Škwor - Ten nejtvrdší pop
24.4.2007 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Když někdo o sobě řekne, že mu záleží na tom, aby se jeho muzika lidem líbila, pro kdekoho se rázem stane podezřelým. Je-li to rocker, tím spíš. Skupina Škwor se tím už dneska nijak netají, a možná i proto je nejen částí hudební kritiky přinejmenším podceňována. Autor těchto řádků ovšem onu nedůvěru vůči Škworu či dokonce apriorní odmítání považuje za do značné míry nespravedlivé - a nové album Loutky za dosud jednoznačně nejlepší počin téhle pražské čtveřice. To, že je zároveň patrně nejpopovější, s tím vůbec nemusí být v rozporu.
Škwor byl jednou z prvních kapel, které u nás začaly hrát relativně progresivní muziku částečně ovlivněnou americkým nu-metalem. Cesta k výraznějšímu prosazení se v rámci domácí scény však trvala docela dlouho. Kdy podle vás došlo v tomto směru ke zlomu?
Petr Hrdlička (zpěv, kytara): Spousta kapel se rozpadne dřív, než se “něco” stane. Za to, kde dneska jsme, můžeme vděčit především tomu, že jsme vydrželi, protože první dva, tři roky existence to nebyla fakt žádná sranda. Museli jsme skloubit strašně moc koncertů s našimi pracemi...
Martin Pelc (bicí): Já bych nemluvil o nějakém zlomu, ono to přicházelo nenápadně a postupně. Na druhou stranu se až do minulé desky Amerika to, co hrajeme, bralo pořád za menšinovej žánr a úplně se to neprolomilo do dneška... Souhlasím s Petrem, že hodně udělalo to, že jsme vůbec vydrželi pohromadě. Navíc jsme měli štěstí na lidi okolo nás – ať už se to týká managementu, zvukařů na koncertech i ve studiích atd.
Petr: Jde i o to, že jsme si nekladli malé cíle. Třebaže to možná bude znít blbě, já se nikdy netajil tím, že když už budu dělat muziku, chci být nejlepší. Samozřejmě, že se to nemusí povést – ale děláme vše pro to, aby k tomu došlo... Člověk musí mít nějakou motivaci a věřit si, jinak nic nedokážeš.
Měli jsme štěstí i v tom, že jsme se skamarádili s některými “velkými” skupinami, které nám v začátcích pomohly tím, že nás braly jako předkapelu na svoje koncerty. Jezdili jsme s Arakainem nebo s Kabátem a díky tomu nás vidělo obrovské množství lidí. Třeba za pouhou jednu šňůru s Kabátama tě pozná tolik posluchačů, kolik bys jich neoslovil třeba ani za šest let pravidelného objíždění klubů po celé republice.
Loutky jsou nesporně vaší doposud nejmelodičtější – nebo nejpísničkovější, chcete-li –nahrávkou. Náhoda, či záměr?
Petr: Nebylo to prvoplánové, ale spěli jsme k tomu už od desky Vyhlašuju boj. Já jsem tak trochu komerční sráč, nikdy jsem neposlouchal extra tvrdou muziku. Dneska poslouchám Pehu, Robbieho Williamse apod., takže k tomu muselo dojít, že album bude melodické. Je jiné – a mělo být jiné – než naše dřívější nahrávky, ale zase aby nebylo úplně odjinud, snažil jsem se, aby aspoň texty zachovávaly naši typickou linii. Myslím si, že Loutky jsou pořád Škwor, že náš ksicht se nezměnil.
Martin: Takoví ti skalní ortodoxní rockeři a metalisti už čtyři roky křičí a chtějí “Vyhlašuju boj 2”, čemuž na jedné straně rozumíme, ale na druhé straně ti lidé nepochopili, že děláme muziku hlavně pro sebe a nemůžeme se podřizovat tomu, co chtějí fanoušci. Nemůžeme “naklonovat” Vyhlašuju boj, protože to by nás nebavilo. Chceme se pořád někam posouvat.
Petr: Stejně člověk nikdy neví, co se bude lidem líbit a osloví je. S každou novou deskou začínáš v podstatě od nuly.
