29.11.2007 | Autor: Daniel Matoušek

Domino (60:33)
Zpěvák a multiinstumentalista Robert Wyatt, nejúspěšnější potomek Canterburské progresivní scény, žije už pětatřicet let od své nehody a následného ohrnutí od pasu dolů v ústraní, delší dobu až na pár výjimek vůbec nekoncertuje a dává o sobě vědět vždy jen novými deskami. Po úspěšném albovém tažení napříč posledními deseti lety, z něhož ční dva mistrovské kousky Shleep a Cuckooland, se letos po čtyřleté pauze vrací s další deskou, kterou opět nahrál u sebe v ložnici, opět za spolupráce hvězdných hostů jako Brian Eno, Paul Weller nebo Phil Manzanera – s koncepčním dílem Comicopera.

Je to ale takový koncept omylem. Vytvořit něco uceleného totiž nebyl záměr, ale vlastně jen vedlejší produkt selekce mezi už hotovými skladbami, které napsal během posledních let. Na konci toho všeho je ale dost levicově zaměřené politické album, které jako by bylo děláno s jasným záměrem od začátku.
Jako správná opera je i Comicopera – přestože název nemá s obsahem věru nic společného – rozdělená do několika dějství. První pětipísňové Lost in Noise ještě do ničeho nevrtá a spíš je směřováno osobně. Teprve druhé The Here and Now se obrací vně a v dost neprvoplánových náznacích komentuje politiku západního světa. Na paškál se dostávají současné události, tedy hlavně válka v Iráku, což už předesílají samy názvy dvou skladeb, které rámují celé dějství - Beatiful Peace a Beatiful War. Nesouhlas z nich prýští a třeba v písni Out of The Blue, jedné z nejsilnějších na desce, kde mnohokrát zpívá formuli: „Zasadili jste všechnu vaši nekonečnou nenávist do mého srdce“, působí tak uvěřitelně, až z toho mrazí.
Poslední dějství Away With The Fairies potom symbolicky působí už jako úplné odpoutání od anglo-americké kultury a útěk za hudbou, jejíž kořeny leží jinde. Dvě skladby jsou převzaté a až na předposlední Fragment, v níž se symetricky vrací motiv z druhé skladby alba Just As You Are, není ani jedna zpívaná v angličtině a na její místo nastupuje španělština a italština.

Hodně ojedinělá schopnost zabalit celkem avantgardní věci takovým způsobem, že to nakonec vypadá popově, je poslední dobou Wyattovou hlavní předností a na novince se to rozhodně nemění. Celá deska je dost žánrově neuchopitelná, chvíli vám to připadá jako příjemná písnička s neobvyklými aranžemi plnými psychedelicko-jazzových trubek a saxofonů, pak zničehonic nastoupí trampská odrhovačka a v tom přijde rána do zátylku v podobě divně znějící vibrafonové instrumentálky. Jediné, co tak zbývá, je všezastřešující pojem písničkář. Písničkář, který má ze všeho nejradši Johna Coltranea, který disponuje nezapomenutelně zvláštním hlasem a který se vyžívá v bohatých aranžích a instrumentaci: na Comicopeře zní syntezátorové drony i kvílení, vokodéry, klavír, jazzové bicí, kontrabas, kytary, dechové i smyčcové nástroje.
Je jasné, že tenhle albový přírustek patří k nejlepším Wyattovým nahrávkám. Ať už někomu přijde jeho psych-jazzová mixáž posluchačsky přijatelná, anebo naopak moc divoká (například v New York Times označili Comicoperu za tu nejposlouchatelnější z „neposlouchatelných“ desek), její autor nesporně pořád patří k těm nejzajímavějším a nejoriginálnějším samorostům, které současná hudba nabízí. A že má i po třiceti letech pořád co nabídnout a nepřešlapuje na místě, jeho hodnotu ještě zvyšuje.

Zlatý hřeb: Out Of The Blue, A.W.O.L., Stay Tuned
Zní to jako: Psych-jazzové písničkářství s protizápadním politickým podtextem

Body: