28.7.2013 | Autor: Zuzana Macháčková | sekce: živě
Nejsou festivaly jako festivaly. Pokud si pod anglickým festivalovým zážitkem představujete giganta jako je Glastonbury nebo už zavedenou dvojici Reading a Leeds, možná je to pro vás nedosažitelný sen. Vstupenky se prodávají velmi rychle a náklady na podobnou akci nejsou pro českého návštěvníka zrovna nízké. Ale v Anglii se koná i mnoho menších festivalů, kde lze za jediný den vidět hned několik kapel, které dokážou vzbudit pěknou bouřku, když se oznámí jejich klubová návštěva Prahy. A jeden takový se konal v malém historickém městečku Lewes nedaleko přímořského Brightonu, místa se slavnou hudební tradicí.

Brighton je pověstný zejména svou elektronickou scénou, ale ani o multižánrové tu festivaly není nouze. Kromě Great Escape Festivalu, jenž ovládá město vždy v květnu a představuje nová jména a talenty hrající ve všemožných lokalitách, se tu na podzim koná i spíše tanečně zaměřený Shakedown Festival, který započal svůj život v roce 2011. Letos ožilo okolí Brightonu (a nyní se bavíme o městečkách a vesnicích severně blíže do vnitrozemí) událostí, která zněla zpočátku jako komornější open-airová akce pro pár tisíc fanoušků Mumford and Sons, ale nakonec se stala největší hudební a festivalovou událostí pro místní obyvatele za posledních několik let.  


Mumford and Sons v roli pořadatelů

Zmíněná parta nám již dobře známých členů Mumford and Sons, kapely, která si posbírala svůj v současnosti velmi početný fanklub primárně častým koncertováním a svým moderním pojetím folku a country, se po tolika vystoupeních, kolik jich už má za sebou, rozhodla vymyslet něco speciálního a uspořádala sérii tzv. Stopovers. Tedy zastávek v malých městech, jež jsou sama o sobě turisticky zajímavá, ale hudební festivaly se tu prostě hned tak nekonají. Tento projekt začala kapela už loni, ale letos ho ještě rozšířila.

Většina těchto zastávek teprve proběhne v amerických městech, zahajovacím Stopoverem z turné pojmenovaného Gentlemen of the Road se však stal britský Lewes. Mumford and Sons k tomuto projektu prohlásili, že jim přišlo jako skvělý nápad, uspořádat si festival, na kterém budou celý den hrát jejich oblíbené kapely. Mottem se však stala také oslava lokální kultury, lidí, jídla či místní historie.


A možná, že nemusíme milovat každou skladbu, kterou tato londýnská sestava vyprodukovala, ale jako dramaturgové a organizátoři se opravdu Mumfordi předvedli v tom nejlepším světle. Na dvoudenní festival v Lewes si pozvali sestavu kapel, které dohromady tvoří pořádnou porci toho nejzajímavějšího ze současné britské i americké scény. V páteční předvečer hlavního festivalového dne zde hráli Youth Lagoon, British Sea Power a jako headliner Vampire Weekend. Následující den dostali přednost formace žánrově podobné Mumford and Sons jako anglický písničkář Johnny Flynn s kapelou, londýnští Bear's Den či kalifornští indie folkaři Edward Shape & The Magnetic Zeros. Velkým tahákem i podle hustoty davu před pódiem a hlavně už poměrně velké popularity na domácí půdě pak byli Mystery Jets a The Vaccines. Večer pochopitelně patřil koncertu hostitelské kapely.

Trochu nešťastně se vyvinula organizace vstupu na festival a při nedostatku bran a jejich otevření pouhou hodinu před začátkem prvního koncertu vznikla dlouhá fronta čekajících na náramky táhnoucí se málem celým Lewes. Kdo ovšem zná trochu britskou kulturu, tak ví, že „queueing“ k ní prostě patří. Sice fakt, že více než polovina návštěvníků kvůli této dvouhodinové nepříjemnosti zmeškala první dvě vystoupení, byl trochu k pláči, ale zároveň bylo dost zábavné sledovat, jak všichni čekající, převážně Britové, brali danou věc s humorem. Podobně se situace vyvíjela vždy po skončení festivalového dne a hromadné zpívání „I really fucked it up this time“ jakožto citace ze skladby Mumford and Sons Little Lion Man u pomalého posouvání „hada“ při noční procházce zříceninou ve festivalovém areálu bylo nezapomenutelným zážitkem.


Ale pojďme ke koncertům. British Sea Power je formace, která se u nás letos představila na Valašském Špalíčku, a je to vlastně zástupce brightonské hudební scény. Jejich atmosférické indie rockové písně krásně doplnily anglické léto, tedy podvečer zalitý sluncem v zemi, kde jsou podobné dny spíše vzácností. Kapela si pozvala i medvědy, a to rovnou dva, černého a bílého, kteří doplnili jejich živé vystoupení, což ke koncertům British Sea Power už tak trochu patří.


Rozdovádění, chladní i magičtí Vampire Weekend

Vampire Weekend publikum nijak nešetřili, byl to začátek víkendu a i přes to, že skupina v čele s Ezrou Koenigem nahrála letos skvělé album a mnoho skladeb (převážně singlových) z něj zaznělo, jejich koncert byl hlavně party večírkem, během kterého nevynechali své nejznámější hity jako A Punk, White Sky či Holiday. Bylo to moje první živé setkání s Vampire Weekend, proto nedokážu posoudit, jak obvykle jejich koncerty probíhají, ale frontman mi připadal trochu odtažitý a možná lehce melancholický. Přestože publikum jásalo u novinek i starých známých věcí, všudypřítomná opilost byla dost znatelná, proto bych možná pro jeho náladu měla pochopení. Pobyt před pódiem nebyl zdaleka tak poklidný, jak by se mohlo u kapely tak nevinně vyhlížející jako Vampire Weekend očekávat a připomínal trochu středoškolskou půlnoční polštářovou party, kdy jen místo polštářů vzduchem létaly kelímky s pivem nebo sladkou limonádou.


Vrchol však přišel v přídavku, kdy zazněla balada Hannah Hunt z jejich aktuální desky Modern Vampires of The City. U této písně vše ztichlo a večer získal až magickou auru. Vampire Weekend své vystoupení zakončovali písni Walcott, která už se stala stálicí v úloze posledního songu na jejich koncertech.

Přehlídka londýnské folkové scény

Druhý den se hrálo od tří hodin odpoledne a sérii koncertů zahajovali Bear's Den. Jak už jsem zmínila, jedná o jednu z kapel, která je hudebně dost blízká Mumford and Sons, ale spíše než v popových popěvcích její jádro leží ve folku. A na první poslech je to velmi nadějná záležitost, která zní výborně i naživo. Podívejte se na jejich akustické provedení skladby Agape a posuďte sami.


Johnny Flynn je písničkář s básnickou duší a se svou kapelou The Sussex Wit se pohybuje sice také ve vlnách folk rocku, ale oproti Bear's Den sází na dramatické melodie a žánrově se blíží londýnské formaci Noah and the Whale. Přesto, že se ho snažíme zařadit do určité hudební kategorie, na první poslech jde o velmi individualistického autora. V Lewes smyčce nezazněly tak jako v tomto videu, Johnny Flynn se během koncertu doprovázel na kytaru a zahrál také svou novou skladbu Bottom of The Sea Blues. Na závěr jeho vystoupení se k němu přidal Marcus Mumford a střihli si spolu píseň The Water, již Johnny původně nazpíval s Laurou Marling.

Intenzivní Mystery Jets, rozjetí The Vaccines a závěrečná rodinná sešlost

Poté už přišla řada na Mystery Jets, kteří se před několika dny vrátili z amerického turné, kde doprovázeli právě Mumford and Sons a ocitli se na line-upu jediného Stopoveru, a to v Lewes. Jejich set byl poměrně krátký, zatímco většina kapel na festivalu hrála minimálně hodinu, Mystery Jets byli na pódiu jen půl hodiny a zahráli pouze šest skladeb. Těžko říct, proč jim bylo dáno tak málo času, v každém případě ho naplno využili, aby zahráli Radlands, Hale Bop a Someone Purer z jejich loňské desky, ale zazněly i starší písně z alb Serotonin a Twenty One.


Závěr jejich koncertu začal pověstnými slovy „Freedom is an illusion, generated by your brain“ (čtěte také záznam rozhovoru s Billym Corganem z letošní Pohody), což je začátek skladby Alice Springs z desky Serotonin. Mystery Jets odehráli v Lewes tak jako na mnoha svých koncertech velmi intenzivní vystoupení. Mít tuto kapelu v Praze s plnohodnotným setem a celým jejím repertoárem by byla čistá krása (a snad k tomu dojde, protože, jak víme ze zákulisí, by k nám přijeli rádi).


Edward Sharpe and the Magnetic Zeros aneb americký příspěvek na indie folkové scéně jsou prakticky vrstevníky Mumford and Sons, neboť se dali dohromady ve stejném roce, ale oproti spřáteleným Britům vydali už tři studiové desky. Nápadně také připomínají islandské Of Monsters and Men, oproti zmíněným seveřanům jsou však více šlehnutí neo-psychedelií. A přestože se celá koncertní série nazývá Gentlemen of the Road, právě tato skupina vedle ten den ještě vystupujících Deap Valley přivedla na pódium zpěvačku na hlavní vokály. Alex Ebert a Jade Castrinos se ve zpěvu doplňují podobně jako Nanna a Ragnar z Of Monsters and Men a živě jsou plní energie, kterou by mohli rozdávat.

Zrovna tak energické, i když spíše už tanečně rozjeté vystoupení pak předvedli The Vaccines, což je v Británii již zavedená kytarovka, která v Lewes čerpala ze svých dvou dosud vydaných alb a dočkala se roztleskaného davu. Přestože jejich desky jsou výborné, zejména na Come Of Age kapela skutečně dospěla a podle prvních ukázek z nové tvorby to vypadá, že se od ní ještě dočkáme pěkných věcí, v Lewes jsem měla pocit, že jí sedí status festivalové jistoty, která rozhýbe každého v okolí a odehraje sice dobrý koncert, ale určitá síla okamžiku a vřelost, jíž oplývají jiné kapely, tu chybí. A nemusí jít nutně o neustálé pokřikování na publikum, ale vytvoření určité neopakovatelné aury, kterou kolem sebe měli například Django Django nebo Beware of Darkness na slovenské Pohodě.


Jak už bylo řečeno, závěr nemohl obstarat nikdo jiný, než Mumford and Sons. K jejich letošnímu koncertnímu repertoáru jsem se již vyjádřila při psaní reportáže z pražské návštěvy, která proběhla v březnu, a více méně se na jejich vystoupení mnoho nezměnilo. Tak jako na jaře v sále Lucerny, i v Lewes se rozsvítily žárovky po celém venkovním areálu (a bylo to trochu překvapivé, protože nepochybně technicky náročnější) a po setmění vznikla vskutku kouzelná atmosféra. Některé songy Mumfordů samozřejmě rozjásaly již dost rozjařené přítomné, kteří podle všeho mají tuto kapelu opravdu rádi a jiné byly o něco zdlouhavější...jako poslední pak zazněla píseň The Chain od Fleetwood Mac, kterou již ne poprvé pojala tato čtveřice tak, že si pozvala veškeré ten den vystupující kapely na pódium ke společnému zakončení večera.


Lewes Stopover byl festival jedinečný svou neopakovatelností, lokalitou a určitým nadšením ze strany organizátorů, kterými nebyli pouze Mumford and Sons, ale také místní obyvatelé a dobrovolníci. Podobnou akci bych doporučila každému, kdo si chce poslechnout pár spřízněných kapel a nemusí zoufale pobíhat z jednoho vzdáleného pódia na druhé, protože vše následuje na jednom místě hezky za sebou i s malými přestávkami. Na tento festival se šlo kvůli hudbě především a také kvůli seznámení se s lokální kulturou a prostředím. A řekla bych, že nabídl i trochu odlišný pohled na Anglii, o které panují ve světě, tak jako o každé zemi, různé stereotypy. Mumford and Sons patří za jeho uspořádání velký dík.     

Gentlemen of the Road - Lewes Stopover, Lewes (VB), 19.-20. 7. 13