješ si na první art nebo progresiv rock desku, kterou jsi si zamiloval?
Bylo to album Selling England By The Pound od Genesis. Slyšel jsem z něj ukázky v někdejším rozhlasovém pořadu Větrník a od prvních taktů mi po těle běhal mráz. Dramatický projev zpěváka Petera Gabriela plný výrazových proměn – nic takové jsem dosud neslyšel, blížilo se to mému vysněnému hudebního ideálu.
V čem pro tebe spočívá kouzlo této muziky?
V tom, jak je mnohovrstevnatá, jak dokáže jitřit emoce, atakovat představivost a navodit neopakovatelnou atmosféru.
Čím si vysvětluješ fakt, že hodně renomovaných hudebních publicistů má dneska tendence pohlížet na art rock, jako na hudební přežitek?
Kdyby až dneska… Opravdový rocker má v muzice přece rád jednoduchost, syrovou neučesanost a ne se při muzice vznášet někde v nadpozemských výšinách a kochat se estetickou kategorií ’krásno’. Myslím si, že je to jakási už automaticky fungující předpojatost, s níž je každé takové kapele přisouzena nálepka nadutých snobů, kteří si okázale hrají na velké umělce a přitom plodí nabubřelé, nesrozumitelné, sebestředné bláboly. Ono je však třeba objektivně přiznat, že v minulosti se pár takových desek opravdu vyskytlo…
Art a progresiv rock scéna v posledních letech zažívá renesanci. Jsou nové kapely, které tě oslovují?
Ano, art rock neskončil na smetišti dějin, jak mnozí mylně prorokovali. V působení pokračuje řada někdejších kapel, další úspěšně obnovily svoje aktivity, jsou tu i další pokračovatelé. I když už to rozhodně nejsou žádní nováčci, z další generace art rockových skupin mě nejvíc zaujali Arena a Spock’s Beard.
10 art rockových desek všech dob podle Leoše Kofroně:
The Moody Blues: Days Of Future Passed (1967)
Birminghamští The Moody Blues vytvořili jedno z prvních koncepčních alb historie, jehož důležitost násobí fakt, že šlo zároveň i v té době ještě o netradiční pokus syntézy rockové kapely se zvukem symfonického tělesa (v tomto případě The London Festival Orchestra). Závěrečný hit Nights In White Satin patřil dlouhá léta k vděčným diskotékovým ploužákům a pamatujeme si ho i z české verze jako Slunce vstává v podání Marie Rottrové.
King Crimson: In The Court Of Crimson King (1969)
Debut souboru, jemuž desítky let velí kytarový alchymista Robert Fripp, bezesporu patří k nejvýznamnějším počinům v oblasti tzv. progresivního rocku, zároveň je však i výmluvným dokladem obtížného vymezení tohoto termínu. Průkopnicky propojuje rock, free jazz, klasické postupy a psychedelii. Zvučně znělý hlas zpívajícího baskytaristy Grega Lakea, neotřelý zvuk orchestrální instrumenty suplujícího přístroje mellotronu– to vše umocňuje dodnes jedinečnou a vzrušující náladu této desky.
The Nice: Five Bridges (1970)
U málokteré z kapel označovaných nálepkou art rock je koketérie s tématy převzatými z klasické hudby tak nezastíraná jako u The Nice. Excentrický klávesový virtuóz Keith Emerson nejprve v živém provedení společně s londýnskými symfoniky uvádí svoji vlastní čtyřvětou titulní suitu, aby se pak na druhé straně desky pustil do svérázných úprav Sibelia, Čajkovského, Bacha, ale i Boba Dylana. Dokonalá ukázka skloubení pompézního velkoorchestrálního soundu s rockovou dravostí a zvukovými výboji.
Yes: Close To The Edge (1972)
Grandiózní, excelentní album, na němž se aranžérsky podílela celá, v dlouhé historii kapely evidentně nejsilnější sestava Yes včetně klávesového mága Ricka Wakemana. Na albu je vše, co Yes proslavilo: hutný dynamický zvuk, dramatičnost, křehké i vznešeně velebné melodie, expresivně vypjatý zpěv Iona Andersona, silné vokální harmonie, tajemné texty, charakteristický design obalu z dílny dvorního výtvarníka skupiny Rogera Deana.
