8.12.2009 | Autor: Petr Korál

Sony (49:04)
Základní odlišnost nového alba Tomáše Kluse od loňského povedeného debutu Cesta do záhu(d)by lze spatřovat v tom, že se až na několik výjimek spolehl na unplugged zvuk, vytvářený pouze za pomoci dvou akustických kytar v rukou samotného písničkáře a jeho koncertního parťáka Jiřího Kučerovského. Ony občasné, řekněme folkrockové okamžiky, kde dostanou příležitost i jiné nástroje (a hostující hudebníci), však každopádně působí jako vítané kapky živé vody – aranžérsky byla prvotina jaksi barevnější.
Co se však vlastního nového písňového materiálu týče, ten ve srovnání s Cestou... působí ještě vyzráleji a vybroušeněji jak po stránce melodických nápadů, tak myšlenkového obsahu. Je opravdu radost poslouchat, jak si Klus hraje se slovy a slovíčky a jak si užívá jejich zvukomalebnosti a různých významových odstínů, aniž by to bylo na úkor hloubky samotného sdělení. Nesedí mu jen, když se – možná nechtěně – stává zarputile vážným a patetickým, což zde odskákala písnička Markétce. Jinak uznale smekám klobouk, Tomáši!

Zlatý hřeb: Navěky, Neklid, Nenávratná
Zní to jako: svébytný kříženec Kryla a Nohavici v rouše Klusově

Body: