20.7.2014 | Autoři: Radek Brázdil, Jan Simandl | sekce: živě
Právě uplynulý ročník festivalu Masters of Rock byl už dvanáctý v pořadí. To není zrovna málo, z „MoRu“ se v průběhu let stala zaběhnutá červencová tradice. Nechyběli jsme ani letos, ze čtyřdenního metalového maratónu Vám přinášíme ve dvou dílech reportáž a fotogalerii.

Odpoledne ve znamení turbopolky...

První festivalový den na MoRu začínal vždy stejně. Nekonečná fronta vstupuchtivých návštěvníků táhnoucí se jako had od obou vchodů dokázala člověka už z dálky bezpečně otrávit. Tomu však letos zřejmě odzvonilo, konečně začal na Masters fungovat jinde odzkoušený systém, kdy je možné si vstupenky vyměnit za pásek už předem. Z pohledu návštěvníka je to mílový krok správným směrem.

A kvůli čemu se lidé do areálu hrnuli? Kvůli zahajovacímu Kreysonu asi ne, byť je Křížek a spol. ve Vizovicích častým (a z toho vyvozuji i oblíbeným) hostem, a za uniformně znějícím melodickým metalem Serenity rovněž asi ne. Těsněji na betonové ploše začalo být až během setu početného ansámblu Russkaja. Tahle rakousko-ruská parta přijela hlavně pobavit, odreagovat a nechat vyblbnout publikum a zadanou úlohu Russkaja splnila dokonale. Mix ruského folku, funky kytar a rytmů s punkovou divokostí mi zůstane v hlavě ještě dlouho.


...a večer zklamání

Hlavním tahákem celého festivalu byli muzikantští bohové z Dream Theater, ovšem ještě před nimi se představili Australané Airbourne. Mám v živé paměti znechucení, které jsem zažíval při jejich neskutečně blbě nazvučeném vystoupení na jednom z předchozích ročníků MoR a bohužel se situace do puntíku opakovala. Rock'n'roll sice musí být pořádně slyšet a „Když je to nahlas, stárneš!“, ale co je moc, je zkrátka moc. Hnusně přeřvané a přebuzené bzučení bez basů nějaký zážitek z jinak dobré hudby vlastně ani neumožnilo.

U Dream Theater byla situace opačná. Po zdlouhavém zvučení byl jejich sound krásně čistý, jasný a nádherně rozeznatelný. Přesto se však jejich set moc pochválit nedá. Čert ví, čím to bylo, ale něco tomu prostě chybělo. Svůj díl viny na tom nepochybně nesl výběr skladeb, hrálo se (s výjimkou koncové Pull Me Under) z nových alb. Ta jsou sice řemeslně perfektně odvedená, ale chybí jim hity, opravdové koncertní tutovky, díky kterým se koncert neslije v dlouhé monotónní sólování, jako se to ve čtvrtek stalo právě Dream Theater. Ovšem individuální výkony muzikantů byly chvílemi až neuvěřitelné, jen to pouze nefungovalo jako celek. (JS)


Pod nadvládou zpěvaček

Páteční dopoledne bylo deštivé. Jakmile se ale na pódiu ukázala Marta Jandová se svou kapelou Die Happy, počasí se umoudřilo a německá rocková banda se mohla předvést v celé parádě a přes sluneční paprsky. Fakt, že je Marta Jandová vcelku dobrou zpěvačkou, nelze popřít. Práce s lidmi, úsměvy a pozitivní přístup. Kapela Die Happy patřila na festivalu k těm „nejjemnějším“. Pasivnost ostatních členů kapely se kompenzovala energií Marty Jandové, v tu chvíli jsem si ale říkal, je-li to dostačující.

Poté, co Die Happy odehráli svůj hodinový set, se po krátké pauze Marta spolu s Janem Toužimským opět ukázala na pódiu. Tentokrát ne jako zpěvačka Die Happy, nýbrž jako zpěvačka projektu Rocksymphony. Plán byl jasný – zapojit zlínskou filharmonii společně se známými českými rockovými zpěváky a zahrát ty nejznámější rockové fláky. A vcelku to vyšlo. Během setu tohoto projektu tak zazněly skladby od Led Zeppelin, AC/DC nebo Deep Purple. Zapojení filharmonie do rockových projektů není dnes žádnou novinkou, ale na široké spektrum návštěvníků stále funguje. Bylo patrné, že oba zpěváci nemají texty jednotlivých skladeb v dokonalé paměti a musí často nahlížet do papírů. To mírně snížilo dojem z celého výkonu. Poslední skladbou byl Trooper od Iron Maiden, kterou Marta Jandová označila za nejlepší písničku na světě.