Genesis: Foxtrot (1972)
Kompozičně vyzrálé, ucelené album mnoha vrstev, barev a poloh, jež nepostrádá ani rockovou dravost a svědčí o odvaze kapely posunout se ve svém dosavadním projevu někam dál. Rozsáhlá kompozice Supper’s Ready s dramaticky prožitým zpěvem Petera Gabriela a skvělými instrumentálními výkony, tragikomická zpěvohra Get’Em Out By Friday o vykořisťování nájemníků v bytových blocích – představují klasiku v repertoáru skupiny a po celá léta patřily k nejžádanějším koncertním číslům.
Gentle Giant: Octopus (1972)
Tuhle podivínskou partu multiinstrumentalistů kolem bratrů Shulmanů potkal nezasloužený osud jedné z nejméně doceněných kapel v historii rocku. Z jejich brilantních, důmyslně strukturovaných kompozic, neobvyklé harmonie a rytmickou nepravidelnost, sálá současně i obrovská energie a napětí, což mění poslech skladeb ve zvukově nesmírně plastické hudební dobrodružství. Album Octopus lze považovat za esenci nejcharakterističtějších hudebních postupů skupiny, které zde ’Jemný obr’ dovádí téměř k dokonalosti.
Emerson, Lake And Palmer: Brain Salad Surgery (1973)
Všem, kteří považují art rock za vznešenou nudu, nezbývá než doporučit právě toto album, jež lze připodobnit ke strhující jízdě na plný plyn hodně syrovou krajinou. Desce dominuje třicetiminutová trojdílná skladba Karn Evil 9 s Emersonovými famózními klavírními exhibicemi, hutným zvukem, výraznou rytmikou a uhrančivě dravým hlasovým projevem Grega Lakea. Temnou atmosféru alba dotváří rozkládací obal osobitého švýcarského výtvarníka H.R.Gigera.
Greenslade: Spyglass Guest (1974)
Kapela sice nedosáhla žádného omračujícího věhlasu ani neměla příliš dlouhého trvání, ale pro svůj charakteristický zvuk se zdvojenými hammondkami a invenční přístup ke kompozicím do tohoto přehledu patří. Tím spíše, že její leader Dave Greenslade zároveň působil i v stylově spřízněném Colosseu, které by také nemělo zůstat opomenuto. Spyglass Guest představuje ve skromné diskografii kapely její třetí, komerčně nejúspěšnější a současně i zvukově nejbohatší, kompozičně nejvyzrálejší album.
Renaissance: Scheherezade And Other Stories (1975)
Britští Renaissance vnesli do art rocku (ač sami muzikanti se tomuto zaškatulkování bránili) podmanivou křehkost zvuku akustických kytar a piána i jemné, ozdobně propracované aranže. Nepochyby to souviselo s tím, že hlavní pěvecký part tu připadl operní průpravou školenému sopránu zpěvačky Annie Haslamové, jejíž procítěný projev a průzračně čistý (někdy i bezeslovný) vokál, se stal jednoznačně největším trumfem kapely. Umělecký vrchol souboru představuje právě tato deska.
Camel: Nude (1981)
Společně s ryze orchestrální, o sedm let starší a též výtečnou deskou The Snow Goose, druhé koncepční projekt skupiny. Tentokrát jde o příběh japonského vojáka, který zůstane po konci války dlouhá léta zapomenut na jednom z tichomořských ostrovů. Ve čtrnácti svěžích i melancholických skladbách tu kapela předkládá spoustu nádherných nápadů, zpěv Andrewa Latimera působí mile civilním dojmem. Nenápadné, ale oduševnělé album, jehož delikátní krásu si začátkem osmdesátých let už málokdo dokázal plně vychutnat.
Pamatuješ si na první art nebo progresiv rock desku, kterou jsi si zamiloval?
Bylo to album Selling England By The Pound od Genesis. Slyšel jsem z něj ukázky v někdejším rozhlasovém pořadu Větrník a od prvních taktů mi po těle běhal mráz. Dramatický projev zpěváka Petera Gabriela plný výrazových proměn – nic takové jsem dosud neslyšel, blížilo se to mému vysněnému hudebního ideálu.
V čem pro tebe spočívá kouzlo této muziky?
V tom, jak je mnohovrstevnatá, jak dokáže jitřit emoce, atakovat představivost a navodit neopakovatelnou atmosféru.
Čím si vysvětluješ fakt, že hodně renomovaných hudebních publicistů má dneska tendence pohlížet na art rock, jako na hudební přežitek?
Kdyby až dneska… Opravdový rocker má v muzice přece rád jednoduchost, syrovou neučesanost a ne se při muzice vznášet někde v nadpozemských výšinách a kochat se estetickou kategorií ’krásno’. Myslím si, že je to jakási už automaticky fungující předpojatost, s níž je každé takové kapele přisouzena nálepka nadutých snobů, kteří si okázale hrají na velké umělce a přitom plodí nabubřelé, nesrozumitelné, sebestředné bláboly. Ono je však třeba objektivně přiznat, že v minulosti se pár takových desek opravdu vyskytlo…
Art a progresiv rock scéna v posledních letech zažívá renesanci. Jsou nové kapely, které tě oslovují?
Ano, art rock neskončil na smetišti dějin, jak mnozí mylně prorokovali. V působení pokračuje řada někdejších kapel, další úspěšně obnovily svoje aktivity, jsou tu i další pokračovatelé. I když už to rozhodně nejsou žádní nováčci, z další generace art rockových skupin mě nejvíc zaujali Arena a Spock’s Beard.
10 art rockových desek všech dob podle Leoše Kofroně:
The Moody Blues: Days Of Future Passed (1967)
Birminghamští The Moody Blues vytvořili jedno z prvních koncepčních alb historie, jehož důležitost násobí fakt, že šlo zároveň i v té době ještě o netradiční pokus syntézy rockové kapely se zvukem symfonického tělesa (v tomto případě The London Festival Orchestra). Závěrečný hit Nights In White Satin patřil dlouhá léta k vděčným diskotékovým ploužákům a pamatujeme si ho i z české verze jako Slunce vstává v podání Marie Rottrové.
King Crimson: In The Court Of Crimson King (1969)
Debut souboru, jemuž desítky let velí kytarový alchymista Robert Fripp, bezesporu patří k nejvýznamnějším počinům v oblasti tzv. progresivního rocku, zároveň je však i výmluvným dokladem obtížného vymezení tohoto termínu. Průkopnicky propojuje rock, free jazz, klasické postupy a psychedelii. Zvučně znělý hlas zpívajícího baskytaristy Grega Lakea, neotřelý zvuk orchestrální instrumenty suplujícího přístroje mellotronu– to vše umocňuje dodnes jedinečnou a vzrušující náladu této desky.
The Nice: Five Bridges (1970)
U málokteré z kapel označovaných nálepkou art rock je koketérie s tématy převzatými z klasické hudby tak nezastíraná jako u The Nice. Excentrický klávesový virtuóz Keith Emerson nejprve v živém provedení společně s londýnskými symfoniky uvádí svoji vlastní čtyřvětou titulní suitu, aby se pak na druhé straně desky pustil do svérázných úprav Sibelia, Čajkovského, Bacha, ale i Boba Dylana. Dokonalá ukázka skloubení pompézního velkoorchestrálního soundu s rockovou dravostí a zvukovými výboji.
Yes: Close To The Edge (1972)
Grandiózní, excelentní album, na němž se aranžérsky podílela celá, v dlouhé historii kapely evidentně nejsilnější sestava Yes včetně klávesového mága Ricka Wakemana. Na albu je vše, co Yes proslavilo: hutný dynamický zvuk, dramatičnost, křehké i vznešeně velebné melodie, expresivně vypjatý zpěv Iona Andersona, silné vokální harmonie, tajemné texty, charakteristický design obalu z dílny dvorního výtvarníka skupiny Rogera Deana.
