29.7.2002 | Autor: Petr Dorůžka

Island/Universal Music (70:25)
Zatímco šedivějící rockeři (tak vám děkuju, pane inženýre - pozn.ed.) jsou natolik fascinováni Alžířany, kteří propadli elektrickým kytarám - potažmo Rachidem Tahou, Khaledem, eventuelně Chebem Mami - zatím jim uniká, že elektrický pop-rai má i svůj křehký, rafinovaně svůdný protějšek. Nemám na mysli Natachu Atlas, ale zpěvačku, která se vryje do paměti naopak zcela minimalistickými gesty a výrazem. Jako kdyby Suzanne Vega nebyla z New Yorku, ale z okraje Sahary.

Na Souad Massi je nejzajímavější, že ji nelze k nikomu přirovnat. Nenavazuje na vlnivý egyptský pop či břišní tance - a není to ani přičinlivá Maghrebanka, která jde ve stopách Joni Mitchell či Alanis Morissette.

Na to, že je zatím vlastně neznámá, toho stihla hodně: ve dvaceti zpívala španělské flamenco, o pět let později cestovala po Alžíru s hardrockovou kapelou, což je v zemi drcené fundamentalisty rizikové povolání i pro chlapa. Před třemi lety se vystěhovala do Francie a o rok později natočila Raoui, které letos proniklo do mezinárodní distribuce.

Když loni vystupovala na Womexu, její kombinace severoafrických melodií s evropskou kytarou působila jako hudební rébus. Pikantní chuť nezodpovězené, lehce načrtnuté otázky, pod níž se ovšem skrývá zkušenost třicetileté ženy, má nadpoloviční většina alba. Zanedbatelný zbytek tvoří bezproblémový, nikoli však podbízivý francouzsky zpívaný pop. I když producent chtěl touhle pákou album dotlačit do rozhlasových playlistů, posluchač si jeho záměr může vyložit po svém: kulturní diverzita sice může znamenat pěkný guláš, ale hlavní je, když si umíte vybrat.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07