25.6.2013 | Autor: Vladimír Dvořák | sekce: pro muzikanty - články
 fotogalerie  článek obsahuje audio Milí čtenáři, v následujících řádkách naleznete pokračování rozhovoru, který vyšel v časopise Muzikus v červencovém čísle. Povídání s Mirem Žbirkou bylo zajímavé a barvité, že by bylo škoda rozhovor krátit. Ale papír není nafukovací, a tak se zde můžete potěšit pokračováním obsáhlého vyprávění příběhu o naplněném snu muzikanta, který se vždy hlásil k odkazu The Beatles.

---

Audio záznam rozhovoru s Mirem Žbirkou

---

Byl jste u procesu nahrávání a domlouvání, kde se jaký nástroj použije, už od začátku?
Tak...jak už jsem řekl, já jsem tam po dohodě s producentem dorazil až na jedenáctou, ten proces už běžel a já byl zpočátku vjemově zahlcen úplně jinými věcmi.

Nepodivoval jste se, řekněme, zvuku bicích přikrytých ručníky?
Víte, pro mě by bylo úplně idiotské tam někomu vykládat, jak má co znít. A zvláště já a bubny! Byl to v tu chvíli můj tým, a bubny... tak snad We Will Rock You bych možná zahrál, ale musel bych hodně cvičit, aby rytmus nekolísal. Ne, já jsem tam přišel trochu nervózní, a když už mluvíme o bubnech, tak jsem z těch reproduktorů slyšel ten zvuk a hlavně ten drive, se kterým to ten chlapík nahrával. A já jsem se otočil na Katku a povídám: „Katko, tohle nahrávání bude asi o něčem jiném.“ Protože Katka mi předtím říkala: „Hele, ne abys jim něco vykládal.“

A tady skutečně nebylo absolutně co dodat. To jste v režii studia Abbey Road, která je špičkově vybavená a naprosto vypočítaná, aby vás tam nic nerušilo, a tam vám to mohou nahlas pustit a neozvou se žádné rušivé zvuky, nějaké přehnané alikvóty či nadměrné součty odražených frekvencí, o nějakém drnčení ani nemluvě. Nic takového, ozval se důstojný, plný zvuk bicích, kterého jsem si ve své písni velmi považoval a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo: „Safra, když mi takhle někdo nahrál bubny do mojí písničky, to bych ho měl jít tam dolů do studia pozdravit.“

A jak jsem poslouchal ty nahrané bubny, díval jsem se tam shora, z té režie, dolů do toho legendárního studia a hlavou mi v tu chvíli běžela i spousta jiných věcí. A to byl problém toho nahrávání. Příliš mnoho jiných věcí na to, abych sledoval, jestli má při nahrávání bicí překryté ručníky anebo ne. Já jsem tam viděl ten roh studia, kde měl při nahrávání Ringo postavené bubny, to mi pak i potvrdili: „That’s Ringo's corner“, a ručníky přes bicí jsem popravdě zaznamenal až na našem videoklipu, který jsme tam na píseň Love Shines natočili. Dokonce se mě na to už někdo i ptal, co jako já na to, a jestli jsem jim tam neřekl, že ty bubny mají přikrýt a tak. No, jestli jsem jim k nahrávání něco říkal, tak jen v momentě, kdy se mě během poslechu ptali, kde chci a kde nechci vokály.


Ano, právě vokály ve druhé části Love Shines opravdu připomínají jednu píseň Beatles.
To tam dali oni. Já jsem jen chápal jednu věc. Že my společně pracujeme na něčem, co pro mě představuje určitou bilanci celoživotního vztahu k hudbě Beatles a že byla by hloupost se tomu nějak záměrně bránit. Je to něco mezi mou skladbou a jakýmsi „tribute“ songem…

...ta „bottle neck“ kytara v závěru je také hodně beatlesovská...
Jasně, ano, a tak jsme to v takových malých dávkách tam dávali, že takové momenty tam jsou. A ačkoliv je to moje vlastní skladba, která mohla klidně jít i úplně jiným směrem, kdybych na tom pracoval s někým jiným a ne zrovna v Abbey Road, já měl pocit, že těmito drobnostmi je to jaksi symbolizovaný fakt vděku, o kterém jsem hovořil už na začátku našeho rozhovoru. Totiž, že pokud by nebyli ti čtyři chlapci, tak já bych fakt nebyl hudebníkem. Asi bych dělal něco jiného a v Love Shines je to vyjádřené nejen těmito drobnými hudebními prvky, ale i v textu.