Ještě bych rád dodal, že z metalové scény, ze které jsme vzešli – i když jsme nikdy ortodoxně metalová skupina nebyli – jsme se tak docela nevyčlenili. S metalovými skupinami se pořád potkáváme třeba na některých festivalech. A my se hraní s nimi samozřejmě nezříkáme! Ale dneska už to máme s muzikou trošku jinak... to se strašně těžko vysvětluje.
Novinka také ve srovnání se svými předchůdkyněmi působí daleko víc živým dojmem, opět ubylo samplů – nebo je to jen můj dojem?
Petr: Samply a smyčky tam pořád jsou, ale nejsou tak okatý, jako třeba na Vyhlašuju boj. Ony tam jen tak ševelí...
Martin: Vyhlašuju boj vznikalo tak, že se nahrála klasická rocková deska a teprve dodatečně se do toho přimíchávaly elektronické smyčky. Od té doby už je to jinak, kytary i elektronika jsou téměř u všech nahrávek souběžně od samého začátku. Navíc jsme poprvé nahrávali ve vlastním studiu a udělali si zvuk přesně tak, jak jsme chtěli. To znamená, aby bylo rozumět zpěvu, aby tam byly čitelné kytary a bubny... a ty smyčky jen někde v pozadí. Přesto nadále platí, že jsou pátým hráčem Škworu. Jde jen o to, aby ve výsledném soundu tenhle pátej hráč zcela nezanikl ani příliš nevyčníval. Což se teď asi povedlo.
Cítíte se tady v Česku být součástí nějaké scény, vymezené ať už žánrově, nebo jakkoliv jinak?
Petr: My řešíme takovej zásadní problém: pro některé festivaly a jiné koncertní akce jsme příliš měkcí, a pro jiné zase příliš tvrdí. Nacházíme se jako by mezi dvěma kameny – ale já pořád věřím, že se nám právě tohle jednou zúročí.
Martin: Já bych na tvoji otázku odpověděl, že to nevíme. A to je možná dobře! Díky tomu je totiž veliká šance dosáhnout toho, aby spektrum našich posluchačů bylo co největší.
Dřív se vás kdekdo snažil vecpat do nu-metalové přihrádky, což už by dnes v případě Škworu bylo opravdu mimo mísu. Ale kdybych použil třeba škatulku moderní rockové písničkaření, protestovali byste?
Petr: Ne. Myslím, že to tak je. Jsme prostě tvrdej pop. Na desce to zní, jak to zní, a chtěli jsme to tak, ale naživo to stejně bude stokrát tvrdší.
Martin: Petr už taky řekl, že jsme ten nejtvrdší pop, jakej si lze představit, a s tím můžu jedině souhlasit...
Zajímavosti:
Trošku paradoxní je, že i někteří fanoušci Škworu považují za jeho prvotinu album Vyhlašuju boj z roku 2002 (o rok později vyšlo v reedici). Ano, šlo skutečně o první nahrávku skupiny jménem Škwor – ovšem už o dva roky dříve jí vyšlo CD Mayday ještě pod původní hlavičkou Skwar. Tehdy ještě soubor hrál poměrně řízný metal se skoro až hardcorovými prvky. Přesto už z tohoto období (a z desky Mayday) pochází několik skladeb, které se pak ve zmodernizovaných, elektronikou “vycpaných” verzích objevily i na Vyhlašuju boj. Konkrétně jde o písně Lojza, Reklamy, Policajt, Kapitál – ta se později jmenovala Kapitalistickej šit – a Kořalky. Ti, co znají jen jejich novější verze, by se možná podivili, jak zněly původně... Stejně jako tomu, že vlastně všichni zakládající členové Skwaru měli za sebou bohaté zkušenosti s hraním v poměrně nekompromisních metalových partách jako Železná neděle, Brian, Kryptor, Doktor Triceratops nebo Gloom. Druhý bubeník Skwaru/Škworu Petr Miler dlouho hrál dokonce v kultovním Debustrolu. Ještě jako Skwar soubor vyhrál celostátní soutěž Rock Made In Gambrinus 2001 – k přejmenování došlo až koncem tohoto roku.
Fotogalerie:
fotogalerie
Když někdo o sobě řekne, že mu záleží na tom, aby se jeho muzika lidem líbila, pro kdekoho se rázem stane podezřelým. Je-li to rocker, tím spíš. Skupina Škwor se tím už dneska nijak netají, a možná i proto je nejen částí hudební kritiky přinejmenším podceňována. Autor těchto řádků ovšem onu nedůvěru vůči Škworu či dokonce apriorní odmítání považuje za do značné míry nespravedlivé - a nové album Loutky za dosud jednoznačně nejlepší počin téhle pražské čtveřice. To, že je zároveň patrně nejpopovější, s tím vůbec nemusí být v rozporu.Škwor byl jednou z prvních kapel, které u nás začaly hrát relativně progresivní muziku částečně ovlivněnou americkým nu-metalem. Cesta k výraznějšímu prosazení se v rámci domácí scény však trvala docela dlouho. Kdy podle vás došlo v tomto směru ke zlomu?
Petr Hrdlička (zpěv, kytara): Spousta kapel se rozpadne dřív, než se “něco” stane. Za to, kde dneska jsme, můžeme vděčit především tomu, že jsme vydrželi, protože první dva, tři roky existence to nebyla fakt žádná sranda. Museli jsme skloubit strašně moc koncertů s našimi pracemi...
Martin Pelc (bicí): Já bych nemluvil o nějakém zlomu, ono to přicházelo nenápadně a postupně. Na druhou stranu se až do minulé desky Amerika to, co hrajeme, bralo pořád za menšinovej žánr a úplně se to neprolomilo do dneška... Souhlasím s Petrem, že hodně udělalo to, že jsme vůbec vydrželi pohromadě. Navíc jsme měli štěstí na lidi okolo nás – ať už se to týká managementu, zvukařů na koncertech i ve studiích atd.
Petr: Jde i o to, že jsme si nekladli malé cíle. Třebaže to možná bude znít blbě, já se nikdy netajil tím, že když už budu dělat muziku, chci být nejlepší. Samozřejmě, že se to nemusí povést – ale děláme vše pro to, aby k tomu došlo... Člověk musí mít nějakou motivaci a věřit si, jinak nic nedokážeš.
Měli jsme štěstí i v tom, že jsme se skamarádili s některými “velkými” skupinami, které nám v začátcích pomohly tím, že nás braly jako předkapelu na svoje koncerty. Jezdili jsme s Arakainem nebo s Kabátem a díky tomu nás vidělo obrovské množství lidí. Třeba za pouhou jednu šňůru s Kabátama tě pozná tolik posluchačů, kolik bys jich neoslovil třeba ani za šest let pravidelného objíždění klubů po celé republice.
Loutky jsou nesporně vaší doposud nejmelodičtější – nebo nejpísničkovější, chcete-li –nahrávkou. Náhoda, či záměr?
Petr: Nebylo to prvoplánové, ale spěli jsme k tomu už od desky Vyhlašuju boj. Já jsem tak trochu komerční sráč, nikdy jsem neposlouchal extra tvrdou muziku. Dneska poslouchám Pehu, Robbieho Williamse apod., takže k tomu muselo dojít, že album bude melodické. Je jiné – a mělo být jiné – než naše dřívější nahrávky, ale zase aby nebylo úplně odjinud, snažil jsem se, aby aspoň texty zachovávaly naši typickou linii. Myslím si, že Loutky jsou pořád Škwor, že náš ksicht se nezměnil.
Martin: Takoví ti skalní ortodoxní rockeři a metalisti už čtyři roky křičí a chtějí “Vyhlašuju boj 2”, čemuž na jedné straně rozumíme, ale na druhé straně ti lidé nepochopili, že děláme muziku hlavně pro sebe a nemůžeme se podřizovat tomu, co chtějí fanoušci. Nemůžeme “naklonovat” Vyhlašuju boj, protože to by nás nebavilo. Chceme se pořád někam posouvat.
Petr: Stejně člověk nikdy neví, co se bude lidem líbit a osloví je. S každou novou deskou začínáš v podstatě od nuly.