Jakmile si filharmonie sbalila všechny své nástroje, na pódiu se mohli ukázat finští Korpiklaani. Vystoupení zahájili finsky, skladbou Tuonelantuvilla. Na českých pódiích jsou jako doma a také se netají kladným vztahem k alkoholu. Vzpomínám si na ročník festivalu 2012, kdy po skončení koncertu se opilý Kalle Savijarvi procházel po areálu a se všemi se zdravil. Veselí a skotačiví byli i ten den. Když ve druhé třetině koncertu zazněla notoricky známá Vodka, nikdo nezůstal na místě.

Večer se přibližoval a s ním i hlavní hvězdy pátečního dne. Na symfonický metal v podání kapely Epica v čele s okouzlující Simone Simons se těšilo mnoho návštěvníků. I tato kapela je v Česku jako doma a má zde velké fanouškovské zázemí. Během koncertu zazněly především novější skladby. Nejvíce písní kapela hrála z nového alba The Quantum Enigma. Samozřejmě nesměly chybět ani ty nejznámější ze starší tvorby, například Cry for the Moon. To vše doprovázeno velkolepou show. První výbuch plamenů nás, fotografy v první řadě, pořádně vyděsil.


Večer ve znamení tanků a černé mše

Pro mnohé byli největším tahákem letošního ročníku Sabaton. To bylo patrné i na celé řadě návštěvníků. Až komicky působilo, kolik lidí se snažilo přiblížit se vzhledu Joakima Brodéna a stylizovat se do něj. Celé vystoupení bylo potěšením pro všechny smysly. Joakim to navíc neskutečně umí s lidmi a dokáže rozesmát. S sebou si kapela přivezla pořádnou nálož pyrotechniky a také tank, zpoza kterého mohl bubeník celý set odbubnovat. Sabaton hráli velkou část skladeb z nového alba Heroes, samozřejmě nezapomněli ani na skladby z předchozí desky Carolus Rex, která sklidila velké úspěchy. Pokud by velké proslovy vedl někdo jiný, bylo by na místě tvrdit, že toho mluvení bylo až moc. Když se však do řeči pustí Brodén, je to velká legrace a nikomu to nevadí. Kapela zahrála i skladbu Far from the Fame, která se objevila na novém albu Heroes. Příběh Karla Janouška tak zná díky této kapele spousta lidí. Předposlední skladbou Primo Victoria se pomalu loučili a Metal Crue pak znamenal definitivní odchod z pódia. Po chvíli se ještě vrátili, aby se mohli rozloučit ve velkém stylu. Pak přišla příprava na temné Behemoth. (RB)


Behemoth, v současnosti asi nejzářivější hvězda moderního black/death žánru, to po předešlých halekačkách neměli jednoduché, pro většinu tvořenou melodicky založenými heavy/power návštěvníky byla jejich hudba dost špatně stravitelná. Poláci ovšem měrou vrchovatou ukázali, proč kopou první metalovou ligu. Předvedli po všech stránkách dokonalou show, která občas připomínala spíše hororové divadlo. Kostýmy, propracované rekvizity, kulisy, mezihry ve stylu zapalování velkých křížů, pyrotechnika - to vše pomohlo vytvořit nádhernou temnou a bezbožnou atmosféru. Obě strany sice ví, že je tohle satanášství jen tak na efekt, ale vem to čert, podívaná to byla skvělá. Za mě osobně nejlepší hodina a půl z celých čtyř festivalových dní. (JS)

Ve druhém dílu naší reportáže přiblížíme dění na festivalu o víkendu, kdy vystoupili například Eluveitie, Arch Enemy nebo Sebastian Bach.

Masters of Rock, Vizovice, 10. - 13. 6. 14