15.11.2002 | Autor: Radek Diestler

Sony Music Bonton (47:28)
Utrpení již dávno ne mladého Diestlera. S uzávěrkou na krku, dva dni poté, co už to mělo být (necituji jen tak pro nic za nic; totoje první věta alba, prosím) a v den, kdy se důležitá partie refrénu titulní písničky 'už na tom dělám třetí den a ono ne a ne a ne' - takhle to nijak nevypadá, ale zkuste to s příslušnými akordickými sledy! - zase stala realitou, neví, co moudrého by o tom napsal. Užto nechce ani slyšet; je si vědom, že obcoval se svátečním zbožím a že jím - byť v dobrém úmyslu - neprozřetelně mrhal. Protože místo toho, aby konzumoval opatrně a s rozmyslem, předávkoval se ve snaze najít indicie pro příslušně strukturovaný útvar, který by nevypadal jako PR materiál a v němž by byla vyjádřena jeho spokojenost s tím,co poslouchal.

Jako kdyby po sedmi letech přiletělo UFO. Už v časech Tiché domácnosti se bratrské trio pohybovalo daleko od běžných zákonitostí popmuzikálních výrobních pásů a na tom nezměnil nic ani let let, ani mírné změny v realizačním týmu. Stejně tomu bylo i v hloubi let osmdesátých, kdy se debut Malé písně do tmy na hony vzdaloval zákonitostem ve folkařském revíru - ebenovské historky z Port těch let jsou vesměs známy - panujícím. A Já na tom dělám je podobný případ.

Pokud je některý ze zainteresovaných čtenářů takový slon, že si pamatuje rozpravu o Tiché domácnosti z českého speciálu k číslu 25/95, může si partie o hudbě na onom albu vyluzované nakopírovatdo právě čteného souboru. Drobné úkroky stranou proběhnou jen tam, kde si to vyžaduje text - ať už mluvíme o roztomilé country kytaře věrného panoše Pavla Skály v Trampské nebo o kutálce, která podehrává drsanský (a osvěžující) vstup hostujícího Jiřího Schmitzera ve Sprostým chlapovi. Třetí 'zdroj revolučních tradic' - vedle schystané hudby a jejího provedení - je, řekněme, rázu 'produkčního'. Zařazení dvou Shakespearových sonetů by mohlo vyvolat podezření ze snobismu nejhrubšího zrna, ale usazeny mezi ostatní písničky zapadnou naprosto hladce. I oheň a voda v podobě dvou hostí - již zmíněný Schmitzer a Iva Bittová v tiché výčitce Vidíš vidíš - se, ač zcela protikladné, navzájem snesou.

Důležitý moment: můžeme si dovolit ten luxus a mluvit o textech, aniž bychom ztráceli čas. Obzvláště si libuji v třetím v pořadí; jeden by si řekl, že pocit osamělosti a vykořenění v libovolném herberku se obvykle zvrhne v dumku, jejíž vyznění kdysi Varga pojmenoval názvem jedné své skladby Nezmierny smútok hotelovej izby. A v jemně sarkastických, hravých Hotelech vidíme, že lze i jinak a důvtipněji (chtěl bych jen dodat, že ostravský Palace, o němž zde vyprávěno, je zlatý!).

Na závěr zdůrazňuji: pokud jste si pořídili, pořídili jste si sváteční zboží. Podle toho s ním zacházejte.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11