Zpívám tam „It's me against the crowd, nothing gonna change, people talking loud, in a fit of rage, Love shines...“ a zatím se nic neděje, ale potom „...Hard days might be coming, watch the news at night...“ (všimněte si podoby s A Hard Day's Night) a tam už začínám s odkazy, oni to samozřejmě v tom textu vnímali, a bylo jim jasné, že já se při nahrávání v tomto konkrétním studiu nevyhýbám jasné inspiraci. Takové skryté kódování v textech mám rád. Jen malou odbočku. Nevím, jestli si někdo kdy uvědomil, že jsem podobně vyjádřil svůj vztah k českým písničkám. V mojí písni Catherine se zpívá: „Catherine, tohle smůla není, taky nemyslím, že se to někdy změní, a tak povídej, já tě poslouchám rád...“  Tak to třeba jsou odkazy na dobu, kdy jsem jako malý chlapec poslouchal starý Olympic a Petra Nováka. Toho si však málokdo všimne, a podobné motivy jsem použil i u textu Love Shines.

A co při mixu, potvrdil jste pověst „pěknýho policajta“?
Víte, zvukař Sam Okell, co na tom mém nahrávání pracoval, se podílel na remixu Magical Mystery, to je taková reprezentativní kolekce Beatles. Během našeho nahrávání vyšlo najevo, že tenhle člověk to celé remixoval. Remasterovat a remixovat, v tom je obrovský rozdíl. A remixovat Beatles, to je...

...to vyštrachali ty původní vícestopé záznamy?
...ano, kompletně znovu smíchali ty světově známé písně… pro mě je to jako znovu přestavovat Cheopsovu pyramidu. A já jsem mu povídal: „To jsi se nebál? Pro mě je představa, že sedím u mixpultu a přemíchávám řekněme Sgt. Peppera úplně šílená, to bych se strachy asi...“ Ale on je z té mladší generace, která to má trochu jinak. Pro ně je to tak trochu výzva a respekt, který k tomu cítí, jim až tak nesvazuje ruce jako nám starším.

No, a tento chlapík mě to nejen dvanáct hodin nahrával, ale hned potom i míchal, a k tomu výsledku zkrátka nebylo co dodat. Tedy, abych to vysvětlil, během toho procesu se samozřejmě v některých bodech domlouváte, jakým směrem se v určitý moment dát. Ale tito lidé jsou profesionálové, kteří samozřejmě vědí, že autor má určitou představu.

Víte, na amatérský přístup narážím většinou tehdy, když zjistím, že se určitý člověk ohání profesionalismem s tím, že mu do jeho práce nemá nikdo co mluvit. Ale když pracujete s absolutním profíkem, tak mu do toho samozřejmě nemluvíte, protože zjistíte, že on se v pravou chvíli zeptá, jestli postupuje ve shodě s vaší představou, a zodpoví, co případně potřebujete vědět. A u toho všeho se nedočkáte byť jen náznaku arogance. On přesně ví, jaká je jeho pozice už ve chvíli, kdy jste ho oslovil, a podle toho s vámi také jedná. V Abbey Road nejsou lidé, kteří neví co a jak během nahrávání dělat. Pro mě je tato zkušenost zatím ta nejhodnotnější, jakou jsem za svůj život zažil.


Máte pocit, že u nás ve studiích je to jinak?
Řekl bych, že u nás potkáváte hodně zamindrákovaných lidí, to je myslím všeobecně náš problém. A vaší úlohou pak je udržet ve studiu alespoň klid, aby se třeba někdo nenaštval a tak, zkrátka aby se tyto mindráky pak neprojevily na výsledné nahrávce. Nechci říkat v tom pejorativním smyslu, ale je to tak. A když se pak ocitnete v prostředí bez takových mindráků, tak nemusíte vynaložit takové úsilí, aby byla pohodová, tvořivá atmosféra.

Víte, já jsem prošel tou zdejší scénou už od doby, kdy jsme se na Bratislavské Lyře setkávali s problémy typu, že nám dávali kabely s banánky namísto jacků, nebo slibovali, že se perfektně uslyšíme v odposlechu a při vystoupení tam na mě vylezl lesní roh a podobně.

A teď si představte, že tímto vším projdete, a pak se ocitnete v Abbey Road. Tak co mám k tomu dodat?