Genesis: Foxtrot (1972)
Kompozičně vyzrálé, ucelené album mnoha vrstev, barev a poloh, jež nepostrádá ani rockovou dravost a svědčí o odvaze kapely posunout se ve svém dosavadním projevu někam dál. Rozsáhlá kompozice Supper’s Ready s dramaticky prožitým zpěvem Petera Gabriela a skvělými instrumentálními výkony, tragikomická zpěvohra Get’Em Out By Friday o vykořisťování nájemníků v bytových blocích – představují klasiku v repertoáru skupiny a po celá léta patřily k nejžádanějším koncertním číslům.
Gentle Giant: Octopus (1972)
Tuhle podivínskou partu multiinstrumentalistů kolem bratrů Shulmanů potkal nezasloužený osud jedné z nejméně doceněných kapel v historii rocku. Z jejich brilantních, důmyslně strukturovaných kompozic, neobvyklé harmonie a rytmickou nepravidelnost, sálá současně i obrovská energie a napětí, což mění poslech skladeb ve zvukově nesmírně plastické hudební dobrodružství. Album Octopus lze považovat za esenci nejcharakterističtějších hudebních postupů skupiny, které zde ’Jemný obr’ dovádí téměř k dokonalosti.
Emerson, Lake And Palmer: Brain Salad Surgery (1973)
Všem, kteří považují art rock za vznešenou nudu, nezbývá než doporučit právě toto album, jež lze připodobnit ke strhující jízdě na plný plyn hodně syrovou krajinou. Desce dominuje třicetiminutová trojdílná skladba Karn Evil 9 s Emersonovými famózními klavírními exhibicemi, hutným zvukem, výraznou rytmikou a uhrančivě dravým hlasovým projevem Grega Lakea. Temnou atmosféru alba dotváří rozkládací obal osobitého švýcarského výtvarníka H.R.Gigera.
Greenslade: Spyglass Guest (1974)
Kapela sice nedosáhla žádného omračujícího věhlasu ani neměla příliš dlouhého trvání, ale pro svůj charakteristický zvuk se zdvojenými hammondkami a invenční přístup ke kompozicím do tohoto přehledu patří. Tím spíše, že její leader Dave Greenslade zároveň působil i v stylově spřízněném Colosseu, které by také nemělo zůstat opomenuto. Spyglass Guest představuje ve skromné diskografii kapely její třetí, komerčně nejúspěšnější a současně i zvukově nejbohatší, kompozičně nejvyzrálejší album.
Renaissance: Scheherezade And Other Stories (1975)
Britští Renaissance vnesli do art rocku (ač sami muzikanti se tomuto zaškatulkování bránili) podmanivou křehkost zvuku akustických kytar a piána i jemné, ozdobně propracované aranže. Nepochyby to souviselo s tím, že hlavní pěvecký part tu připadl operní průpravou školenému sopránu zpěvačky Annie Haslamové, jejíž procítěný projev a průzračně čistý (někdy i bezeslovný) vokál, se stal jednoznačně největším trumfem kapely. Umělecký vrchol souboru představuje právě tato deska.
Camel: Nude (1981)
Společně s ryze orchestrální, o sedm let starší a též výtečnou deskou The Snow Goose, druhé koncepční projekt skupiny. Tentokrát jde o příběh japonského vojáka, který zůstane po konci války dlouhá léta zapomenut na jednom z tichomořských ostrovů. Ve čtrnácti svěžích i melancholických skladbách tu kapela předkládá spoustu nádherných nápadů, zpěv Andrewa Latimera působí mile civilním dojmem. Nenápadné, ale oduševnělé album, jehož delikátní krásu si začátkem osmdesátých let už málokdo dokázal plně vychutnat.
časopis mGuide 2006/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-art-rockovych-desek-vsech-dob-podle-Leose-Kofrone~17~kveten~2006/
Komentáře
&;
