Vlastně šlo o strašně "prostou a jednoduchou" muziku: vepředu se pohupoval do rytmu úplně normálně vypadající saxofonista v lehce vytahaném svetru (George Haslam), za piánem / mohutným křídlem se ztrácel obyčejný okvádřený chlápek, vypadající jako úředník, co si odskočil ze zasedání Komise pro všeobecné blaho na kési radnici (když jsem se zeptala, kdo to je, bylo mi řečeno, že Emil Viklický - víc snad už nemusím dodávat ani ke svým žalostným znalostem jazzového millieu, natožpak k osobě dotyčného pána, ten je známý až dost ), vedle na židli seděla rozvalená známá postava úterních jamů v pražském Vagonu (a jejich organizátor), Svíťa, který hrál, mám dojem, na pilu, již střídal s nějakým jiným strunným nástrojem. A tihle tři si jen tak hráli, jakoby mimochodem, jakoby si hráli čistě pro sebe... a jejich minimalistické pojetí (nechápejte mě teď prosím v kontextu hudební terminologie) vytvořilo naprosto úžasnou atmosféru a (až je mi to žinantní říct) fantastický hudební zážitek. I pro takového neznajazza...

K věci: po roce přijel jazzový traveller George Haslam znovu do Čech, aby si tu zahrál na několika koncertech s místními muzikanty. On to má totiž jako svůj životně/hudební program... A tady už dám slovo (a že byl nejvyšší čas) Miloši Latislavovi, který se v TOM vyzná: "Angličan George Haslam je takový hudební cestovatel. Se svým barytonsaxofonem a tarogátem (což je dřevěný plátkový nástroj balkánského původu, podobný klarinetu) už skoro dvacet let cestuje po různých koutech světa a dopřává si potěšení jazzové i zcela volné improvizace s místními muzikanty. Za ta léta už našel hudební přátele třeba v Argentině, Finsku, Kanadě, Portugalsku, na Kubě nebo Ukrajině. Svoje muzicírování pochopitelně také zvukově dokumentuje - na kontě už má víc než dvacet CD, především na své vlastní značce Slam, kterou založil v roce 1989 a vydává na ní i spoustu jiné vzrušující hudby. V rodné Anglii a na mnoha festivalech po světě často hraje s mistry volné improvizace, jakými jsou trombonista Paul Rutherford, sopránsaxofonista Lol Coxhhill nebo legendární americký pianista Mal Waldron... Haslamova saxofonová hra byla renomovanými kritiky přirovnána k mistrovství Lestera Younga nebo Gerryho Mulligana, on je ale velmi variabilním a všestranným hráčem. Třeba o CD duetů WALDRON - HASLAM napsali v magazínu Gramophone, že ho lze doporučit milovníkům freejazzu i romantických balad, album COMMUNICATIONS, natočené s místními muzikanty v Kyjevě, zas bylo jinde klasifikováno jako setkání Hawkwind s Cecilem Taylorem. Sám George ke svému hraní říká: "Nacházím uspokojení v hraní širokého spektra hudby a práci na velmi odlišných místech světa. Během 80. let jsem intenzivně pracoval ve východní Evropě - v Maďarsku, východním Německu, Jugoslávii a podobně, tenhle svět se podstatně změnil. Argentina a Kuba jsou také zeměmi, kde pravidelně koncertuji s některými báječnými muzikanty, v Argentině jsem poslední dobou skoro každý rok. Do východní Evropy jsem se vrátil v roce 1995 na festival v Krivém Rogu na Ukrajině a v roce 1997 jsem hrál na vůbec prvním jazzovém koncertě v nádherném Domě opery v Oděse."

Tohle napsal vloni Miloš pro 14ku (vzpomínám si, jak jsem ho pravidelně uváděla do stavu lehké nepříčetnosti svým ležérním postojem k Haslamovu ságu: "Je to barytonsaxofon, a ne ňáký ságo!"); po týdenní šňůrce koncertů pak ještě udělal s Georgem, který je mimochodem milý, normální, nenáročný a vůbec fajnový chlápek, v němž byste ani náhodou nehledali umělce světového formátu, malý rozhovor. (Anebo právě naopak: je tak dobrej, že nemá sebemenší potřebu se na kohokoli vytahovat - na což asi v Čechách nejsme až tak úplně zvyklí; stejně jako s Emilem Viklickým si docela spokojeně zajamoval ve Vagonu s místními muzikanty, jejichž hráčská dovednost byla v mnoha případech... víte, co myslím...)

Letošní koncerty se odehrávají tento týden v Plzni, Chebu a Českých Budějovicích (doprovodný band tvoří kontrabasista Jožko Láska, Jaromír Helešic na bicí a už zmíněný Svíťa na všechno ostatní); v Praze se George Haslam objeví 24. 4. od 19:30 v Synagoze Na Palmovce v kolektivní improvizaci s ruským altsaxofonistou Alexejem Bondarevem a dvěma Čechy: Jakubem Doležalem na tenorsaxofon a Bharatou Rajnoškem na sopránsaxofon. (Jestli jsem ty saxofony zmrvila, nechť mi odpustí jednak jazzový hudební publicista Miloš Latislav, druhak saxofonistka Kateřina Jirčíková, moje bývalá milovaná korektorka, jež mě zaručeně nazve trotlem, který neví, jak se který správně píše; a následně mě pak rozsápe zubama i nehtama...)

Z už zmíněného Milošova rozhovoru s Georgem, který se odehrával na letišti těsně před odletem domů (žije v městečku Abingdon nedaleko Oxfordu, takže hovoří takřka učebnicovou angličtinou), bych si dovolila ocitovat poslední větu, která mě nadchla svou suchou britskou zdvořilostí: "Well, byla to velmi intenzivní zkušenost."