Pojďme ještě k samotnému míchání. Občas se tvrdí, že zpěv je u nás posazen výš, nad nástroje, kvůli srozumitelnosti. Do jaké míry jste to řešili?
Mám zkušenosti z nahrávání u nás v různých dekádách a pamatuji si například, že jsme kolikrát vytahovali zpěv a zmizela nám kapela a opačně. Taková klasická přetahovaná. A vždycky jsme si říkali: „Proboha, jak to oni dělají, že tam mají zpěv i kapelu?“ U nich bylo zkrátka slyšet všechno a srozumitelně. Ale zase musím spravedlivě říci, že poslední dobou u nás tento problém víc a víc ustupuje.

Za tím jsou jednak léta dřiny a jednak přístroje. Navíc je třeba si uvědomit, že sice můžete mít přístroje z Abbey Road, abyste natočili například akustickou kytaru. Ale musíte mít i kvalitní nástroj, dobrého hráče, a ještě vědět jak tu kytaru nahrát. To se tam všechno potkává. Když máte jenom něco z toho, nikdy to nebude ono. Tam mě například překvapili i tím, že po mně chtěli, abych nahrával akustickou kytaru.

Říkali: „Ty to musíš nahrávat!“ A teď si představte, že tam byl kytarista, co hrál s Pretenders, mě to zaujalo, protože ta kapela je mi blízká, mluvili jsme o deskách a tak, a pak už jsem se ho dál neptal. A až později se ukázalo, že hrál také s Paulem McCartneym. Absolutně jsem nechtěl vnucovat takovým lidem své hraní, jako že: „Hele bacha, tady je Hdim,“ a podobně, protože Rob sestavil kapelu pro nahrávání a já jsem to akceptoval. Ale najednou přišel, podal mi akustiku a říká: „běž dolů“ . A já jsem se ocitl s těmito borci dole ve studiu. Ne jako zpěvák, kde si jakože velím, ale jako akustický hráč, co jim má ukázat jakže ten beglajt v té písni má vypadat. A první věc, která mě fascinovala, byla, že mi neustále podávali různé kytary, které nesnesitelně ladily. My máme ten problém, že C dur vám ladí, ale jak přejdete na D dur, tak už někdo vysvětluje: „Já to dám výš, to chce kompromis, hned to bude...“, a tak podobně, a hledají takovou relativní polohu struny pro všechny akordy. A teď najednou máte v ruce kytary, na které se nejen velmi lehce hrálo, ale i dokonale ladily. A to mě jakoby naladilo a já hned: „Jasně, jedeme...“, jako kdyby mi někdo sundal nějaké činky...

...ale vy máte velmi kvalitní akustické kytary, tuším Gibsony...
Mám, ale tam s těmi kytarami máte pocit, že jste nesestřelitelný, to bylo úplně šílené. A shodou okolností v Love Shines tam hned ten druhý akord je právě ten Hdim, který když dokonale neladí, může to být protivné, ale s takovým nástrojem v ruce jsem to tam pyšně kladl, měl jsem tam super poslech, zkrátka mě to velmi bavilo. A oni se tvářili normálně, jakože to berou, a tak tedy hrajeme společně.

Producent Rob to samozřejmě všechno hlídal, ale myslím, že na mně viděl to nadšení, já jsem se tam ze všeho velmi těšil. Anebo ten mikrofon, co přinesl na zpěv, kdybych já si jen pamatoval, jak se jmenoval. To nebyl ten běžný Neumann, to dláto, byl takový jiný, v klipu je vidět. A já si z nich ještě dělal srandu, povídám: „Víte co, já s sebou nemám mikrofon. Máte nějaký?“, a na takový jakoby anglický humor jsou oni vždycky připravení a on říká: „No, tak asi jenom tisíc...“


Předpokládám, že v Abbey Road se používá současná digitální technika, ale využívali jste některých klasických postupů?
Je zajímavé, že mají stále i ty staré přístroje. Tam jdete po chodbě a kromě místa na projití je ten prostor zaplněn různými Studery, Yamahami a různými legendárními přístroji, které tam i opravují. Čili analogové nahrávání je stále realitou. A když už dojde k okamžiku, že se zrovna potřebují zbavit něčeho, co dlouhé roky vlastnili, protože už to není kam uskladnit, tak myslím, že první číslo, kam volají, je Paula McCartneyho. On to všechno kupuje a mám za to, že kdyby nás vzal na prohlídku, mohl by nám zahrát Because, nebo Strawberry Fields na ty originální nástroje, co znějí z těch legendárních nahrávek.

