Virtuosové z dob, kdy neexistoval zvukový záznam, jsou bohužel odsouzeni k zapomenutí. Zážitek z jejich hry je nepřenosný, nelze ho popsat. Myslím, že je dobré si jména jako Alexandr Dreyschock, Ferdinand Laub nebo třeba Giacomo Meyerbeer občas připomenout, i když jejich skladebná díla nepředstavují trvalejší hodnotu. Moc hezký článek, obzvlášť se mi líbí vykreslení dobového rámce, tehdejších postojů a módy.