26.8.2002 | Autor: michal nanoru

Warner Music (68:46)
RHCP nejsou in. Jejich negenerační spolustolovníci alt rocku, se kterými se na začátku devadesátek rozhlíželi z lanovky slávy (podobně jako tenhle časopis), krom Pearl Jam buď vyvanuli - rozpadli se nebo zemřeli (podobně...). Přestože sedmé studiové aalbum Californication bylo jejich nominálně nejúspěšnějším (1999, 12,5 mil. prodaných nosičů oproti osmi nepřekonatelné klasiky Blood Sugar Sex Magic z roku 1991), po dvaceti letech putují šoubizem ve vlastní kategorii kapel, tyjících především z původní fanouškovské základny a jakéhosi akcelerovaného 'rockového' retra. Těžiště šoubizu, popu a hudebních experimentů je dávno jinde. Neznamená to ale, že nejsou cool. To teda ne.

Zatímco většina dinosaurů (malý mozek, vééliké tělo) těžících prodejně z vlastní zaprášené vitrínky s trofejemi se zoufale drží svého kopyta a seká standardy jako cvičky (už to můžeme říct i o Chemical Brothers, co potom o **** doplňte celkem cokoli založeného před rokem 1995), RHCP, zkamenělí strachy před pádem do barových estrád v Las Vegas, se hýbou. Plynule, bez křečí a popírání sama sebe, leč stále. Ťap, ťap, ťap.

Je těžké smiřovat se s tím, že i kapely - a kapely lpějící na své explicitní adolescenci - stárnou, dospívají, moudří, zklidňují se, zpomaluje se jim krok, jejich jazyk tupí a stává se plynulejším, netrhají struny z basy a neječí jak pominuté. Je těžké přiznat, že i stárnutí může být krásné. Těžké oželet ty Give It Away a Sir Psycho Sexy, Fleovo slapování a Anthonyho štěkot nejrychlejšího povídálka na světě. Jenže musíte přiznat kapele právo udělat si zrovna desku jakou chce - plnou Under The Bridge (včetně další feťácké zpovědi This Is The Place) a Scar Tissue. Hlavně Scar Tissue. I když na ní zrovna opomene svět v jeho šíři a soustředí se jen na ploužáky, na lásku, objevenou lásku k životu. A tahle deska RHCP je věnovaná lásce. Takové té klidné lásce, jako když sledujete tu svou, trošku z povzdálí, se spokojeným, hřejivým úsměvem, jako rodič pozorující své trdlující dítě na pískovišti, klidně šťastný. "Byl jsem šíleně zamilovanej do života, hudby a všeho. Prostě jsem se napojil na kosmos. Chvílemi jsem měl srdce tak otevřený pocitu veškerý lásky ve vesmíru, že jsem o tom musel napsat." (A) Mix lásky a taky smutku navařený Anthonyho zamilovaností a rozchodem jako na potvoru v době, kdy nahrával love songy pro tu, která ho opustila. You always took me with a smile/when i was down. Jo, jejich manifest lásky. Krásný, jistě, možná až moc, uhlazený a kouzelný. Všechno tu do sebe zapadá a klouže nezvykle snadno. Tiše pozitivně a optimisticky. Ano, krom titulního singlu, stejného modelu tvrdé sloky a nádherného sladkého refrénu v Can't Stop, landovského ska s Fleovou melodicou On Mercury a mexického a současně doo wop Carbon (s pacifistickým textem proti gangstas), mluvíme tu o stylu, který v nomenklatuře RHCP zoveme Scar Tissue. Totiž sladkém. Nikoli kýčovitém a vypočítavém. Romantickém a melodickém - šíleně melodickém! Utopicky melodickém!

Flea a Chad se podřídili týmu a hrají jen za záclonou (this is not place to play solitaire), zatímco Anthony poprvé v historii RHCP vystupuje jako prvý muž v popředí, jednoznačně táhnoucí melodie, kormidlující náladu. Ovšem stále s  charakteristickým frázováním a obraty, které dělají RHCP RHCP. A 'by the way', je to přeci jeho amor, který napsal ideu téhle desky. Anthonyho jizvy, lítosti, štěstí a radost, zbavená veškerého machistického exhibicionismu, melancholická radost a hledání klidu. Když zpívá I could die for you nebo all I ever wanted was your life, není to patetické a otřepané, jen lidsky nahé, upřímné. Krásné a Něžné. Jako celé album. What I really want to do is/turn it into motion/beauty that I can't abuse.

Ale je to benjamínek (*1970, ostatní 1962) s dlouhými rukávy a hlavou plnou duchů, který z By The Way vyřezává experiment, posun, zajímavost a taky dobrou hudbu. Jeho švitořivá, inovativní kytara, nefunková, ne barettovská jako na jeho sólovkách, zcela neokázalá, přitom plná a euforická. A jeho všudypřítomné aranže doo wop backvokálů. Jeho oooh a áááá doplněné nenápadnými chemickými ufo klávesami do nezvykle mnoha - lehkých a elegantních - vrstev a impresionističtějšího zvuku. RHCP nikdy nebyli tak konzistentní a harmoničtí. A tak popoví. Nejen, že tentokrát vycházeli z 60's popu (Beatles a především zvuk Kalifornie jako Beach Boys či Mamas and Papas) ale i stavba desky je spíš než rocková popovou. Žádná alternativa, žáden hardrock, žáden crossover, punkrockový přístup jen v tom, že pokud chtějí být pop, jsou pop. A pokud by chtěli zestárnout na verandě, houpat se v křesle a dělat brm brm o spodní ret, mohli by. Přes polovinu z šestnácti písniček může bez sebemenší námahy vládnout éteru. Ať nejjednodušší rockovou baladou jakou kdy RHCP vypustili Don't Forget Me s nahaleným princeovským zpěvem. Ať Universally Speaking, jediným kouskem, kde vytahují nedoceněného Chada, ignorujícího tu sloky a refrén mechanickou úderkou + s old school euforickým kosmickým bubláním hmoty před velkým třeskem. Ať apelativní Throw Away Your Television s oi! oi!, thrillerovou basou, westernovou kytarou a v katarzi nenápadným house beatem. Ať odzbrojující Tear, do které se krom kláves, překvapivé kytary a 'britské' trubky, která vás odstřelí k němým hvězdám, vysypala cukřenka - úchvatné. Ať Minor Thing - ooh aah k jízdě na kole po Venice. Ať dvojdílnou (první část jak od Radiohead) Venice Queen. Ať skutečným příštím singlem, nostalgickým The Zephyr Song, s automatickým beatem. Nemůžu to vyjmenovat vše. Stojí to moc peněz.

Ano, chybějí mi lunatičtější rapy a nesmysly a funk. Ale tohle jsou Redhoti. Přesvědčivě.

Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08