Dovolte mi prosím jiný názor. Jiný, protože vychází z předpokladu nevýznamnosti alikvótního zpěvu. Aby bylo rozuměno, nemám nic proti této technice, nic proti těm, kteří ji praktikují, ani nic proti těm, kteří ji prezentují a podporují. Mám jen pocit, že se z nové (ono to ale není nijak nové - pouze v naší kultuře to objevujeme až tuto dobu) objevnosti dělá standard. Nejsem toho názoru, že alikvótní zpěv (či jak to nazveme) by měl být standardem v profesionálním tělese, které se vokálním projevem zabývá, ať již v té, či oné podobě. A nepřesvědčí mě ani názor důležitosti techniky pro hledání vlastní spirituality a osobnosti, či jiného zážitku. Vnitřní obsah, který skrze hudbu člověk prožívá, se dotýká jeho nitra ne přes konkrétní techniku, ale přichází a oslovuje člověka jaksi bezprostředně. Někoho může oslovit to a někoho zase tohle. Teď letí alikvóty, před chvílí minimalismus, před tím hudba elektroakustická, témbrová, aj.
Jde mi jen o jedno. Technika sama o sobě nenese obsah - pouze jej zprostředkuje. Také alikvótní zpěv nenese obsah. Tím je přece, a neoddělujme věci od kontextu, určitý způsob filosofického myšlení. Meditace, vnitřní usebrání, nebo chcete-li modlitba je cílem této techniky (hudby). Stejně jako "hudba z taize", stejně jako inspirace minimalismem (Rilley, Pärt, aj.), stejně jako gregoriánský chorál, či vícehlas. Každá hudba trochu toho spirituálního bohatství má - stačí hledat.
Technika alikvótního zpěvu sama o sobě nenese obsah - nenese cíl. Mám pocit, že tady se to tak nějak produkuje. Nejen v oblasti tzv. muzikoterapie, ale i na kurzech. Je to jako lék - zpívejte tak a budete čistší. Cesta = cíl. V tomto souhlasím, že člověk dnešní doby je vyprahlý a hledá vše co by jej naplnilo.
Arteficiální hudba 20. stol. není jen racionální systém pro vyvolené. Někdy představuje pouze slupku za kterou se skrývá trpělivost a nevtíravost. Hledat a nalézat je také cesta.
V mém souboru se alikvóty nedělají a ani dělat nebudou. Hudba je přece cesta (viz. nadpis článku) a ne cíl.
Tak ať vám to zní.