Mladý člověk si v patnácti jde pro občanku, je na prahu života. Pro kapelu už je taková odžitá porce pořádným kusem cesty a v případě „patnáctkové“ desky Divokýho Billa se téměř nabízí metafora o zvukové plastice, která vyhladí vrásky na tváři a do povědomého výrazu má vrátit mladistvou svěžest.