Je to asi deset let, když jsem, vyslána časopisem PROgram, šla dělat rozhovor s Milošem Dodo Doležalem. V pořadí druhý rozhovor v životě. Doslechl se to Milan Tesař, můj tehdejší šéf v Reflexu, jemuž jsem coby sekretářka vařila kafe & pokrývala jemným cigaretovým popílkem veškerá lejstra, i pravil: "Když už tam deš, udělej něco malýho pro Labyrint kultury." Fajn, vyrazila jsem. Jako správný začátečník zcela bez přípravy; což znamenalo, že jsem neměla sebemenší tušení, kdože je vlastně onen slavný Dodo Doležal. Takže nezbývalo, než to z něj důmyslně promyšlenými otázkami rafinovaně vytáhnout. Možná se tahle moje "zvědavost" podepsala na tom, že se hardrockový Dodo docela rozpovídal. Až tak, že než jsem se stačila vrátit zpátky sockou do lopaty, už tam "visela" hysterická stížnost jeho managera... Dodo totiž mimo jiné na záznam prohlásil, že bubeníci jsou idioti, kteří mají místo mozku varlata.

Tak tohle o bubeníkovi Pavlovi Fajtovi neplatí.

Dokonce vzniká dojem, že minimálně jeho "hudební" IQ atrofovalo natolik, že ho hranice ČR už nestačí pojmout.

Renomé si brněnský muzikant Pavel Fajt získal už v osmdesátých letech spoluprací s Ivou Bittovou, posléze pokračoval jednak v sólové kariéře, druhak jako leader skupin Dunaj a Pluto. Když definitivně přestal s "kapelovým hraním", soustředil svou energii na sólové projekty, případně na úzké, často jednorázové spolupráce se spřízněnými osobnostmi; a to zdaleka nejen z Čech. Právě skončilo jeho turné s jakutskou operní zpěvačkou Stepanidou Borisovou (jež je sólistkou Národního divadla Jakutska, zároveň ale i známou představitelkou world music, a to i ve světovém kontextu), na kontě má ale Fajt i celou řadu dalších zajímavých "úlovků": DJe Sayka, Geerta Waegemana a Annu Homler (nahráli společně CD), v divadelním představení Hamlet spolupracoval s hercem Davidem Prachařem; známý je i jeho sólový projekt Drum Trek (tentýž název nese i album, jež vydal předloni), vystupuje s Václavem Koubkem, je garantem Sletu bubeníků, kde se sjíždí evropská i americká první liga avantgardy...

Ještě tu jste? Tak konečně k věci: V dubnu bude Pavel Fajt vystupovat s šamanem Václavem Kořínkem (dříve skupina Zuluwille), s nímž hraje pod jménem Ladakh.

Právě těmhle dvěma vychází nyní u vydavatelství Indies nahrávka LADAKH: 567. "Pokud už u Drum Treku Fajt zmiňoval jeho rituální ladění a taneční náladu, pak Ladakh lze považovat za dopracování těchto poloh k dokonalosti. Je to deska méně vrstevnatá a na poslech jednodušší, vývoj, který rytmy jednotlivých skladeb mají, je přímočařejší, předpokládatelnější. Atmosféra nahrávky evokuje více než cokoli jiného pocit z přímé účasti na jakémsi kmenovém rituálu; rovnoměrný podíl na něm má i rytmická hra na hlas a tělo po všech stránkách "přírodního" (o čemž nelze pochybovat ani po zkušenosti s živým vystoupením) člověka Václava "Vendy Zulu" Kořínka. Přestože je za nahrávkou dost tvrdá, důkladná a technicky náročná práce ve studiu - vrstvení jednotlivých rytmických a nástrojových smyček probíhalo z větší části až v počítači, vyznívá velmi uvolněně a přirozeně. Filosofie kombinace živých základů s umělým přichucováním a aromatizováním (která je patrná i z obrázků v bookletu - každý z abstraktních počítačem zpracovaných tvarů přiřazovaných k jednotlivým písním má základ v přírodních surovinách) v tomto případě zafungovala - zvláště při představě, jak málo by stačilo k tomu, aby celek vyzněl sterilně a přechemizovaně - bezvadně. Vyšla nahrávka přinejmenším na našem trhu ojedinělá, přitom potenciálně dost široce stravitelná", praví o desce web promotéra Romka Hanzlíka. Já ji neslyšela, takže se nechám překvapit...

Koncertní turné, které začíná 3. 4. v Plzni a jehož součástí je i křest zmíněného alba (8. 4. v pražském Švandově divadle s někdejším spoluhráčem z Dunaje, Vladimírem Václavkem, coby předskokanem & v brněnské Flédě), obohatí několik dalších hudebníků, pardon bubeníků: perkusionista Hearn Gadbois - Američan, s nímž si Fajt zahrál na loňském Sletu bubeníků; spolupracoval mimo jiné s Meredith Monk, Patti Smith i Yoko Ono - jasně hutné komerční záležitosti:); zajímavý je i tím, že si sám navrhuje a vyrábí nástroje, Martin Čech (pochází z Chorchestru; to jsou ty další bubny), ještě tam má být ale nějaký klávesista. (Pokrok nelze zastavit :)  Ladakh sám se charakterizuje takto: rytmus jako nástroj a hlas jako propojující prvek. Mimochodem, Ladakh je prý název náhorní plošiny v Indii - údajně jedno z nejvýše položených míst, kde ještě žijí lidé...

Konečně, čekali jste snad od Pavla Fajta něco jiného? Otázka je, jestli pro nás, obyčejné smrtelníky, ujíždějící si na Echtu a podobných partičkách, není Ladakh až příliš vysoko...