Megadeth - Th1rt3en
30.5.2012 | Autor: Jan Simandl
Roadrunner Records (57:30)
Psát o novém albu Megadeth mi připadá tak trochu jako nošení dříví do lesa. Celá deska Th1rt3en by se totiž dala odbýt konstatováním, že novinka je přesně taková, jako poslední tři zářezy v diskografii kapely. Tedy zvukově skvěle ošetřený materiál průměrné kvality se střídavě slabšími a silnějšími momenty.
Bohužel, na Th1rt3en je ke slyšení spíše vata a několik povedenějších kousků je obklopeno množstvím nudných a kompozičně slabých skladeb. Těžko soudit, zda na tom mohou mít podíl časté změny muzikantů, když hlavním mozkem je Mustaine, každopádně Th1rte3n trpí celou řadou nedostatků. Nejzávažnějším z nich je celková utahanost. Nemám nic proti delším stopážím, ale na aktuální skladatelskou formu Megadeth je hodina prostě moc. Vůbec mám dojem, že některé kousky byly na album zařazeny právě proto, aby se natáhl výsledný čas. Jak jinak si lze vysvětlit fakt, že na desku byla zařazena i píseň Black Swan, která se objevila na United Abominations už před pěti lety? Když navíc k přetažené stopáži přičteme relativní obyčejnost skladeb (a o mizerné nápaditosti hovoří už rozhodnutí pojmenovat třinácté album slovem Třináct), výsledný dojem je hodně rozpačitý.
Rozhodně si nemyslím, že by se měl Dave Mustaine pouštět do nějakých stylových kotrmelců a experimentů. Možná by stačilo, aby si zrzavý principál dal chvíli pauzu a pokusil se nashromáždit silnější a zajímavější nosné riffy. Třeba takové, jakými disponuje Public Enemy No. 1, nejlepší skladba z celé nahrávky. To je hit, který se nejspíš v setlistu kapely udrží poměrně dlouho, protože takovou povedenou pecku už Megadeth potřebovali jako sůl. Nezbývá než doufat, že příští deska nebude šitá tak horkou jehlou. Th1rt3en totiž nenabízí moc důvodů k opakovanému poslechu.
Zní to jako: hvězdy přešlapující na místě
Zlatý hřeb: Public Enemy No. 1, Sudden Death
Body: