kontakt: Moravská um. agentura Brno (8.2.2)
sólista Národního divadla v Praze a Nár. divadla v Brně
dle http://www.pavelkamas.com:
Narozen: 7. 12. 1947
Nastudoval:
Operních rolí: 110
Titulů repertoiru koncertního: 42
Písňových cyklů: 28
Realizoval:
Operních představení: více jak 5.000
Koncertů: více jak 4.500
Ceprano, Rigoletto
Scarpia
Pavel Kamas
Mistrovy začátky
Pavel Kamas pochází ze skromných poměrů, kdy se do rodiny Marie a Miloslava Kamasových narodil jako prvorozený syn. Jeho rodiště je historicky-kulturně významné moravské město Olomouc, kde prožil svá školní léta, během kterých si jeho rodiče začali všímat jeho nesporného hudebního nadání a tak se ve svých 7 letech začíná učit hře na housle. S nástrojem se však ne a ne sžít. I skrze své časté návštěvy olomouckého divadla, především opery, začíná být stále více fascinován zpěvem. Vášeň obdivovatele operního zpěvu velmi rychle přerůstá v touhu stát se operním pěvcem, kterou zakrátko přetavuje v pevný cíl. Roku 1966 se hlásí na Janáčkovu akademii múzických umění, je přijat, na svou vlastní žádost studuje u ing. Eduarda Hrubeše a začínají se psát první kapitoly jeho pozoruhodné umělecké dráhy.
70. a 80. léta
Roku 1970 nastupuje své první profesionální angažmá ve Slezském divadle v Opavě, kde byl od počátku stavěn před skutečné výzvy světového barytonového repertoáru a již ve svých 25 letech ztvárňuje takové postavy jako je Evžen Oněgin nebo Rigoletto.
Opravdovou explozi umělecké produktivity zažívá pěvec v roce 1978, kdy začíná jeho angažmá v brněnské Janáčkově opeře. Zde vytvořil v průběhu několika let doslova osobitou éru, spočívající ve špičkové interpretací rolí převážné verdiovského repertoáru. Jeho Nabucco se stal doslova synonymem pro strhující dramatickou podívanou. Nepřekvapí tak, že se v souvislosti s tímto, v počtu repríz v Brně dosud nepřekonaným, představením dodnes ve foyer Janáčkova divadla tu a tam o přestávkách vyprávějí historky o divácích sedících na schodech v hledišti, jen aby se “dostali na vyprodaného Kamase”. Také jeho Rigoletto s legendárními akrobatickými výkony a grandiosními tenorovými výškami, hrabě Luna v Trubadůrovi, Jago z Otella, nebo Simone Boccanegra jsou jen zlomkem jeho postav, které dlouhá léta tvořily páteř dramaturgie Janáčkovy opery.
Pěvec přes 25 let vystupoval současně se svým angažmá prakticky ve všech významných operních scénách tehdejšího Českolovenska, v Praze, Bratislavě, Plzni, Opavě, Ostravě, Olomouci, Liberci, Ústí nad Labem, Košicích. Stejně pravidelně vystupoval se všemi významnými českými a slovenskými filharmonickými orchestry.
90. léta
Po politických změnách v zemi roku 1989 se Kamasovi dostává mnoho příležitostí ukázat své umění světu a pěvec začíná intenzivněji cestovat po Evropě. Velkého ohlasu se mu dostává prakticky všude kam zavítá. V Itálii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, bývalé Jugoslávii, vystupuje intenzivně jak na operních představeních, tak koncertních produkcích. Umění mimořádného pěvce, dlouho tak drženo v sevření tzv. Východního bloku, dostává svůj zasloužený prostor. V Bratislavě je pozván jako jediný ne-slovenský umělec k provedení Orffovy Carminy Burany u příležitosti založení Slovenské republiky, ve slovinském Mariboru sklízí frenetický aplaus za svůj český písňový recitál, v italské Florencii tleskají jeho Stárkovi v Janáčkově Její pastorkyni, stejně jako jeho komorním vystoupením.
