Libor Šmoldas (1982) je dalším zástupcem mladé české generace jazzových muzikantů. Jde o kytaristu a skladatele, který vedle Davida Dorůžky, Petra Zelenky a také Romana Porkorného tvoří špičku...
celý článek
Nechápu ... | Karel Vítek | 3.2.2008 |
Libor tady mluví tak zasvědceně o světovém jazzu, že mi to nedá a musím se k tomu nějak vyjádřit. Měl jsem možnost poslechnout si pár skladeb z jeho alba a musím podotknout, že mě překvapily nevyzrálostí jak skladatelskou, tak hráčskou. Jedná se o průměrný produkt, který vůbec ničím nevyniká. Když v rozhovoru zmiňuje, že nebude komentovat taková skladatelská esa, jako je Emil Vyklický či Roman Pokorný, musím se pousmát nad tím jak mladická pícha dokáže zakalit zdravý rozum. Roman tuším vydal 7 autorských alb se skvělými hudebníky a o Emilu Viklickém ani nemluvě (zkomponovat dokonce asi tři opery)! Navíc tito pánové mají nepopiratelně úspěch i v zahraničí a to už nelze bagatelizovat. Sebevědomí je pěkná věc a je velmi užitečné pro uměleckou realizaci, ale bez respektu a uznání starších a zkušenějších kolegů jde o zabedněnou aroganci.
Re: Nechápu ... | Karel Vítek | 3.2.2008 |
Omlouvám se za překlep ve jméně pana Emila Viklického a dodávám, že opery napsal čtyři: 1. Faidra 2. Oráč a smrt 3. Máchův deník 4. The Mystery of Man. Alespoň tak je to uvedeno na jeho webu.
Re: Re: Nechápu ... | Jan Korinek | 13.2.2008 |
Nechapu Vas... a myslim ze pocet napsanych oper neurcuje kvalitu. Musim se zastat Libora (a jeho skvely desky), jeho nazoru ktery ani nebyl vysloven ale presto se Vas dotkl.
Honza
Honza
Re: Re: Re: Nechápu ... | Jiří Studený | 13.3.2008 |
Liborova deska se mi LÍBÍ, je nahraná s příjemným odstupem a nadhledem, možná ale mohla opravdu být trošku razantnější, ale je greenovská:-), takže mě spíš překvapuje, že Granta Greena Libor nezmiňuje. Viklický a spol:-) jsou veličiny nepominutelné, ale včetně Jiřího Stivína dnes už přliš neinspirují, to ovšem souvisí s jinou podobou jazzu, kterou předznamenávají zcela jiné Davisovy desky než sice průzračně perfekcionistická a i po letech krásná Kind of Blue. Miles sám cítil přesně tu hranici, samozřejmě PŘEDEVŠÍM VE SVÉ HUDBĚ, za níž jazz začíná být akademický, radil bych proto troufale:-) Liborovi, aby přece jen trochu ve své hře a hlavně v základu přitvrdil:-), ale to je jen moje osobní reakce na jeho příjemnou desku, od níž jsem nic jiného než příjemnou greenovskou kytarovku:-) neočekával, takže jsem spokojen, haf:-))