Ještě bych rád dodal, že z metalové scény, ze které jsme vzešli – i když jsme nikdy ortodoxně metalová skupina nebyli – jsme se tak docela nevyčlenili. S metalovými skupinami se pořád potkáváme třeba na některých festivalech. A my se hraní s nimi samozřejmě nezříkáme! Ale dneska už to máme s muzikou trošku jinak... to se strašně těžko vysvětluje.
Novinka také ve srovnání se svými předchůdkyněmi působí daleko víc živým dojmem, opět ubylo samplů – nebo je to jen můj dojem?
Petr: Samply a smyčky tam pořád jsou, ale nejsou tak okatý, jako třeba na Vyhlašuju boj. Ony tam jen tak ševelí...
Martin: Vyhlašuju boj vznikalo tak, že se nahrála klasická rocková deska a teprve dodatečně se do toho přimíchávaly elektronické smyčky. Od té doby už je to jinak, kytary i elektronika jsou téměř u všech nahrávek souběžně od samého začátku. Navíc jsme poprvé nahrávali ve vlastním studiu a udělali si zvuk přesně tak, jak jsme chtěli. To znamená, aby bylo rozumět zpěvu, aby tam byly čitelné kytary a bubny... a ty smyčky jen někde v pozadí. Přesto nadále platí, že jsou pátým hráčem Škworu. Jde jen o to, aby ve výsledném soundu tenhle pátej hráč zcela nezanikl ani příliš nevyčníval. Což se teď asi povedlo.
Cítíte se tady v Česku být součástí nějaké scény, vymezené ať už žánrově, nebo jakkoliv jinak?
Petr: My řešíme takovej zásadní problém: pro některé festivaly a jiné koncertní akce jsme příliš měkcí, a pro jiné zase příliš tvrdí. Nacházíme se jako by mezi dvěma kameny – ale já pořád věřím, že se nám právě tohle jednou zúročí.
Martin: Já bych na tvoji otázku odpověděl, že to nevíme. A to je možná dobře! Díky tomu je totiž veliká šance dosáhnout toho, aby spektrum našich posluchačů bylo co největší.
Dřív se vás kdekdo snažil vecpat do nu-metalové přihrádky, což už by dnes v případě Škworu bylo opravdu mimo mísu. Ale kdybych použil třeba škatulku moderní rockové písničkaření, protestovali byste?
Petr: Ne. Myslím, že to tak je. Jsme prostě tvrdej pop. Na desce to zní, jak to zní, a chtěli jsme to tak, ale naživo to stejně bude stokrát tvrdší.
Martin: Petr už taky řekl, že jsme ten nejtvrdší pop, jakej si lze představit, a s tím můžu jedině souhlasit...
Zajímavosti:
Trošku paradoxní je, že i někteří fanoušci Škworu považují za jeho prvotinu album Vyhlašuju boj z roku 2002 (o rok později vyšlo v reedici). Ano, šlo skutečně o první nahrávku skupiny jménem Škwor – ovšem už o dva roky dříve jí vyšlo CD Mayday ještě pod původní hlavičkou Skwar. Tehdy ještě soubor hrál poměrně řízný metal se skoro až hardcorovými prvky. Přesto už z tohoto období (a z desky Mayday) pochází několik skladeb, které se pak ve zmodernizovaných, elektronikou “vycpaných” verzích objevily i na Vyhlašuju boj. Konkrétně jde o písně Lojza, Reklamy, Policajt, Kapitál – ta se později jmenovala Kapitalistickej šit – a Kořalky. Ti, co znají jen jejich novější verze, by se možná podivili, jak zněly původně... Stejně jako tomu, že vlastně všichni zakládající členové Skwaru měli za sebou bohaté zkušenosti s hraním v poměrně nekompromisních metalových partách jako Železná neděle, Brian, Kryptor, Doktor Triceratops nebo Gloom. Druhý bubeník Skwaru/Škworu Petr Miler dlouho hrál dokonce v kultovním Debustrolu. Ještě jako Skwar soubor vyhrál celostátní soutěž Rock Made In Gambrinus 2001 – k přejmenování došlo až koncem tohoto roku.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Skwor-Ten-nejtvrdsi-pop~24~duben~2007/
Komentáře
&;
