19.3.2007 | Autor: Josef Rauvolf

EMI (65:51 + 70:01)
John Cale je sice starý pes, umí toho však tolik, že dokáže každého mladého vlčáka strčit do kapsy. Nebo snad ne? Tak si vedle něj představte kohokoliv z těch jednohitových, jednoalbových zázraků, mediálních brojlerů, z těch kapelek, které dnes zazáří, aby ještě ani nepřišel další den, a jsou v zapomnění. Na Caleovi, stejně jako na Bobu Dylanovi, je strašně sympatická jedna věc: pokud hraje na koncertech starší věci – jako že je hraje, některé již skutečně léta -, hraje je pokaždé jinak. Nestává se živým džuboksem nebo, abychom byli up to date, empétrojkou... Krásně je to slyšet již v úvodní Venus In Furs, pocházející z prvního alba The Velvet Underground (takže z roku 1967!) – její temné spodní proudy jsou pěkně pochmurné, ostatně, text o masochismu si o nic jiného neříká. A při vší úctě k Velvetům můžeme směle prohlásit, že se originálu přinejmenším vyrovná. Zvuková kvalita bere dech, nahrávky jsou našlápnuté, neskutečně hutné, přesto čitelné. Převážná většina nahrávek byla pořízena při loňském turné, kdy John Cale zavítal i do pražské Archy a brněnské Flédy, a kdo tam tehdy byl, ví, o čem je řeč. Ostatně, své publikum zde Cale má, a velice loajální. Živé jsou i snímky na třetím disku, jímž je DVD – zachycuje Calea s kapelou při zkoušení, akustickém i elektrifikovaném, klip i remix. A pokud jde o obě CD, Cale střídá polohy, tentokráte ale není příliš místo na zklidnělé balady, má za sebou nadupanou kapelu, a tak se vše tlačí (ne vždy žene) kupředu, jako rozjetý parní válce, nelítostně a nekompromisně. Je to prostě... ne, zařekli jsme se přeci, že ty superlativy protentokráte vynecháme. Takže: je to živé album, které si John Cale zaslouží, ještě víc si jej ale zasloužíme my.

Zlatý hřeb: Ten je tak dlouhý, jako tohle dvojalbum, a ještě jednou tolik!
Zní to jako: vloni 10. března v Arše, jen asi stokrát líp

Body: