15.11.2001 | Autor: Radek Diestler

Warner Music (53:45)
Málokteré desce v posledních měsících tolik příslušelo přízvisko 'ostře sledovaná'. Snad jen U2 s All That You Can't Leave Behind by se s R.E.M. mohli v tomto ohledu měřit. Obě skupiny v této rovině spojuje podobná výchozí situace - obě na svých posledních studiových albech vstoupily na neprobádanou půdu, pravda, Bono a spol. po delším období náznaků a zkusmého ohledávání neznámého terénu. Jak Pop, tak Up se ve své době na hony vzdálily svým předchůdcům; a obě vzbudily živé diskuse, protože u skupin s takovou pozicí, jako jsou obě zmíněné, je prvek očekávání vyšší než u koho jiného.

Střih, který R.E.M. před třemi lety udělali, byl navíc ještě ostřejší: vždyť v polovině devadesátých let na albu Monster hřměli jak nikdy předtím (mám pocit, že vykladači historie skupiny mají tendenci interpretovat jej jako jakési záměrné rockové 'poslední hurá' - pravdě podobnější je, že ani R.E.M., kteří vždy spíše souzněli s duchem a zvuky doby, než aby její Zeitgeist vytvářeli, nechali své lety cizelované písničkářství s vysokou měrou vkusu a grácie prostoupit tím nejživotnějším, co rocková Amerika té doby nabízela). Ponoříme-li se do téhle interpretační hry, může nám následující New Adventures In Hi-Fi nabídnout náznaky směřování k novému zvukovému kabátu, který ovládl Up; New Test Leper a E-Bow The Letter například (a ten název, že?). Donedávna jsem si jej takhle vysvětloval - ale známe-li okolnosti vzniku alba a tušenou únavu tehdejšího bubeníka Billa Berryho z fungování ve skupině, přičítáme zvukovou rozkmitanost a 'rozháranost' New Adventures... spíše jejich tehdejšímu tápání ohledně povahy dalšího usilování. Pořád ale R.E.M. zněli jako výsostně rocková, (ehm) kytarová sqadra, v jejíž hudbě jste kdykoli bez námahy vystopovali postpunkový kořen z časů diluviálního EP Chronic Town. Up ty siločáry a spojnice vymazalo: jestliže byli R.E.M. poloviny devadesátých let 'soničtí', na dohled milénia se jejich zvuk stal 'sférickým'. Up se neslo ve znamení rozostřenosti, ohlazování hran a obrušování hrotů. Ne náhodou byl v souvislosti s klávesovými rejstříky, na Up vládnoucími, hojně zmiňován Brian Eno. I přes z výše řečeného vyplývající těžší stravitelnost alba - v mezích r.e.m.ovských zákonů - bylo Up přijato výtečně. Velkou zásluhu na tom měl neopotřebovaný cit tří pozůstalých pro silné, klenuté melodie, písně s velkým P, chcete-li. Poslouchal jsem jej po čase několikrát a Daysleeper, At My Most Beautiful, Walk Unafraid a především křehká, průzračná krása závěrečné Falls To Climb mne stále uchvacují.

Říká se, že Up mělo být jakýmsi testamentem skupiny na pokraji rozpadu. Pokud mělo poselství té závěti znít 'kdybychom vydrželi, mohli jsme na téhle základně stavět katedrály', pak tomu tvrzení rozumím. Protože spíše než Reveal, tedy 'zjevení, odhalení, procitnutí' (to mám přímo od Stipea, aby bylo jasno), by se album mohlo jmenovat spíš 'development' (radí mi, angličtinářskému nedochůdčeti, -aaáá-), nebo 'evolvement', rozvinutí.

Reveal se totiž odráží od zvukového konceptu Up, obohacuje jej však o prvky, známé ze starší produkce R.E.M. Na pontonech tři roky starých klene most nad devadesátými lety, jehož konce nedohlédneme. Na těchto základech tedy mohu (můžeme) stavět, byť mám k výsledku určité výhrady - ale k nim se ještě dostaneme.

Nejsilnější vazby k Up pojí písničky Saturn Return, I've Been High, Beat A Drum (méně vznosné pokračování At My Most Beautuful) či Summer Turns To High. Poklidné tempo, tatáž rozvolněná struktura skladeb a na první poslech ospalá atmosféra skladeb. Děje se tak především díky potlačeným bicím a příslušně zvýrazněné roli kláves, což byl právě jeden z nejvýznamnějších posunů, které bylo lze na předešlém albu zaregistrovat. Zároveň ovšem zmíněné kusy dokumentují ono rozvinutí či obohacení, ke kterému na Reveal došlo. Je třeba říci následující: R.E.M. rehabilitovali kytary, čímž ku prospěchu věci učinili album přístupnějším, než jeho předchůdce. Dobrým důkazem budiž Chorus And The Ring, 'špinavější', 'bahnitější' verze folkrockových křehulí z Green typu You Are The Everything či Hairshirt (kdoví, jakby to dopadlo, kdyby si Peter Buck vzpomněl, kam pohodil tehdy zhusta užívanou mandolínu...).

Singlový, zdánlivě rozjuchaný hit Imitation Of Life staví zase jiné mosty, tentokrát k albu Automatic For The People - vedení smyčců, podporujících razanci skladby, jasně odkazujena aranžérský příspěvek Johna Paula Jonese k Sidewinder Sleeps Tonite či Man On The Moon. R.E.M. se nechali slyšet,že by ji nejraději z alba vystrnadili: chyba. Jestliže totiž v něčem spatřuji slabinu jak Reveal, tak vlastně celé současné etapy existence R.E.M., Up počínaje, pak je to právě v potlačení hybnějších skladeb. Jak víme, už od Shacking Through na Murmur přes klasické nuggety typu (Don't Go Bak To Rockville), Fall On Me či právě Sidewinder Sleeps Tonite byly vesměs středně rychlé kusy s výraznými refrény jednou z nejsilnějších zbraní skupiny - a tahle jiskra na posledních dvou albech začasté chybí. Jestli R.E.M. tenhle model zavání nějakými resentimenty na domněle prvoplánový, jednoduchý bigbít, pak se jedná - řečeno s předsedou Poslanecké sněmovny - o 'falešnou stopu, falešnou cestu'. Pakby nemuselo docházet k uspávacím trapasům ražení závěrečné Beachball, rozplizlého útvaru se slaďoučkými smyčci a vrnící dechovou sekcí. Takový rohypnol je R.E.M. nehodný.

Možná nastolené pořádky souvisí s věkem, usedlostí, nevím. Ale jestliže beru Reveal jako důstojné album R.E.M. na počátku a) nového tisíciletí, b) třetí dekády jejich existence, neubráním se přesto jistému znepokojení. Poslouchal jsem jej mnohokrát a pořád mi cosi chybělo. Pak jsem si vzal sběrné CD Singles Collected, končící u roku 1987, potisícímě dojala Fall On Me - a došlo mi to.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/06