16.9.2004 | Autor: Michal Husák

Reprise/Warner Music ( 57:22)
Kdo by v roce 1994, kdy se průlomový megahit Dookie odrazil k mnohamilionovým prodejům a nastartoval mohutnou komerční vlnu takřečeného neopunku, čekal, že k o deset let mladšímu albu American Idiot se sarkastická trojka Green Day bude muset prokousat mnohaletou stagnací a přes nahrávky, které zdaleka takový ohlas nevzbudily. A kdyby se dalo prohlédnout takto daleko do budoucnosti, řekl by pak ještě vůbec někdo, že Green Day v takové situaci natočí album hravě barvité, nepřeberně rozmanité, nabité výraznými melodiemi, na jaké se u nich už nějaký ten pátek muselo čekat? Že to bude album, které nalezne ztracenou sílu jednoduše krásných popěvků skrze poměrně sevřený, téměř koncepční formát?

Jsou to paradoxy. Green Day natočili cosi jako punkrockový (punkopopový?) muzikál na téma neutěšených poměrů v americké politické kultuře, natočili desku, která na posluchače už z dálky mává skoro hodinovou stopáží, natočili desku, ze které už při letmém pročtení seznamu skladeb vylétne ruka a praští vás přes nos obuškem v podobě kompozic Jesus Of Suburbia a Homecoming, které mají obě devět minut. A přesto je to deska s pohodově vysmátou náladou. Kolikrát spíš než dusno rockového klubu evokuje letní pohodu karibské pláže, kde šumí voda omývající prohřátý písek, jindy zase nabírá zdravě drzou divokost horské říčky. Rozmanitost temp, poťouchlých riffů a aranžérských fórků ukazuje, že i "jednoduchost" má různé dimenze.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09