Například klávesista, co s námi točil, fantastický hráč, věděl, jaké jsou možnosti Abbey Road a už se těšil, že by bylo fajn ten part zahrát na staré hammondky. A my jsme se s tím požadavkem obrátili na zdejší techniky a oni říkali, že není problém, jen to bude chvilku trvat. A z nějakého rohu odkudsi vytáhli šílenou bednu, zapojili to. Katka to natáčela kamerou, jak se rozehrává a tam je jasně vidět, jak je ten špičkový hráč na vrcholu blaha.

Vy jste točili najednou?
Ano, měli jsme dvě frekvence po dvanácti hodinách.

Beatles měli prý v Abbey Road luxus možnosti čekání na nápady. Ve studiu připravený smyčcový orchestr a jakmile se nápad dostavil, ihned se točilo. Je to pravda?
Víte, začátky měli naopak velmi těžké, nikdo se s nimi nepáral. Nejdříve natočili první dva singly a na dokončení LP chybělo dalších deset písní. A na to dostali termín devět a třičtvrtě hodiny. Čili o albu Please, Please, Me se říká, že bylo natočeno prakticky za den. Beatles tehdy museli být velmi dobře připraveni, a až teprve daleko později si mohli dopřát luxusu, o kterém hovoříte.

Je dobré upřednostnit nahrávání naživo, čili většina základních nástrojů společně najednou?
Právě Beatles jsou dobrou ukázkou všech rozličných způsobů nahrávání. My jsme nahrávali takto postaru celý základ společně s bicími, proto taky tam hraji tu akustickou kytaru.

Když jsme u těch nástrojů, vy jste byl dříve hodně vidět s elektrickými kytarami Fender Telecaster a Stratocaster, zatímco dnes spíše používáte akustické kytary Gibson.
Mám akustickou kytaru Gibson J–200, ale používám i Martinku. Na rockových koncertech dodnes používám kytaru Fender Telecaster ze sedmdesátých let, kterou mi kdysi věnoval Laci. Nejvíce se mi líbí, když ji mohu zapojit do AC–30 Vox, ten zvuk je mi blízký. Ale občas používám i co mi kdo doporučí, třeba i Marshall, ale pokaždé jsou to klasické věci, nic složitého. Ale dobře, že se na to ptáte, chtěl bych do se budoucna víc věnovat elektrické kytaře.


Když skládáte nové nápady, jakou záznamovou techniku používáte? Někdo stále nedá dopustit na starou dobrou kazetu.
Ano, tu jsem měl rád. Mně vyhovuje nahrávání, které se dá spustit ihned, patnáctiminutové nastavování a aktivování není u spontánního nápadu to pravé, stane se mi, že ho pak zapomenu. Používám takový mobilní Tascam, ale pro záznam okamžitého nápadu jsem využil i mobilní telefon.

Ale nějaká detailní dema nedělám, důležité je zaznamenat ten nápad, maximálně nějaký druhý hlas, nebo nástrojovou melodickou linku, ale pro producenta nebo aranžéra bohatě stačí zpěv, akordy, to základní, co chci.

Snažím se jim odevzdat polotovar, na kterém ještě mohou pracovat, ukázat svou tvůrčí práci. S demem smíchaným z dvaceti, či kolika stop, bych pak tento prostor aranžérovi velmi zúžil. Například Zenklovi jsem často dával jen zpěv a na akordy jsem už dával pozor, jestli zbytečně nějaké nevnucuji. Ale na něčem už občas musím trvat a tito mladíci občas mají problém nějaký akord chytit. Už jsem je přistihl, jak si telefonují: „Hele, jak se drží tady ten sedm pět mínus?“ Pro mě to až takový problém není, protože já jsem prošel takovou swingovou érou, kdy mě moji kapelníci trápili snad milióny akordů. Takže já jsem se naučil všelijaké akordy, které občas někde použiji a trvám na nich. A tím někdy působím nové generaci problémy, dokonce se někdy stává, že v aranžmá se takové akordy v harmonii neobjeví, zjednoduší se to a to mě vždycky štve. Mladé generaci hudebníků tyto věci někdy unikají, přitom na takovém zvláštně znějícím akordu je někdy položený základní nápad písně.

