Off Festival, Mysłowice (PL), 7. - 8. 8. 09
31.8.2009 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Festivalová mapa Česka se rok od roku zahusťuje, podobně jako festivalová mapa Polska. Zatímco ale u nás jde - čest světlým výjimkám, jako třeba lehce konkurenčnímu kutnohorskému Creepy Teepee – takřka ryze o kvantitu, u severních sousedů se objevuje víc a víc akcí, jejichž dramaturgie je natolik progresivní, že si na ně hledají cestu i návštěvníci ze zahraničí. A nemusí jít ani o hvězdami nabitý dýchánek, jako je třeba gdyňský Open’er. Jeden důkaz se nachází hned 70 kilometrů za našimi hranicemi, v Mysłowicích.
Podobně jako takovou Pohodu v Trenčíně, i Off Festival pořádá ve svém rodném městě zpěvák populární kapely. Tím je Artur Rojek, jehož Myslovitz se v domovském Polsku těší asi takové oblibě, jako u nás Tata Bojs. Jak sám Rojek říká, název Off značí „off the mainstream“. Od roku 2006, kdy se festival zrodil, se snaží představovat aktuální světovou nezávislou scénu bez žánrových hranic, aniž by se přitom snažil lacině vézt na trendových vlnách. V programu se dají najít matadoři indie scény – letos třeba The National, Spiritualized nebo Final Fantasy – a vedle nich vyrovnaná soupiska klubových kapel.
Konvence = tabu
Polští zástupci nechybí, ovšem masověji populární jména se řadí spíš do kategorie výjimek. To spíš se v Mysłowicích setkáte s vycházejícími kapelami nebo něčím výjimečným – třeba s jediným vystoupením jazzové kapely Miłość deset let po jejím rozpadu, nebo koncerty oblíbené kytarovky Cool Kis of Death a legendárního baskytaristy a zpěváka Lecha Janerky, kteří od začátku do konce odehráli svá zásadní alba. A ještě jednu věc, bořící zavedené konvence, je třeba podotknout: v letošním programu se neobjevila jediná kapela, která zahrála na minulém ročníku.
Hlavní program Off Festivalu (den před a den po rozšířený ještě o koncerty v místním domě kultury a evangelickém kostele) se odehrával během dvou dnů v prostředí příjemného areálu Słupna parku. Oproti plánu nepřijely jen dvě kapely – k lítosti mnohých britský objev Rolo Tomassi a pak taky domácí Loco Star. Za druhé zmíněné hned v úvodní odpoledne zaskočili nadnárodní Tres B - trojice v čele s polskou zpěvačkou a baskytaristkou, podpořenou spoluhráči z Dánska a Holandska, která předvedla sice vcelku sladký, zato při slunném odpoledni příjemně se poslouchající indie-pop.
První ryze zahraniční kapelou byli a o první větší nářez se ale postarali o chvíli později američtí The Thermals. Ve festivalovém setlistu převažovala aktuální „crowd friendly“ deska Now We Can See, což byl jinak hlavní rozdíl oproti klubovému koncertu, který kapela odehrála o dva dny později v Praze na Sedmičce. Se svým punk-pop-rockem se rozjeli tak, jak to jen velká festivalová scéna za denního světla dovolala. Větší problém vypořádat se s ní měli The Pains of Being Pure at Heart, dorazivší s pověstí jednoho ze zásadních objevů posledního roku, alespoň co se kytarového indie-popu týče. Za debutovou desku, jakou Pains natočili, by se nemusela stydět žádná mladá kapela. Mince má ale dvě strany. Bohužel pro ně, svůj um na Offu nedokázali prodat a přesvědčit.
Od noise k folku
Přesvědčovat nemuseli, naopak jistotou byly dvě americké kapely na sousední scéně – HEALTH a Fucked Up. Hudbu hraje každá odlišnou, společným znakem je ale energií překypující šílená koncertní smršť. První holdují noiseovým kolážím, druzí zase přímočarému HC-rocku, pojištěnému svéráznou osobností nepřehlédnutelného zpěváka častujícího se pseudonymem Pink Eyes, jenž takřka celý koncert odzpíval v koridoru mezi pódiem a zvukařem.
