Reakce z redakce 2009: zklamání a úlety
13.1.2010 | Autoři: Milan Bachan, Karol Baňas, Filip Drábek, Lukáš Janičík, Jan Kocur, Ladislav Řehounek, Adam Vopička | sekce: publicistika
Rok 2009 je úspěšně pohřben a stejně jako na ty předchozí si i na tento posvítíme v naší redakční rekapitulaci. Tu jsme se tentokrát rozhodli pojmout formou ankety, v níž autoři, s jejichž články se na našich stránkách můžete setkávat, dostali za úkol vypořádat se se šesti tématy.
Po několika „pozitivních“ tématech se s rekapitulací minulého roku vydáváme k tomu, na co se těšila nemalá skupina naší negativistické redakce, a sice ke zklamáním a úletům.
Milan Bachan
Ako sklamanie by som možno bral nový album Muse. Síce treba povedať, že im priniesol nových fanúšikov, ale mne až na dve tri piesne vôbec nesadol. Bral by som u nich návrat niekde do časov vydania Absolution, ešteže stále stojí zato vidieť ich koncert. No a úlet? Možno veci bratislavského vtipálka Tomáša Hafnera, aj tie staršie, ku ktorým som sa však dostal až v tomto roku. Karta mu ide teda riadne.
Karol Baňas
Tých úletov a trapasov bolo až priveľa. Niekoľko interpretov a producentov nám pozatvárali do basy (a niektorí z nej už ani nevyjdú, však, Phil), niekoľko sa ich medzi sebou pobilo, pár nám ich aj poumieralo, teta z dediny vydala najúspešnejší album roka a núdza nebola ani o škandály; každý z nás istotne o nejakom vie. 2009 bol teda bohatý na udalosti, no hoci ich teraz máme v živej pamäti, neviem, či si na ich prevažnú väčšinu budeme schopní spomenúť o pár mesiacov. Sklamaním je pre mňa domáca a zahraničná rapová scéna, konkrétne nahypované albumy Jay-Z a Rytmusa, ktoré dokopy za veľa nestáli.
Filip Drábek
Sklamaním je jednoznačne to, čo sa stalo na Pohode. K tomu festivalu mám srdcový vzťah a organizátori, ani ľudia, nehovoriac o zranených a obetiach si nič také nezaslúžili. V súvislosti s týmto nešťastím bol úplnym prúserom prúd neskutočne hlúpych komentároch od ľudí na spravodajských serveroch. Kontrastom k tomu boli potom iniciatívy ľudí na Facebooku.
Lukáš Janičík
Něco, co by se dalo nazvat zklamáním, byl pocit, který jsem letos zažil při své první návštěvě festivalu Rock for People. Na organizaci festivalu a na maximálně tři jakžtakž slušné koncerty v průběhu dne jsem byl předem připraven, něják jsem ale zapomněl na skutečnost, jak důležitá je vlastně reakce lidí na koncert. Jeden příklad za všechny nám nabízí hlavní headliner festivalu. Na vystoupení britských Arctic Monkeys bylo napsáno hodně kritiky, která jim vyčítala absenci jakéhokoliv pokusu o propojení se s diváky, ale popravdě se mlčenlivosti a nevrlosti Alexe Turnera ani nedivím. Nemyslím si, že by byl pohled na to, jak odchází polovina pouze zvědavého publika po druhé písničce jeden z motivačních faktorů k vystoupení. Ten večer hráli i přesto dobře a mimochodem největší dav přišel na Ska-P.
Jan Kocur
Jedno veliké hudební zklamání se mi naštěstí vyhnulo, ale i v roce 2009 bylo dost těch menších. Vloni vycházela spousta zbytečných desek, bez kterých by se svět obešel, jeden příklad za všechny – proč poslouchat neustále stejné a nudně znějící Bon Jovi mi zůstává záhadou. Mírné rozčarování přinesla i zavedená jména, kvalit předchozích počinů zdaleka nedosahovala alba Placeba, Muse, Eminema nebo Green Day, napodobit kouzlo první desky se nepodařilo ani The Swell Season. A pak je zde The BQE Sufjana Stevense. Nezařaditelné do kategorie zklamání, rozčarování, ani zbytečnosti. Sufjan na svém novém albu prostě jen dokazuje svůj všestranný talent. Čistě instrumentální projekt si zachovává autorův rukopis, specifické postupy i hravost, ale přes to všechno je člověku tak trochu líto, že nenahrál klasickou písničkovou desku. Zatímco mezi písničkáři je zjevem zcela výjimečným, mezi autory instrumentálních kompozic lehce zapadne. A to je škoda. Takže za rok 2009 věnuji mírné pokrčení rameny a tiché povzdechnutí tomuto rodákovi z asive .
Ladislav Řehounek
Člověk si řekne, že všechno je fajn, věci přirozeně přichází a odchází, ale když se nad tím zamyslí, najde těch negativ docela dost. Líto je mi toho, co se stalo na festivalu Pohoda, protože to je festival, který dělá maximum pro pohodlí návštěvníků i pro preventivní zajištění bezpečnosti a zdraví, stejně jako problémů pražského Rock Café.
Dobrý dojem na mě neudělalo to, co se v médiích rozpoutalo po smrti Michaela Jacksona. Je samozřejmě těžké určit hranici, kde končí „důstojné připomínání někoho významného“ a kde začíná „snaha z události vytřískat maximální čtenost“, ale pokud někdo po několik týdnů takřka den co den sestavuje žebříčky nejlepších a nejhorších klipů nebo obalů desek, jen stěží se mu nějaká upřímnost dá uvěřit. A tato poznámka míří i k některým českým hudebním plátkům.
Z českého prostředí bych určitě jmenoval festival Votvírák, na který jsem se z recese vypravil a který ve mně zanechal dojem jedné velké vábničky na sponzory. To takhle někdo pronese: „Hele, pořádám festival, minule tam bylo sto tisíc lidí, chceš to sponzorovat?“ a hudebního prostředí neznalý sponzor odvětí: „Sto tisíc? Uau, tady máš!“ Jenže ačkoliv tam podle pořadatelů letos bylo 106 tisíc lidí, v reálu jich mohlo být takových 8 nebo 9. Byl jsem na několika padesátitisícových festivalech a nikdo mi prostě nenakecá, že ani ne čtvrtinová, ani ne ze čtvrtiny zaplněná plocha pojmula jednou tolik lidí. Když se k tomu přidá absolutní bezpečnostní, zdravotnické a technické nezabezpečení a vezme se v potaz fakt, že dramaturgie a vstup zdarma přiláká i lidi, kteří na festivaly jinak nechodí, máme tady masu lidí s negativním míněním o festivalech jako takových.
Adam Vopička
Vyšlo několik alb, která mě zklamaly, namátkou Fantasies od Metric, neuvěřitelně plochá a nudná deska. Stejně tak jsem nebyl zrovna nadšený z třetího alba Islands, ani z The Bachelor Patricka Wolfa. Z koncertů potom Nine Inch Nails (ve srovnání s fantastickým zážitkem z léta 2007) a God Is An Astronaut.
Také stále nechápu, že na relativně kvalitní koncerty pořád chodí lidé, kteří mají potřebu neustále cokoliv komentovat. Je mi to srdečně jedno u nějakého "bordelu" na Sedmičče, ale poslouchat při Mono - při kterých prostě musí být ticho - půlhodinový rozhovor o tom, proč je Rock for People nejlepší festival na světě, to fakt nemusím.
A nakonec - moji osobní cenu za nejotravnější hudební kapelu či interpreta letos předali The Ting Tings hrůze jménem Lady Gaga. Gratulujeme, děkujeme, odejděte.
Reakce z redakce 2009 >> zlomy a trendy | objevy a debuty | nejlepší alba | koncerty, festivaly a promotéři | zklamání a úlety | výhled do roku 2010
Rok 2009 je úspěšně pohřben a stejně jako na ty předchozí si i na tento posvítíme v naší redakční rekapitulaci. Tu jsme se tentokrát rozhodli pojmout formou ankety, v níž autoři, s jejichž články se na našich stránkách můžete setkávat, dostali za úkol vypořádat se se šesti tématy.
Po několika „pozitivních“ tématech se s rekapitulací minulého roku vydáváme k tomu, na co se těšila nemalá skupina naší negativistické redakce, a sice ke zklamáním a úletům.
Milan Bachan
Ako sklamanie by som možno bral nový album Muse. Síce treba povedať, že im priniesol nových fanúšikov, ale mne až na dve tri piesne vôbec nesadol. Bral by som u nich návrat niekde do časov vydania Absolution, ešteže stále stojí zato vidieť ich koncert. No a úlet? Možno veci bratislavského vtipálka Tomáša Hafnera, aj tie staršie, ku ktorým som sa však dostal až v tomto roku. Karta mu ide teda riadne.
Karol Baňas
Tých úletov a trapasov bolo až priveľa. Niekoľko interpretov a producentov nám pozatvárali do basy (a niektorí z nej už ani nevyjdú, však, Phil), niekoľko sa ich medzi sebou pobilo, pár nám ich aj poumieralo, teta z dediny vydala najúspešnejší album roka a núdza nebola ani o škandály; každý z nás istotne o nejakom vie. 2009 bol teda bohatý na udalosti, no hoci ich teraz máme v živej pamäti, neviem, či si na ich prevažnú väčšinu budeme schopní spomenúť o pár mesiacov. Sklamaním je pre mňa domáca a zahraničná rapová scéna, konkrétne nahypované albumy Jay-Z a Rytmusa, ktoré dokopy za veľa nestáli.
Filip Drábek
Sklamaním je jednoznačne to, čo sa stalo na Pohode. K tomu festivalu mám srdcový vzťah a organizátori, ani ľudia, nehovoriac o zranených a obetiach si nič také nezaslúžili. V súvislosti s týmto nešťastím bol úplnym prúserom prúd neskutočne hlúpych komentároch od ľudí na spravodajských serveroch. Kontrastom k tomu boli potom iniciatívy ľudí na Facebooku.
Lukáš Janičík
Něco, co by se dalo nazvat zklamáním, byl pocit, který jsem letos zažil při své první návštěvě festivalu Rock for People. Na organizaci festivalu a na maximálně tři jakžtakž slušné koncerty v průběhu dne jsem byl předem připraven, něják jsem ale zapomněl na skutečnost, jak důležitá je vlastně reakce lidí na koncert. Jeden příklad za všechny nám nabízí hlavní headliner festivalu. Na vystoupení britských Arctic Monkeys bylo napsáno hodně kritiky, která jim vyčítala absenci jakéhokoliv pokusu o propojení se s diváky, ale popravdě se mlčenlivosti a nevrlosti Alexe Turnera ani nedivím. Nemyslím si, že by byl pohled na to, jak odchází polovina pouze zvědavého publika po druhé písničce jeden z motivačních faktorů k vystoupení. Ten večer hráli i přesto dobře a mimochodem největší dav přišel na Ska-P.
