29.4.2010 | Autor: Lukáš Janičík | sekce: publicistika Do komorního prostředí klubu Final si musíte symbolicky vybojovat vstup zazvoněním na nevěrohodně vypadající zvonek. Spíš jsem si ale připadal, jako když zvoním do Seattlského bytu písničkářky Jesy Fortino, alias Tiny Vipers, která mi v onen předvečer svého prvního koncertu v Praze poskytla více než třičtvrtěhodiny svého času na vcelku neformální, až domácké interview. Kdyby na stole, u kterého jsme seděli v pohodlné sedačce, ležel americký jablečný koláč, nejspíš bych tomu náhlému teleportu do jejího bytu asi i věřil.


Tohle je poslední zastávka tvého turné. Jak to probíhalo a jak se cítíš teď, když už to máš téměř za sebou?

No, docela dobře. Jsem ráda, že už je to všechno u konce. Tři týdny jsou strašně dlouho.

Pro své druhé album jsi zvolila analogový zůsob nahráváni. Co tě vedlo k takovému rozhodnutí?

Chtěla jsem, aby to znělo dobře, a aby tomu tak bylo i za deset let. Příjde mi, že když použijes hodně digitální technologie, tak se to na nahrávce nutně projeví jistou nálepkou s datem a velmi rychle se stane staromódní. Proto nerada používám vrstvení a efekty, pokavaď teda zrovna nezní přirozeně. Prostě nechci, abych si to za deset let pustila a stejně jako v případě mojí první desky si řekla: "Do prdele! Proč jsem to nahrála takhle?"

Jaké máš tedy zážitky s nahráváním prvního alba? To proběhlo digitálně, že?

Bylo to super-digitální, super-ProTools, počítače. Prostě jsem vůbec nevědela, co dělám.

A jaké máš pocity dnes, když si to album poslechneš?

(oba mluví najednou) Strašné, nemůžu to ani poslouchat! Udělala by jsi to teď jinak?

No jasně! Udělala bych to tak, jak jsem si to původně představovala. Vybrala jsem úplně náhodnýho zvukaře a myselala si, že on je ten expert, a že už bude vědět, co je pro mě nejlepší. Ale nebylo tomu tak. Nemám ráda takový to zpívání v těsný blízkosti mikrofonu, a když každá nota musí být dokonale zahraná, aniž by byl slyšet jediný přehmat ruky. Všechno to je sestříhaný a dokonale načasovaný. Vysálo to z tý nahrávky duši. Když si to teď poslechnu, tak to zní... asi bych neměla házet špínu na svoje vlastní album (smích). Ale když to slyšim, tak to prostě nezní správně. Podruhé už jsem si dala velký pozor s vybíráním zvukaře. Přišla jsem za ním a řekla mu, že takhle to chci, a že nehodlám dělat žádný kompromisy. Nakonec jsem ho ani nemusela komandovat a on se sám nabídl typem: "Jasně, co by sis představovala? Chceš nazvučit místnost? Ukážu ti nejlepší způsoby, jak toho dosáhnout a když ne, tak vymyslíme něco novýho." Bylo to super.

Takže vaše spolupráce bude nejspíš pokračovat i na tvorbě třetího alba, jestli je tedy v plánu.

Jasně, určite si ho vyberu i na další album.

A nějaké nápady už k tomu albu máš?

Pár jich je, ale budu se na ně moct soustředit až… vlastně zatím nevím kdy. Koncertovala jsem teď strašně dlouho a bylo to dost namáhavý. Budu si teď muset dát chvilku pohov.

Takže nejsi jednou z těch, které by na turné skládaly?

Většinou na to vůbec není čas. Každé ráno musím vstávat okolo sedmé. Přepravit se. Na kytaru ve vlaku hrát nemužeš, protože to není slušný. Přepravit se do klubu. Zvuková zkouška. S trochou štestí končim vystoupení ve dvanáct a pak se úplně vyřížena odbelhám do postele a ráno zase to samý. Prostě na to vůbec není čas. Takže na turné je to celý jen o tom hrát na koncertech věci z posledního alba a po návratu domů si na chvilku odpočinout, než to celý začne znova.

Nejspíš si to dokážu představit.

Střídá se to jak nějaké vlny, ale tentokrát si myslim, že to bude v pohodě. Spoustu věcí jsem stihla napsat, ještě když jsem byla doma posledně. Ale tu noc, kdy jsem musela zase odjet na další turné, jsem to všechno s povzdechem odložila stranou.

Chtěla by jsi se podělit o nějaký příběh, který se váže k některé z tvých písní?

Uh, nejspíš Development, ta je taková nejkonkrétnější. Je to o městě, ve kterém jsem žila. Taková jakoby zalesněná..

Myslíš Seattle nebo to předchozí město?

To předchozí. Jmenuje se Hobart, taková šedivá oblast v údolí Kaskádového pohoří, dost zalesněná plocha, spousta stromů a tak. Hodně lidí se sem přestěhovalo z Kalifornie kvůli práci, kterou zde Microsoft nabízel. Ten si tady postavil kampus a nedlouho na to se začalo všechno měnit. Začali se kácet stromy a všechny ty hezký starý budovy, co si z toho malýho městečka pamatuju, všechno to nahradili Walmartem a... (hledajíce slova)

… průmyslovými budovy?

Právě že ani průmyslovými, spíš prostě obchoďáky a tak. Jako kdyby se ty lidi z L.A. snažili v tomhle nádhernym zalesněnym údolí postavit další L.A.. Ještě stále tam jezdim, ale... dřív nebo později ta hrstka lidí, která si pamatuje, co tam ještě onehda stálo, se od sebe postupem času odloučí a pak už zbyde jen jakýsi přízrak. Jakýsi duch tehdejšího města, které jako by tu nikdy ani nebylo. Je to smutné a nahání to strach. A o tom ta píseň je.

A kterou píseň jsi skládala nejdéle?

Nejspíš Dreamer, u ní jsem oproti ostatním strávila snad věčnost. Trvalo to asi tři roky a po celou tu dobu jsem se snažila napsat slova, který by vyhovovaly mým standardům, který bych mohla považovat za perfektní. Vůbec jsem nemohla přijít na něco jednoduchýho, co by pasovalo do melodie, protože ta je taková hezká a zasněná a nechtěla jsem ji shodit nějakým laciným textem. Dost mi na tom záleželo, takže to zabralo nějaký čas, ale jakmile jsem napsala jeden řádek, tak jsem věděla, že to je přesně ten řádek, který hledám a byla jsem si jím na sto procent jistá. Takže v podstatě to mám tak, že musím čekat, dokavaď si nejsem stoprocentně jistá, a pokud někdy cítím pochybnost, tak vím, že odůvodněně. Pak se ale taky někdy stane, že složím kytaru a během jediného dne napíšu i slova, což je fajn.