Podobné je to někdy s přeskakováním z tóniny na tóninu, transpozice během písně, záměna dur a moll, a takové věci. Ale někdy zase je potřeba autorsky trochu ustoupit, netrvat dogmaticky na původním nápadu, zkrátka je to takový boj. Teď nedávno se dělal remix písně Slávou opitý, tam to není o harmonii, ale pak jsou skladby právě typu Love Shines, kde podle mě záleží na vyznění akordů, a právě ten zmenšený akord tam Rob slyšel a bez problémů zařadil. Tady si nejsem jistý, jestli by neřekli: „Safra jak se to hraje? Nestačil by kvintakord?“ Teď to možná trochu přeháním, ale myslím, že rozdíl mezi Hdim a H bude slyšet v každé době. A například skladba Because by bez takových akordů byla o ničem.


Ale Beatles v písních vyváděli i rytmické vylomeniny, taková All You Need Is Love...
Haha, ta je speciální, je tam jiné počítání, (zpívá) Love, Love, Love...dva...tři...Love...ano tam jedna doba chybí. A já jsem vždycky měl za to, že to vymyslel Paul, ale prý to byl John. John měl vůbec ambice vymýšlet různé vylomeniny, měl někdy takové nelogické postupy, takže když to chcete dobře hrát, musíte dávat trochu bacha, jak to tam je.

(Katka: „Už se nezačínejte o Beatles, nebo ten rozhovor nikdy nedokončíte.“)

To je pravda, jakmile se ponoříte do Beatles, to je nekonečná muzikantská škola, a navíc je neskutečné, jak dobře hráli. To vám nepřijde, že se někde v jedné ulici nebo v jednom městě mohou potkat kdovíjak výjimečné hudební osobnosti, ale já jsem během let poznal, že se to může stát. Právě, že to není jen o Paulovi a Johnovi, ale George a Ringo hráli naprosto jinak, než se v té době hrálo.

Přiznám se, že jsem velký fanoušek Ozzy Osbournea a vím, že on je zas velkým fandou Beatles, a když vybíral deset nebo jedenáct převzatých písní pro album Under Cover, Beatles tam byli, myslím, hned třikrát...
No, ano, říkáte Ozzy Osbourne, víte u nás mají často lidé takovou představu, že například hudba Beatles stojí proti hudbě Black Sabbath, nebo jim připadá divné, že chlapík z Nirvany má rád Beatles. Ale když člověk tu scénu nějakou dobu sleduje, ví, kdo z čeho vychází… Mě vůbec například ani nenapadne, že třeba Depeche Mode by měli být jakýmsi protikladem Beatles. U ortodoxních fanoušků to někdy stojí jedno proti druhému. A pak právě vzniká to nedorozumění, že když já někde řeknu, že mám rád Beatles, hned se to bere, že nic jiného neposlouchám. Ale to je nesmysl, pro mě to neznamená, že stejný vztah nemůžu mít k Led Zeppelin, k Jimi Hendrixovi a všem možným interpretům, včetně těch současných, třeba k Bastille a podobně. A když se mě ptali, zda mám rád Beatles anebo Rolling Stones, vždy jsem odpovídal, že obě kapely.

Beatles nestojí a nikdy nestáli proti Rolling Stones. I právě v Abbey Road Mick Jagger navštěvoval Beatles, když točili například Revolver, chodil tam a sledoval průběh nahrávání.

Beatles přece složili pár písniček pro Rolling Stones...
Oni s nimi dokonce snad i nahráli We Love You. A další kapely, třeba Pink Floyd, nakukovali do studia a chtěli vidět, jak se točí Sgt. Pepper. U mnohých legendárních kapel lze najít zřetelný odkaz Beatles. Dokonce, a to už mluvíme o předpokladu „...ti určitě nemají rádi Beatles...“, u takových Sex Pistols minimálně vztah k Lennonovi bude. Já to všechno říkám proto, že nejsem nijak urputný fanoušek Beatles, ale jsou to jednoduše strašně dobré skladby a je jen potřeba nastavit ucho. A když ho nastavíte do všech směrů, přestanete chodit v jednom tričku a budete hudbu vnímat podobně jako já. A na závěr tohoto našeho rozhovoru bych si dovolil neskromně poznamenat, že v tomto mám pravdu.

Já myslím, že máte. Moc vám děkuji za rozhovor.