Jan Kocur
Jedno veliké hudební zklamání se mi naštěstí vyhnulo, ale i v roce 2009 bylo dost těch menších. Vloni vycházela spousta zbytečných desek, bez kterých by se svět obešel, jeden příklad za všechny – proč poslouchat neustále stejné a nudně znějící Bon Jovi mi zůstává záhadou. Mírné rozčarování přinesla i zavedená jména, kvalit předchozích počinů zdaleka nedosahovala alba Placeba, Muse, Eminema nebo Green Day, napodobit kouzlo první desky se nepodařilo ani The Swell Season. A pak je zde The BQE Sufjana Stevense. Nezařaditelné do kategorie zklamání, rozčarování, ani zbytečnosti. Sufjan na svém novém albu prostě jen dokazuje svůj všestranný talent. Čistě instrumentální projekt si zachovává autorův rukopis, specifické postupy i hravost, ale přes to všechno je člověku tak trochu líto, že nenahrál klasickou písničkovou desku. Zatímco mezi písničkáři je zjevem zcela výjimečným, mezi autory instrumentálních kompozic lehce zapadne. A to je škoda. Takže za rok 2009 věnuji mírné pokrčení rameny a tiché povzdechnutí tomuto rodákovi z asive .
Ladislav Řehounek
Člověk si řekne, že všechno je fajn, věci přirozeně přichází a odchází, ale když se nad tím zamyslí, najde těch negativ docela dost. Líto je mi toho, co se stalo na festivalu Pohoda, protože to je festival, který dělá maximum pro pohodlí návštěvníků i pro preventivní zajištění bezpečnosti a zdraví, stejně jako problémů pražského Rock Café.
Dobrý dojem na mě neudělalo to, co se v médiích rozpoutalo po smrti Michaela Jacksona. Je samozřejmě těžké určit hranici, kde končí „důstojné připomínání někoho významného“ a kde začíná „snaha z události vytřískat maximální čtenost“, ale pokud někdo po několik týdnů takřka den co den sestavuje žebříčky nejlepších a nejhorších klipů nebo obalů desek, jen stěží se mu nějaká upřímnost dá uvěřit. A tato poznámka míří i k některým českým hudebním plátkům.
Z českého prostředí bych určitě jmenoval festival Votvírák, na který jsem se z recese vypravil a který ve mně zanechal dojem jedné velké vábničky na sponzory. To takhle někdo pronese: „Hele, pořádám festival, minule tam bylo sto tisíc lidí, chceš to sponzorovat?“ a hudebního prostředí neznalý sponzor odvětí: „Sto tisíc? Uau, tady máš!“ Jenže ačkoliv tam podle pořadatelů letos bylo 106 tisíc lidí, v reálu jich mohlo být takových 8 nebo 9. Byl jsem na několika padesátitisícových festivalech a nikdo mi prostě nenakecá, že ani ne čtvrtinová, ani ne ze čtvrtiny zaplněná plocha pojmula jednou tolik lidí. Když se k tomu přidá absolutní bezpečnostní, zdravotnické a technické nezabezpečení a vezme se v potaz fakt, že dramaturgie a vstup zdarma přiláká i lidi, kteří na festivaly jinak nechodí, máme tady masu lidí s negativním míněním o festivalech jako takových.
Adam Vopička
Vyšlo několik alb, která mě zklamaly, namátkou Fantasies od Metric, neuvěřitelně plochá a nudná deska. Stejně tak jsem nebyl zrovna nadšený z třetího alba Islands, ani z The Bachelor Patricka Wolfa. Z koncertů potom Nine Inch Nails (ve srovnání s fantastickým zážitkem z léta 2007) a God Is An Astronaut.
Také stále nechápu, že na relativně kvalitní koncerty pořád chodí lidé, kteří mají potřebu neustále cokoliv komentovat. Je mi to srdečně jedno u nějakého "bordelu" na Sedmičče, ale poslouchat při Mono - při kterých prostě musí být ticho - půlhodinový rozhovor o tom, proč je Rock for People nejlepší festival na světě, to fakt nemusím.
A nakonec - moji osobní cenu za nejotravnější hudební kapelu či interpreta letos předali The Ting Tings hrůze jménem Lady Gaga. Gratulujeme, děkujeme, odejděte.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Reakce-z-redakce-2009-zklamani-a-ulety~13~leden~2010/
Komentáře
&;