O poznání poklidněji se hrálo ve stranu. Křehká americká písničkářka Marissa Nadler může při poslechu alb působit jako nenápadná šedá myš. O to silněji pak vyznělo její živé vystoupení. Na první poslech vcelku jednoduchý folk v sobě nese sdělení, a to podala s s nesmělostí hraničící upřímností.
Barevnější byla hudba, kterou přivezl Brit Peter Brewis z kapely Field Music pod hlavičkou svého vedlejšího projektu The Week That Was. Místy skládanka z několika jednoduchých fragmentů – kytarových, klávesových, smyčcových -, místy zase syrové kytarové pasáže. Melodickou koláž na straně jedné dokreslovala výrazná rytmika na straně druhé, přitom šlo ve výsledku stále o vkusný pop-rock neotřelého ražení.
Žádná zatrpklá postávání
K hlavnímu bodu večera se ale schylovalo na hlavní scéně: Spiritualized. Nic si nedělají z toho, že roky, kdy byli na vrcholu, dávno pominuly. Žádná zatrpklá postávání na rozcestí. Nerušeně jdou dál po své cestě a buď se k nim někdo připojí, nebo ne. Žádné podbízení, žádná prvoplánová snaha o líbivost. Nadpozemská, hymnická psychadelie, Jason Pierce se svým naléhavým zpěvem a pestrá, orchestrálně vyznívající aranžmá jsou silnými zbraněmi samy o sobě. Citlivé, epochální. Ke Spiritualized by měli s obdivem hledět všichni, kteří se tak za každou cenu snaží stvořit něco monumentálního, až skončí na pouťovém řetízkáči.
To Owen Pallet aka Final Fantasy si vystačil sám, jen se svými houslemi, klávesami, samplerem a looperem. A taky obrovským kouzlem osobnosti. Stan byl zaplněn i přes pokročilou hodinu – bylo okolo druhé ranní -, i když pohled do země dával jasný signál, že jeho semiakustická hudba už nezřídka působí jako kulisa k pospávání. Jenže co, vlastně je fajn, když se na vás na festivalu po nocích nevalí jen rozjetá elektronika.
Mistři rozverosti
Po pátečních Pains of Being Pure at Heart do Mysłowic druhé odpoledne přivanulo další vycházející kapelu z labelu Slumberland: ač lehce intošsky, stále pořád rozverně působící stájové kolegy Crystal stilts z trojmezí syrových kytar, shoegazee a noise-popu. Za mistry rozvernosti ovšem ve vší úctě k ostatním nelze označit nikoho jiného, než dvojici Handsome Furs. Mimochodem, nejen u nás jsou tihle „manželé na cestách“ jako doma: „Milujeme Polsko, tohle je náš zdejší šestý koncert za poslední rok,“ prohlásili, jakoby nic. Handsome Furs jsou hlavně o zábavě, ale tahle electro-rocková zábava ne a ne omrzet.
Pop v tom nejlepším slova smyslu pak předvedla další krystalová kapela, pro změnu Crystal Antlers. Střídá se rytmus i dynamika, Johnny Bell prolíná nemilosrdný řev a srdceryvný „hard-soulový“ zpěv a výsledkem je záviděníhodnou energií nabitá hodinka. Nepolevili a grády si drželi i Wooden Shjips, hippísáckou image si pěstující garážová čtyřka ze San Francisca, která snoubí klasický oldchool rock s noiseovým nářezem.
Dvojité lo-fi popové menu se podávalo ve stanu: chlápka odvedle připomínající mistr Owen Ashworth aka Casiotone for the Painfully Alone (tentokrát čistě sám, bez spoluhráčů) a tak trochu nedostupně působící mistr Jeremy Jay - dva nadaní, trochu nezúčastněně působící skladatelé popových hitovek. I když na to jde každý jinak – Ashworth skrz klávesy a samply, Jay taky skrz kytary -, minimálně jedno má jejich tvorba ve finále společné: při prvním poslechu se zaryje do paměti a ne-li, tak alespoň do podvědomí. V jednoduchosti je prostě síla. Ostatně, dalším důkazem toho byla dvojice Wildbirds & Peacedrums ze Švédska, která si – vyjma občasných samplů - vystačí s bicími, perkusemi a mikrofonem. Snad nejvýstižněji jejich hudbu vystihuje název její prví desky – Heartcore (OK, pro ty, kteří tápou, nadhoďme ještě freak-folk). A jak bylo patrné, za srdíčko vzal z odpoledního programu ve stanu snad největší masu lidí.