Společenská turbulence v první polovině devadesátých let 20. století však přináší i své vedlejší produkty v podobě podivných rošád na rozhodných místech českého koncertního a operního prostředí a do módy tak přicházejí novosti v podobě utváření všelijakých zájmových spřátelených uskupení, tak jak to již bohužel důvěrně známe z veřejného života dnešní doby. Úcta a čirá láska k umění je ve velké části uměleckého prostředí vystřídána honbou za pokladem, korytářstvím a jakoby nepřehlédnutelnou ignorací umění samotného. Toho se Pavel Kamas nehodlá účastnit, ze svých zásad neslevuje a ostentativně dává najevo svůj odpor vůči těmto moderním trendům. Jeho neoblomný, vyššími principy vedený postoj má jak to tak bývá i svou cenu a pěvec začíná být novou českou divadelního “elitou” a kritiky jakoby mávnutím kouzelného proutku přehlížen.
Ne všichni podléhají modernímu duchu doby a tak začíná nová spolupráce se Státní operou Praha pod vedením Evy Randové (1995-1998). V této době zde umělec stvárňuje velkou řadu titulních (nejen) verdiovských rolí. Například jeho Scarpia v Tosce se zde stává kultovním. Rozšířuje si tu také svůj repertoár a se souborem nastuduje Ponchielliho Gioccondu, kde zpívá Barnabu, jakoby naschvál někdy nápadně připomínajícího jeho legendárního Rigoletta.
Chorvatské publikum si jej roku 1998 zamilovává natolik, že se stává stálým hostem Národního divadla v Záhřebu a opakuje se někdejší éra z osmdesátých let z brněnské opery. Značná část repertoáru Národního divadla v Záhřebu je tou dobou postavena na Kamasově pěveckém umění. Zpívá zde Scarpiu, Nabucca, Rigoletta, Escamillia v Carmen, Oněgina. Na slavnostním představení Trubadůra u příležitosti chorvatského státního svátku ho jako hraběte Lunu publikum při děkovačce doslova nechce pustit z “rampy”, tyto momenty zaznamenává Chorvatská státní televize. Jeho působení v Záhřebu je k překvapení některé místní odborné veřejnosti završeno přizváním pěvce k nastudování a inscenaci chorvatské národní opery I. Zajce Nikola Šubić Zrinskij, kde ztvárňuje titulní roli jako první ne-jugoslávský umělec v historii. Sklízí veliký úspěch a kritiky nešetří chválou.
V roce 1999 zabrousil i do oblasti populární hudby, kdy s několika áriemi a duetty vystoupil v Praze na Koncertě hvězd ve Velkém sále paláce Žofín. Oprávněné pozdvižení zde kromě vystřižené árie Figara vzbudil také jeho duett s Karlem Gottem “Znám, jak je krásné lásku dát...”.
Pavel Kamas v 21. století
V roce 2000 se po japonském turné objevují u pěvce známky přepracování a dílčí zdravotní diskomfort. Znamení “uber plyn” není přehlíženo a tak se začíná o to více věnovat pedagogické činnosti. Tato tvoří zvláštní kapitolu pěvcova života. Prakticky již od svého působení v Opavě (kolem roku 1976) je pravidelně oslovován jak mladými pěvci, tak především svými kolegy s žádostí o hlasové vedení. K dnešnímu dni jsou to desítky a desítky pěvců a pěvkyň z tuzemska i zahraničí, kteří Pavlu Kamasovi vděčí za své pěvecké dráhy. U mnohých z nich se Kamas prokazatelně zasloužil i o oddálení konců jejich kdysi jinak dobře započatých kariér poté, co si roky nesprávná pěvecká technika z dob uměleckých začátků vyžádala svou krutou daň.
Pěvec brzy nabírá doslova druhý dech a v současné době znovu v obvyklém lesku zpívá Rigoletta, Nabucca, Germonta v Traviatě, Krušinu v Prodané nevěstě na své domovské scéně v Brně, koncertuje a stále více učí zpěvu.
Bohatá jevištní, koncertní a pedagogická činnost Pavla Kamase sama pádně vypovídá o neobyčejných kvalitách tohoto vyjímečného umělce, který právem patří na vrchol skutečného operního umění.
Petr Vok
Rigoletto
Simon Boccanegra
pavelkamas.com
