10.7.2002 | Autor: michal nanoru

Aftermath/Universal Music (77:30)
I've created a monster, cuz nobody wants ta/see Marshall no more, they want Shady... though I'm not the first king of controversy/I am the worst thing since Elvis Presley, to do Black Music so selfishly/and use it to get myself wealthy.

Seriál vyhrál soutěž o nejpopulárnější žánr. Tříhodinové filmy jsou jen úvody s jakýms takýms vnitřním okruhem. A Eminem to ví. V jeho třetí desce se pohybujete po familiérním prostoru zabydleném známými vyprofilovanými charaktery. Jenom čekáte, co se paní Mathersové, bývalé manželce, strýci, dceři a Dremu, Marshallovým kérkám, přihodilo tentokrát. Komu se dostane dost f-words. All families are psychotic. Po útoku na média z pozice chlapce z předměstí, náhle celebrity, na The Mashall Mathers LP, se nám (trošinku) uklidnil. Krom obligátních you selfish bitch, I hope you fucking burn in hell (matce), se zcela nedrsňácky vyznává dceři, brání černošské kamarády (let's do the math/if I was black I would have sold half), gays nechává na pokoji. Aspoň uráží politiky, Mobyho a Limp Bizkit, hází misogynní macho hlášky hraničící s pornopovídkami o děvkách a drogách. Což nemění nic na tom, že Em zcela pevně ví, jak zacházet se slovy a jak stavět story. A pokud nejste zcela bez kontextu, máte při sledovaní jeho textů čistou esenciální představu o mediální realitě v USA. A esence, zkratka,je účel umění. Em je vzorek, exemplář. Nemusí vás bavit, můžete ho i nesnášet, což ale nic nemění na jeho úspěchu ve vystižení zmítajících se střev Bushovy državy. Obrázek je přesný.

A jelikož se tentokrát ujal produkování především sám, je The Eminem Show mnohem bělejší. Hudebně agresivnější, melodičtější a hlasitější. Jako bych tam někde slyšel Faith No More. Kytarovější - včetně předělávky Dream On (Aerosmith).

Pytel frustrací ze zkurvenýho hlavního města bílý spodiny světa si vyfuckoval zatím nejlepší album.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07