McCreeshovo pojetí Matoušových pašijí je jistě velmi zajímavý posluchačský zážitek, který skutečně ukazuje aspekty tohoto svým způsobem "kultovního" díla, jež pro nás zatím zůstávaly skryty. Souhlasím s recenzentem, který konstatuje jakousi akademičnost výrazu. Řekl bych, že se jedná spíše o jisté - asi záměrné - přitlumení emocí, jež k těmto aspektům může rovněž patřit. Nehodlám polemizovat o oprávněnosti "ekonomického" obsazení. Poznamenal bych pouze, že v tomto pojetí spočívá úspěch v nalezení dokonale vyváženého ansámblu sólistů a v udržení jejich výrazové kázně ve všech částech tak rozsáhlého díla. Při vší úctě a obdivu k Magdaléně Kožené se mi zdá, že se to právě v jejím případě McCreeshovi tak zcela nepodařilo. Ano, zpívá krásně a výrazně - ale právě až příliš krásně a tak nezaměnitelně žensky, že je to pro vyznění celku takzvaně "autentického" provedení tohoto duchovního veledíla (v němž má vlastně suplovat historický chlapecký hlas či falset), nakonec poněkud paradoxně na újmu. Už recenzenti britského koncertního turné, při němž Pašije v tomto provedení živě zazněly, psali o tom, že Kožená "kraluje" představení. To, co může konec konců působit příznivě při jednorázovém koncertním zážitku, bohužel nemusí vždy vyznít stejně při opakovaném poslechu nahrávky. Při něm snadno můžeme nabýt dojmu, že McCreesh a jeho jinak sourodý soubor jsou pouze doprovodným týmem koncertu bachovských árií Magdalény Kožené.