28.9.2011 | Autor: Jan Kocur | sekce: publicistika Český národ projevuje svou hrdost jen ve výjimečných případech, z nichž se naprostá většina překrývá s výhradně úspěšným koncem sportovních akcí. Přitom je celá řada důvodů, proč být na tuzemské rodáky náležitě pyšný. A rozhodně nemusí mít v ruce hokejku, ale například taktovku, místo bohatých gólových zápisů pak postačí pouhý jeden notový. Vítejte ve světě české filmové hudby.

Z trezoru do trezoru

Česká filmová hudba to v minulosti neměla zrovna lehké. Komunistický režim se soundtrackové osvětě téměř nevěnoval, nemluvě o tom, že řada vynikajících kompozic často vznikala pro tzv. trezorové snímky, které se na světlo světa dostaly až mnoho let po jejich vzniku. Jakkoliv se filmy podařilo více či méně zachránit, s původní hudbou to je bohužel podstatně složitější.

Fanoušek filmové hudby tak v podstatě může, s několika malými výjimkami, zapomenout na všechna zásadní díla české filmové hudby z předlistopadové éry. A pokud se jich už v poslední době dočkal, tak se o to zasloužilo britské vydavatelství Finders Keepers, které v poslední době vydalo původní hudbu z legendárních snímků Saxana, Valerie a týden divů nebo Malá mořská víla. Fakt, že se česká filmová hudba dostává k posluchačům z britských ostrovů, jen dokládá smutný přístup českých vydavatelství, které se nákladným a z ekonomického hlediska nepříliš výhodným řešením logicky vyhýbají. Komunistické trezory tak přinejlepším vystřídaly soukromé nebo dosud neobjevené v zapadlých koutech filmových ateliérů. A to je, vzhledem k mnoha unikátním položkám české filmové hudby, rozhodně škoda.



Základy, na kterých se dá stavět. Třeba s Liškou

Je lepší zahrát největší hit na začátku a pak mít klid, nebo si jej nechat na přídavek? Dilema každého koncertu platí i v článku o české filmové hudbě. Otázka zní, kdy se vytasit se Zdeňkem Liškou. Zvolme zlatou střední cestu. Jakkoliv patřil Zdeněk Liška k předním českým skladatelům, tak rozhodně nebyl prvním. Hudba z pera průkopníků české filmové hudby Otakara Jeremiáše, Jiřího Srnky nebo E. F. Buriana měla světové parametry a zaslouženě se dočkala uplatnění v celé řadě děl předních filmových a divadelních režisérů.

Ani jejich následovníků nebylo málo, nezapomenutelnými jsou zejména soundtracky Angelo Michajlova (Saxana) nebo Jiřího Šusta, dvorního skladatele Jiřího Menzela.

Zlatý věk – Luboš Fišer a Zdeněk Liška

Není vůbec žádnou náhodou, že při rozhodování o vydání reprezentativních alb české filmové hudby sáhlo právě po dílech Luboše Fišera a Zdeňka Lišky. Lze si jen těžko představit, jak by vypadala česká filmová a televizní tvorba bez příspěvků obou pánů, z nichž se každý podepsal pod stovkami snímků. Devízou obou skladatelů byla, kromě neobyčejné skladatelské plodnosti, také schopnost napsat hudbu téměř jakéhokoliv žánru a zachovat přitom nejvyšší kvalitu výsledné hudby.

Luboš Fišer se věnoval filmové hudbě od poloviny šedesátých let a jeho kompozice se daly poměřovat nejvyššími měřítky až do konce jeho života. Některé z nich dokonce doslova zlidověly (Arabela, Mach a Šebestová, Chalupáři). Fišer se však rozhodně neomezoval jen na televizní, respektive pohádkovou tvorbu. Jeho dokonale padnoucí melodie doplňovaly snímky předních režisérů, poetických filmů (Smrt krásných srnců), komedií (Adéla ještě nevečeřela), temných dramat (Petrolejové lampy) nebo filmových ztvárnění literárních klasik (Babička). Luboši Fišerovi bránil ve větším světovém uznání komunistický režim, a tak Fišer řadu koncertních provedení jeho kompozic na vlastní uši nemohl slyšet. Vztah komunistického režimu a skladatele filmové hudby je však daleko více připomínán v případě fenomenálního Zdeňka Lišky.



Možná nejznámější melodie z pera Zdeňka Lišky je zároveň tou nejkontroverznější. Titulní znělka Třiceti případů majora Zemana je bezpečně rozeznatelná pro jedince filmovou hudbou nepolíbené a společně s dalšími politicky angažovanými filmy (Dny zrady, Sokolovo) tvoří nejednoznačnou mozaiku krále české filmové hudby 20. století. O Liškovi se navíc traduje, že byl velice svérázný a tvrdohlavý, do své práce si nenechal nikým mluvit, režiséry už vůbec ne. Ale co naplat, jeho genialita a cit pro rytmus filmu zapříčinila to, že přední čeští filmaři chtěli spolupracovat výhradně s ním. Podílel se tak na filmech Věry Chytilové, Juraje Herze (Spalovač mrtvol) nebo Karla Kachyni (Malá mořská víla).

Zdaleka největšího odborného uznání se však dočkaly kompozice k opusům Františka Vláčila v čele s Markétou Lazarovou. Zde se naplno projevil Liškův výjimečný přístup k filmové hudbě ve formě neotřelé práce s lidským hlasem a experimentálními zvukovými stopami, které několikanásobně zintenzivňují divácký zážitek. Liškova filmová hudba nebyla pouhým doprovodem k obrazu, ale často šla jako by proti momentálnímu dění na plátně. Liška byl hledáním nových skladatelských postupů, nástrojů a možností lidského hlasu proslulý a udržel si jej až do konce své skladatelské kariéry. Ke konci sedmdesátých let už se Liška pomalu vytrácel a práci předával mladším kolegům.



V hlavní roli hit

Zdeněk Liška byl proslulý svou oddaností světu pohyblivých obrázků a zarytě odmítal práci mimo něj. V tomto ohledu však byl mezi ostatními českými skladateli výjimkou. Elita české filmové a televizní hudby rozdělovala svou kompoziční činnost více či méně také pro přední interprety populární hudby a původní divadelní muzikály. Petr Hapka, Karel Svoboda, Jaroslav Uhlíř nebo Ondřej Soukup se přesto výrazně zapsali i v rámci filmových a televizních projektů. Zejména titulní skladby se divákům, díky nespornému talentu na jednoduché melodické nápady, okamžitě zaryly pod kůži a řada z nich se objevuje na téměř každé kompilaci filmové hudby (Tři oříšky pro Popelku, Včelka Mája, Noc na Karlštejně, Severní vítr, apod.).

Čistě instrumentální kompozice však kvalitou rozhodně nezaostávají, ať již z hlediska snadno zapamatovatelných melodií (Cirkus Humberto Karla Svobody, My všichni školou povinní Petra Hapky, S čerty nejsou žerty Jaroslava Uhlíře), ale také světových parametrů (Svobodovi Návštěvníci nebo Hapkova Panna a netvor).



Špatné klipy české filmové hudby

Zlatá doba tuzemské filmové hudby je už ale dávno pryč. Český film se dlouhodobě potácí v hluboké krizi, z níž se každoročně vyloupne pouze jeden či dva snímky, které průměrně náročný divák přežije bez pocitu studu a zcela výjimečně i s hrdostí. Filmová hudba je často tím nejlepším, co se v daném snímku objeví a film je vlastně jen jejím nepříliš povedeným klipem. Pryč jsou také doby monumentálních symfonických soundtracků, daleko častěji se objevují komornější hudební podkresy, širší využití elektroniky nebo čistě písňový doprovod filmu.

Stávající tuzemské podmínky sice kvalitní filmové hudbě nepřejí, je však řada skladatelů, kteří se skladatelské činnosti pravidelně a s úspěchem věnují. Pro současné přední režiséry českých filmových hitů skládají Petr Ostrouchov (Ondřej Trojan), Aleš Březina (Jan Hřebejk), Varhan Orchestrovič Bauer (Miloš Forman), Jan P. Muchow (Jiří Vejdělek), David Ondříček) nebo Vladimír Godár. S úspěchem do vod filmové hudby zabrousili také Midi Lidi (Protektor), Buty (Tajnosti) a někomu filmová hudba chybí natolik, že natočí soundtrack pro film zcela imaginární (Crushing Bliss Romana Holého a Ondřeje Brouska).

Česká republika má prostě světu filmové hudby stále co nabídnout, a to nejen ze strany talentovaných skladatelů. Ale o tom zase až příště.