Vrchol? Vrchol!
Vrchol festivalu ale přišel spolu se závěrečným koncertem na hlavní scéně a ten patřil newyorským The National. Úvod zasvětili poklidnější Start a War, aby se záhy za doprovodu singlovky Mistaken for Strangers dostali ke svému postpunkově-popovému duchu. Byť jediným překvapením bylo zařazení několika novinek (v jednom případě šlo údajně o ještě ne zcela dokončenou skladbu) z chystané desky, National odehráli precizní, strhující koncert. Tak strhující, že se leckdy neovládl ani zpěvák Matt Berninger, mimochodem výrazně charismatická osobnost. Klátícího se jste jej mohli přistihnout při nejednom emočním zvratu, až se nakonec - posilněn lahví vína, kterou stačil během koncertu vypít - při přídavkové Mr. November dorazil v davu mezi publikem.
O to těžší roli pak měli žánrově nepříliš vzdálení, snad jen lehce folk-rockověji založení Skoti Frightened Rabbit, kteří navazovali ve stanu. Hráli s nasazením a přestože si na jejich set moc lidí cestu nenašlo, zafungovali jako příjemný dojezd. Kdyby byly role otočeny a vystoupili před National, dost možná by zanechali dojem ještě mnohem silnější.
Jedna nezodpovězená otázka
Po boku odlišně zaměřeného Open'eru je Off Festival jedním ze dvou nejvýraznějších a nejprogresivnějších festivalů našich severních sousedů, ba co víc, ve středoevropském kontextu nemá v takovém rozsahu obdobu. Jeho dramaturgie je natolik vytříbená, že narazit v programu na přehmat vydá nadlidský výkon, podobně jako narazit na organizační nedostatky. Není o čem polemizovat, palec jde směrem nahoru. V narážce na Michala Kaščáka (Pohoda) a Artura Rojka (Off) zbývá nezodpovězena jediná otázka: který z českých zpěváků by byl schopen ve svém rodném městě uspořádat podobně ambiciózní festival?
Off Festival, Mysłowice (PL) - Słupna park, 7. - 8. 8. 09
Festivalová mapa Česka se rok od roku zahusťuje, podobně jako festivalová mapa Polska. Zatímco ale u nás jde - čest světlým výjimkám, jako třeba lehce konkurenčnímu kutnohorskému Creepy Teepee – takřka ryze o kvantitu, u severních sousedů se objevuje víc a víc akcí, jejichž dramaturgie je natolik progresivní, že si na ně hledají cestu i návštěvníci ze zahraničí. A nemusí jít ani o hvězdami nabitý dýchánek, jako je třeba gdyňský Open’er. Jeden důkaz se nachází hned 70 kilometrů za našimi hranicemi, v Mysłowicích.
Podobně jako takovou Pohodu v Trenčíně, i Off Festival pořádá ve svém rodném městě zpěvák populární kapely. Tím je Artur Rojek, jehož Myslovitz se v domovském Polsku těší asi takové oblibě, jako u nás Tata Bojs. Jak sám Rojek říká, název Off značí „off the mainstream“. Od roku 2006, kdy se festival zrodil, se snaží představovat aktuální světovou nezávislou scénu bez žánrových hranic, aniž by se přitom snažil lacině vézt na trendových vlnách. V programu se dají najít matadoři indie scény – letos třeba The National, Spiritualized nebo Final Fantasy – a vedle nich vyrovnaná soupiska klubových kapel.
Konvence = tabu
Polští zástupci nechybí, ovšem masověji populární jména se řadí spíš do kategorie výjimek. To spíš se v Mysłowicích setkáte s vycházejícími kapelami nebo něčím výjimečným – třeba s jediným vystoupením jazzové kapely Miłość deset let po jejím rozpadu, nebo koncerty oblíbené kytarovky Cool Kis of Death a legendárního baskytaristy a zpěváka Lecha Janerky, kteří od začátku do konce odehráli svá zásadní alba. A ještě jednu věc, bořící zavedené konvence, je třeba podotknout: v letošním programu se neobjevila jediná kapela, která zahrála na minulém ročníku.
Hlavní program Off Festivalu (den před a den po rozšířený ještě o koncerty v místním domě kultury a evangelickém kostele) se odehrával během dvou dnů v prostředí příjemného areálu Słupna parku. Oproti plánu nepřijely jen dvě kapely – k lítosti mnohých britský objev Rolo Tomassi a pak taky domácí Loco Star. Za druhé zmíněné hned v úvodní odpoledne zaskočili nadnárodní Tres B - trojice v čele s polskou zpěvačkou a baskytaristkou, podpořenou spoluhráči z Dánska a Holandska, která předvedla sice vcelku sladký, zato při slunném odpoledni příjemně se poslouchající indie-pop.
První ryze zahraniční kapelou byli a o první větší nářez se ale postarali o chvíli později američtí The Thermals. Ve festivalovém setlistu převažovala aktuální „crowd friendly“ deska Now We Can See, což byl jinak hlavní rozdíl oproti klubovému koncertu, který kapela odehrála o dva dny později v Praze na Sedmičce. Se svým punk-pop-rockem se rozjeli tak, jak to jen velká festivalová scéna za denního světla dovolala. Větší problém vypořádat se s ní měli The Pains of Being Pure at Heart, dorazivší s pověstí jednoho ze zásadních objevů posledního roku, alespoň co se kytarového indie-popu týče. Za debutovou desku, jakou Pains natočili, by se nemusela stydět žádná mladá kapela. Mince má ale dvě strany. Bohužel pro ně, svůj um na Offu nedokázali prodat a přesvědčit.
Od noise k folku
Přesvědčovat nemuseli, naopak jistotou byly dvě americké kapely na sousední scéně – HEALTH a Fucked Up. Hudbu hraje každá odlišnou, společným znakem je ale energií překypující šílená koncertní smršť. První holdují noiseovým kolážím, druzí zase přímočarému HC-rocku, pojištěnému svéráznou osobností nepřehlédnutelného zpěváka častujícího se pseudonymem Pink Eyes, jenž takřka celý koncert odzpíval v koridoru mezi pódiem a zvukařem.
O poznání poklidněji se hrálo ve stranu. Křehká americká písničkářka Marissa Nadler může při poslechu alb působit jako nenápadná šedá myš. O to silněji pak vyznělo její živé vystoupení. Na první poslech vcelku jednoduchý folk v sobě nese sdělení, a to podala s s nesmělostí hraničící upřímností.
Barevnější byla hudba, kterou přivezl Brit Peter Brewis z kapely Field Music pod hlavičkou svého vedlejšího projektu The Week That Was. Místy skládanka z několika jednoduchých fragmentů – kytarových, klávesových, smyčcových -, místy zase syrové kytarové pasáže. Melodickou koláž na straně jedné dokreslovala výrazná rytmika na straně druhé, přitom šlo ve výsledku stále o vkusný pop-rock neotřelého ražení.
Žádná zatrpklá postávání
K hlavnímu bodu večera se ale schylovalo na hlavní scéně: Spiritualized. Nic si nedělají z toho, že roky, kdy byli na vrcholu, dávno pominuly. Žádná zatrpklá postávání na rozcestí. Nerušeně jdou dál po své cestě a buď se k nim někdo připojí, nebo ne. Žádné podbízení, žádná prvoplánová snaha o líbivost. Nadpozemská, hymnická psychadelie, Jason Pierce se svým naléhavým zpěvem a pestrá, orchestrálně vyznívající aranžmá jsou silnými zbraněmi samy o sobě. Citlivé, epochální. Ke Spiritualized by měli s obdivem hledět všichni, kteří se tak za každou cenu snaží stvořit něco monumentálního, až skončí na pouťovém řetízkáči.
To Owen Pallet aka Final Fantasy si vystačil sám, jen se svými houslemi, klávesami, samplerem a looperem. A taky obrovským kouzlem osobnosti. Stan byl zaplněn i přes pokročilou hodinu – bylo okolo druhé ranní -, i když pohled do země dával jasný signál, že jeho semiakustická hudba už nezřídka působí jako kulisa k pospávání. Jenže co, vlastně je fajn, když se na vás na festivalu po nocích nevalí jen rozjetá elektronika.
Mistři rozverosti
Po pátečních Pains of Being Pure at Heart do Mysłowic druhé odpoledne přivanulo další vycházející kapelu z labelu Slumberland: ač lehce intošsky, stále pořád rozverně působící stájové kolegy Crystal stilts z trojmezí syrových kytar, shoegazee a noise-popu. Za mistry rozvernosti ovšem ve vší úctě k ostatním nelze označit nikoho jiného, než dvojici Handsome Furs. Mimochodem, nejen u nás jsou tihle „manželé na cestách“ jako doma: „Milujeme Polsko, tohle je náš zdejší šestý koncert za poslední rok,“ prohlásili, jakoby nic. Handsome Furs jsou hlavně o zábavě, ale tahle electro-rocková zábava ne a ne omrzet.
Pop v tom nejlepším slova smyslu pak předvedla další krystalová kapela, pro změnu Crystal Antlers. Střídá se rytmus i dynamika, Johnny Bell prolíná nemilosrdný řev a srdceryvný „hard-soulový“ zpěv a výsledkem je záviděníhodnou energií nabitá hodinka. Nepolevili a grády si drželi i Wooden Shjips, hippísáckou image si pěstující garážová čtyřka ze San Francisca, která snoubí klasický oldchool rock s noiseovým nářezem.
Dvojité lo-fi popové menu se podávalo ve stanu: chlápka odvedle připomínající mistr Owen Ashworth aka Casiotone for the Painfully Alone (tentokrát čistě sám, bez spoluhráčů) a tak trochu nedostupně působící mistr Jeremy Jay - dva nadaní, trochu nezúčastněně působící skladatelé popových hitovek. I když na to jde každý jinak – Ashworth skrz klávesy a samply, Jay taky skrz kytary -, minimálně jedno má jejich tvorba ve finále společné: při prvním poslechu se zaryje do paměti a ne-li, tak alespoň do podvědomí. V jednoduchosti je prostě síla. Ostatně, dalším důkazem toho byla dvojice Wildbirds & Peacedrums ze Švédska, která si – vyjma občasných samplů - vystačí s bicími, perkusemi a mikrofonem. Snad nejvýstižněji jejich hudbu vystihuje název její prví desky – Heartcore (OK, pro ty, kteří tápou, nadhoďme ještě freak-folk). A jak bylo patrné, za srdíčko vzal z odpoledního programu ve stanu snad největší masu lidí.
Vrchol? Vrchol!
Vrchol festivalu ale přišel spolu se závěrečným koncertem na hlavní scéně a ten patřil newyorským The National. Úvod zasvětili poklidnější Start a War, aby se záhy za doprovodu singlovky Mistaken for Strangers dostali ke svému postpunkově-popovému duchu. Byť jediným překvapením bylo zařazení několika novinek (v jednom případě šlo údajně o ještě ne zcela dokončenou skladbu) z chystané desky, National odehráli precizní, strhující koncert. Tak strhující, že se leckdy neovládl ani zpěvák Matt Berninger, mimochodem výrazně charismatická osobnost. Klátícího se jste jej mohli přistihnout při nejednom emočním zvratu, až se nakonec - posilněn lahví vína, kterou stačil během koncertu vypít - při přídavkové Mr. November dorazil v davu mezi publikem.
O to těžší roli pak měli žánrově nepříliš vzdálení, snad jen lehce folk-rockověji založení Skoti Frightened Rabbit, kteří navazovali ve stanu. Hráli s nasazením a přestože si na jejich set moc lidí cestu nenašlo, zafungovali jako příjemný dojezd. Kdyby byly role otočeny a vystoupili před National, dost možná by zanechali dojem ještě mnohem silnější.
Jedna nezodpovězená otázka
Po boku odlišně zaměřeného Open'eru je Off Festival jedním ze dvou nejvýraznějších a nejprogresivnějších festivalů našich severních sousedů, ba co víc, ve středoevropském kontextu nemá v takovém rozsahu obdobu. Jeho dramaturgie je natolik vytříbená, že narazit v programu na přehmat vydá nadlidský výkon, podobně jako narazit na organizační nedostatky. Není o čem polemizovat, palec jde směrem nahoru. V narážce na Michala Kaščáka (Pohoda) a Artura Rojka (Off) zbývá nezodpovězena jediná otázka: který z českých zpěváků by byl schopen ve svém rodném městě uspořádat podobně ambiciózní festival?
Off Festival, Mysłowice (PL) - Słupna park, 7. - 8. 8. 09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Off-Festival-Mysowice-PL-7-8-8-09~31~srpen~2009/
Komentáře
&;
