Vladimír Mišík - Pestrý hudební život namísto penze
11.6.2010 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
Poslední studiové album Vladimíra Mišíka a jeho skupiny Etc... nazvané Umlkly stroje vyšlo již v roce 2004. V mezidobí soubor především koncertoval a také vydal dva za pozornost stojící neřadové nosiče: živé 2CD a DVD Archa 6.6.2007 a kolekci Déja Vu (1976-1987) neboli box obsahující reedice prvních čtyř alb. Nyní konečně nazrál čas na vydání zbrusu nové desky. Jmenuje se Ztracený podzim a svou až překvapivou hudební svěžestí, rozmanitostí i vcelku očekávatelným „myšlenkovým šarmem“ odnímá pomyslný střelný prach všem, kteří tuto svým způsobem veteránskou partu chtěli poslat do – byť nepochybně zaslouženého – rockového důchodu.
Od vydání minulé desky uteklo šest let. Připadá ti u kapely vašeho typu takový rozestup mezi nahrávkami přirozený, anebo byly na vině i tvoje vážné zdravotní problémy?
Člověk by především měl jít do studia až ve chvíli, kdy získá pocit, že má k dispozici materiál, který stojí za natočení. A je podle mne úplně lhostejné, jak dlouho to trvá. U nás se to protáhlo i proto, že muzikanti z Etc... musí z existenčních důvodů hrát i v jiných kapelách a tím pádem není tolik času na novou tvorbu.
Co se týče oněch zdravotních komplikací, dva roky jsem byl odkázán na vozík a berle. Domníval jsem se, že tudíž budu mít čas na psaní a dám impuls k nové desce. Jenže k tomu došlo až ve chvíli, kdy jsem začal znovu chodit a ožil nejen fyzicky, ale i psychicky. Pak to šlo strašně rychle, během zhruba dvou měsíců jsem napsal asi 12 písniček. Původně jsem uvažoval o komornější desce, která by třeba ani nebyla dělaná pod hlavičkou Etc... Chlapci se toho ale chytili, zapojili se aranžérsky a nakonec z toho vyšlo naše nové album.
Skladatelsky je trošku netradičně téměř výhradně tvojí záležitostí. Ostatní neměli k dispozici „volné nápady“?
Jirka Veselý už před časem přinesl Páteční cajun, ale jinak se opravdu dát řict, že v dané chvíli prostě neměli nápady. Já se nebráním písničkám ostatních členů kapely, ostatně minulé desky jsou toho jasným důkazem. Některé písně jsem dokonce nezpíval já, ale sami jejich autoři.
Obsahuje Ztracený podzim jen samé novinky, nebo i něco takříkajíc ze šuplíku?
Jedinou výjimkou je blues S nebem to mám dobrý, to hrajeme už dlouho. Zapadalo mě svou náladou i textem Jirky Dědečka do konceptu alba. Původně jsem ho chtěl zařadit až na konec, ale nakonec je uprostřed desky, jako takové provázání s písní Vymaž mě z mobilu, kterou jsem udělal společně s Jirkou Veselým a je to taková funky pecka, v níž hostuje dechová sekce. Najednou je tam i trocha jazzu... Řekl bych, že na této desce jsme se absolutně stylově otevřeli.
S tím musím souhlasit. Je tam zemitý bigbít i komorněji pojaté věci, je tam country, reggae, blues, funk i už zmíněný cajun... Byla tahle stylová všežravost už dopředu záměrem?
Ale my to takhle měli vždycky! Nikdy jsme nehráli jenom jeden styl, nedělalo a nedělá nám to žádný problém už jen proto, že každý muzikant z Etc... má rád něco jiného, což se na výsledku zákonitě musí projevit. Ale ať už hrajeme cokoliv, pořád to podle mě má charakter Etc..., vždycky se na tom podepíše, jací muzikanti to hrajou. A já do toho taky vykřikuju pořád stejně. (smích) Jediný předem daný záměr byl, aby ta deska byla pestrá, ale nijak jsme do detailu nepromýšleli, jestli z nějaké písně vyleze třeba country nebo něco jiného. Takhle to prostě vyšlo.
Kapelu před časem opět opustil houslista Jan Hrubý. Co se přihodilo?
S Honzou nastal problém minulé léto. Měli jsme nasmlouvané koncerty jak s Etc..., tak s „Čuďákem“, a on na poslední chvíli vlastně všechny odřekl, protože se mu to tlouklo s jeho hraním s Michalem Prokopem a s vlastním Kukulínem. Nějaké koncerty tím pádem byly úplně bez houslí, něco s námi odehrál na záskok Vláďa Pavlíček ze skupiny Eggnoise a posléze jsme se rozhodli, že Vláďu přeřadíme do pozice regulérního člena, protože prostě chceme hrát s houslemi.
Jak jsi sám zmínil, kromě koncertů Etc... vystupuješ i akusticky v rámci volného sdružení ČDG. Jakou má nejčastější podobu?
Ta je absolutně variabilní. Někdy jezdím s Olinem Nejezchlebou a Pavlem Skálou, někdy s Petrem „Kulichem“ Pokorným a Vláďou Pavlíčkem, jindy s Kulichem a Olinem... a někdy hrajeme s Radimem Hladíkem jen sami ve dvou. Jednou v Kutné Hoře jsem dokonce hrál úplně sám! Pokaždé to má úplně jiný charakter, a to mě na tom strašně baví. Občas ještě hostuju s Blue Effectem... mám pestrý hudební život! (smích)
Od vydání minulé desky uteklo šest let. Připadá ti u kapely vašeho typu takový rozestup mezi nahrávkami přirozený, anebo byly na vině i tvoje vážné zdravotní problémy?
Člověk by především měl jít do studia až ve chvíli, kdy získá pocit, že má k dispozici materiál, který stojí za natočení. A je podle mne úplně lhostejné, jak dlouho to trvá. U nás se to protáhlo i proto, že muzikanti z Etc... musí z existenčních důvodů hrát i v jiných kapelách a tím pádem není tolik času na novou tvorbu.
Co se týče oněch zdravotních komplikací, dva roky jsem byl odkázán na vozík a berle. Domníval jsem se, že tudíž budu mít čas na psaní a dám impuls k nové desce. Jenže k tomu došlo až ve chvíli, kdy jsem začal znovu chodit a ožil nejen fyzicky, ale i psychicky. Pak to šlo strašně rychle, během zhruba dvou měsíců jsem napsal asi 12 písniček. Původně jsem uvažoval o komornější desce, která by třeba ani nebyla dělaná pod hlavičkou Etc... Chlapci se toho ale chytili, zapojili se aranžérsky a nakonec z toho vyšlo naše nové album.
Skladatelsky je trošku netradičně téměř výhradně tvojí záležitostí. Ostatní neměli k dispozici „volné nápady“?
Jirka Veselý už před časem přinesl Páteční cajun, ale jinak se opravdu dát řict, že v dané chvíli prostě neměli nápady. Já se nebráním písničkám ostatních členů kapely, ostatně minulé desky jsou toho jasným důkazem. Některé písně jsem dokonce nezpíval já, ale sami jejich autoři.
Obsahuje Ztracený podzim jen samé novinky, nebo i něco takříkajíc ze šuplíku?
Jedinou výjimkou je blues S nebem to mám dobrý, to hrajeme už dlouho. Zapadalo mě svou náladou i textem Jirky Dědečka do konceptu alba. Původně jsem ho chtěl zařadit až na konec, ale nakonec je uprostřed desky, jako takové provázání s písní Vymaž mě z mobilu, kterou jsem udělal společně s Jirkou Veselým a je to taková funky pecka, v níž hostuje dechová sekce. Najednou je tam i trocha jazzu... Řekl bych, že na této desce jsme se absolutně stylově otevřeli.
S tím musím souhlasit. Je tam zemitý bigbít i komorněji pojaté věci, je tam country, reggae, blues, funk i už zmíněný cajun... Byla tahle stylová všežravost už dopředu záměrem?
Ale my to takhle měli vždycky! Nikdy jsme nehráli jenom jeden styl, nedělalo a nedělá nám to žádný problém už jen proto, že každý muzikant z Etc... má rád něco jiného, což se na výsledku zákonitě musí projevit. Ale ať už hrajeme cokoliv, pořád to podle mě má charakter Etc..., vždycky se na tom podepíše, jací muzikanti to hrajou. A já do toho taky vykřikuju pořád stejně. (smích) Jediný předem daný záměr byl, aby ta deska byla pestrá, ale nijak jsme do detailu nepromýšleli, jestli z nějaké písně vyleze třeba country nebo něco jiného. Takhle to prostě vyšlo.
Kapelu před časem opět opustil houslista Jan Hrubý. Co se přihodilo?
S Honzou nastal problém minulé léto. Měli jsme nasmlouvané koncerty jak s Etc..., tak s „Čuďákem“, a on na poslední chvíli vlastně všechny odřekl, protože se mu to tlouklo s jeho hraním s Michalem Prokopem a s vlastním Kukulínem. Nějaké koncerty tím pádem byly úplně bez houslí, něco s námi odehrál na záskok Vláďa Pavlíček ze skupiny Eggnoise a posléze jsme se rozhodli, že Vláďu přeřadíme do pozice regulérního člena, protože prostě chceme hrát s houslemi.
Jak jsi sám zmínil, kromě koncertů Etc... vystupuješ i akusticky v rámci volného sdružení ČDG. Jakou má nejčastější podobu?
Ta je absolutně variabilní. Někdy jezdím s Olinem Nejezchlebou a Pavlem Skálou, někdy s Petrem „Kulichem“ Pokorným a Vláďou Pavlíčkem, jindy s Kulichem a Olinem... a někdy hrajeme s Radimem Hladíkem jen sami ve dvou. Jednou v Kutné Hoře jsem dokonce hrál úplně sám! Pokaždé to má úplně jiný charakter, a to mě na tom strašně baví. Občas ještě hostuju s Blue Effectem... mám pestrý hudební život! (smích)
Zajímavosti:
Náklonnost Vladimíra Mišíka k české poezii se vine jako pomyslná červená nit téměř celou jeho kariérou. Na novém albu opět hned třikrát zalovil v umělecké pozůstalosti Josefa Kainara, jednou zhudebnil také Františka Gellnera a titulní popěvek se opírá o báseň Emila Boka. Sám si otextoval pět věcí, kromě toho mu přispěli i jeho písničkářští kolegové Vlastimil Třešňák, Marek Eben a Jiří Dědeček.
Mišík je odjakživa brán jako zpěvák a frontman. Dnes už se ale moc neví, že na sklonku 60. let – kdy již měl za sebou první hvězdné období v dresu legendárních The Matadors – absolvoval coby kytarista turné po Finsku se skupinou George & Beatovens, kde plnil roli pouhého sidemana Petra Nováka...
Náklonnost Vladimíra Mišíka k české poezii se vine jako pomyslná červená nit téměř celou jeho kariérou. Na novém albu opět hned třikrát zalovil v umělecké pozůstalosti Josefa Kainara, jednou zhudebnil také Františka Gellnera a titulní popěvek se opírá o báseň Emila Boka. Sám si otextoval pět věcí, kromě toho mu přispěli i jeho písničkářští kolegové Vlastimil Třešňák, Marek Eben a Jiří Dědeček.
Mišík je odjakživa brán jako zpěvák a frontman. Dnes už se ale moc neví, že na sklonku 60. let – kdy již měl za sebou první hvězdné období v dresu legendárních The Matadors – absolvoval coby kytarista turné po Finsku se skupinou George & Beatovens, kde plnil roli pouhého sidemana Petra Nováka...
časopis mGuide 2010/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Vladimir-Misik-Pestry-hudebni-zivot-namisto-penze~11~cerven~2010/
Komentáře
&;
