2.7.2012 | Autor: Jan Simandl

Century Media (47:34)
Už je to více než rok, co se americký kytarista Jeff Loomis odtrhl od své mateřské kapely Nevermore a začal se naplno věnovat sólovému projektu. Ponechme stranou, jak se s touto ztrátou vyrovnali Nevermore, kde Loomis skládal většinu materiálu a byl nejdůležitějším členem, a věnujme se raději jeho druhému sólovému počinu.

Posluchače, který slyšel kytaristovu první desku Zero Order Phase, novinka asi moc nepřekvapí. Ve svižných metalových skladbách Loomis staví (jak je u něj zvykem) především na podladěné riffující kytaře doplněné dunivou palbou dvoukopáků a zběsilými sóly. Album je ale dost různorodé a pestré a nabízí víc, než jen thrashové hřmění. Ostrá metalová jízda se může bez varování proměnit v melodický slaďák, kde Loomis naplno odhaluje svůj skladatelský potenciál a cit pro melodii.


Na rozdíl od svého předchůdce ale Plains of Oblivion není čistě instrumentální nahrávkou. Jako hostující zpěvák je ke slyšení mimojiné norský hudebník a skladatel Ihsahn, ale tím výčet slavných hostů zdaleka nekončí. Nemá cenu je zde jmenovat do posledního, ale za všechny uveďme třeba kytaristy Tonyho McAlpina či Martyho Friedmana (který si ve svém sóle pro zpestření dovolil jasně slyšitelný odkaz na legendární píseň Hangar 18 od Megadeth).

Největší plus desky bych viděl v tom, že se v žádném případě nejedná o bezduché metalové bušení nebo hmatníkové onanie odnikud nikam. Plains of Oblivion je album s mnoha originálními myšlenkami, nápady a postupy, ale neutápí se v experimentech či progresi za každou cenu. Pro milovníky žánru guitar-hero jeden z adeptů na nahrávku roku, avšak zklamat by nemělo ani běžného posluchače.

Zlatý hřeb: Mercurial, Rapture, Chosen Time
Zní to jako: excelentní kytarista v životní formě

Body: