10 rockových milníků podle Josefa Rauvolfa
9.1.2007 | Autoři: Ivan Ivanov, Josef Rauvolf | sekce: publicistika
Známého překladatele a hudebního publicistu, který dnes působí v redakci časopisu Instinkt, zajisté není nutno dlouze představovat. Mnozí dobře znají jeho překlady autorů jako jsou Charles Bukowski, William Burroughs nebo Jack Kerouac, televizní dokumenty o americkém hudebním undergroundu a alternativní kultuře. Svůj záviděníhodný hudební background, o kterém se můžete níže přesvědčit, Josef Rauvolf prokazoval i jako šéfredaktor české mutace časopisu Rolling Stone a na stránkách denního tisku.
Pamatuješ si na první desku, která tě mimořádně oslovila?
Bylo mi mezi patnácti a šestnácti, byl jsem v prváku na gymplu a byl to singl Cream - N.S.U. / I Feel Free. A současně první album Jimi Hendrixe. O něco později také první album The Doors a Animals - Winds Of Change.
Kdybys musel označit určitou kapitolu v dějinách populární hudby coby slepou uličku, co by to bylo?
Z mého pohledu například všechny ty ukňouraný kapely 70. a 80. let - Duran Duran a podobně, stejně jako třeba Queen nebo Smashing Pumpkins, zkrátka všechny ty party, co se příliš zaobíraly samy sebou a zapomínaly na to, že rock je především o energii a autentičnosti. A ne o tom, jak vypadám na pódiu nebo jestli mi svět ublížil. Stejně jako skupiny typu Rush, například - lidi, co mají pocit, že jsou umělci s velkým “U”. Do toho patří i velká část katalogu Yes, veškeré nahrávky Stromboli, a jistě bych si vzpomněl na kupu dalších.
Je ovšem otázkou, co vlastně pod pojmem slepá ulička myslíme... i ten největší průšvih totiž k něčemu je - ukáže, kudy cesta nevede, a jak na tom páni muzikanti jsou. A také, jak moc se nechají vláčet médii, firmami a také svými leckdy značně zbytnělými egy.
Které pro tebe osobně důležité desky se nevešly do tvého výběru?
Je jich spousta a nejsou nijak řazené podle významu. Třeba: King Crimson - In the Court Of Crimson King, The Doors - The Doors, Dead Kennedys - Fresh Fruit For Rotting Vegetables, The Who – Tommy, The Fugs - First Album, Buffalo Springfield - Buffalo Springfield Again, Soft Machine – First, The Cream - Fresh Cream, Graham Bond Organisation - The Sound of ´65, Wire - Pink Flag, Sex Pistols - Never Mind... , PIL - Second Edition, Patti Smith – Horses, Can - Tago Mago...
Jaký je tvůj názor na současnou českou rockovou scénu?
V naprosté většině těžká nuda, blbý kopie blbých originálů. Vidím pouze absenci vlastního názoru a ochoty jej najít.
10 rockových milníků podle Josefa Rauvolfa:
JEFF BECK GROUP – Truth (1968)
Půl roku před prvním albem Led Zeppelin přišel Jeff Beck se stejným pojetím - na svém prvním albu namíchal kontrasty akustických kytar s těžkými elektrickými riffy, vypjatým zpěvem, odkazy na blues. Oba debuty mají dokonce jednu společnou píseň, Dixonovo You Shook Me, a při vší úctě k Jimmy Pageovi a Robertu Plantovi, na Becka a jeho partu v ní nemají. Pikantní na téhle neprávem opomíjené desce je i účast majitele drsného chrapláku Roda Stewarta. Právě Truth ukázala cestu nejen Led Zeppelin, ale také mnohým dalším tvrďasům. Jen to nikdo Jeffu Beckovi nepřiznal.
CAPTAIN BEEFHEART - Trout Mask Replica (1969)
Beefheart, občanským jménem Don Van Vliet, bývá označován za pěkného exota, někdy se ale bohužel za vším tím novinářským balastem ztrácí mistrova osobnost, jeho novátorský pohled jak na hudbu, tak texty, ale také třeba způsob nahrávání a osobnost umělce jako takovou. Beefheart byl mimořádně chytrý, a své posluchače skutečně nešetřil - nicméně směs blues a free jazzového přístupu ukázala, že i takto lze dělat muziku. Jinými slovy, že vše je dovoleno - jen na to člověk musí mít. Stačí si poslechnout libovolnou skladbu z tohoto přelomového dvojalba, a máte zde v pár minutách vše, co později hýbalo tím rockem, který hledal nové cesty.
PINK FLOYD - Piper At the Gates Of Dawn (1967)
První album zběhlých studentů architektury a umění musel být jistě velký šok - podivně stavěné písničky s ještě podivnějšími texty, to bylo i na rozjetý Londýn roku 1967 víc než dost. Vše to měl na svědomí kytarista Syd Barrett, a je pravdou, že po jeho nuceném odchodu z kapely se PF již nikdy nepodařilo natočit stejně významné a kvalitní album. A že se snažili... O Barrettovi, který nedávno zemřel, se mluvilo jako o géniovi, na podobná žurnalistická klišé je ale lepší zapomenout - v jeho osobě se prostě spojil mimořádný talent s pěknou dávkou prdlosti.
THE VELVET UNDERGROUND - The Velvet Underground And Nico (1967)
Lou Reed prohlásil, že chtěl v rocku vytvořit ekvivalent románů Williama Burroughse, a již na debutu kapely, kterou tvořily samé výrazné (a paličaté) osobnosti je slyšet, že se mu to podařilo. New York býval a stále je vždy plný kontrastů, krutosti i krásy, násilí i zvláštní něhy. To vše na slavném albu s Warholovým banánem na obalu najdeme, k tomu texty o všemožných úchylech, feťácích a podobně, brutální zvuk, který se měl ještě rozvinout na druhé desce. Reed měl ve svých spoluhráčích víc než silné partnery, tvůrčí napětí a silná ega jsou cítit z každé noty.
PRÚDY - Zvonky zvoňte (1969)
Pavol Hammel s Mariánem Vargou byli v podstatě ještě mladíčky, svůj společný debut ale nikdy nepřekonali. Varga měl za sebou studium Bély Bartóka, jehož barbarskou muziku spojoval s odkazem slovenských lidovek, tohle nádherně pestré album z roku 1969 ovlivnil i rock, slyšíme těžkou baladu, vlivy jazzu, prosté písničky. A ty texty! Básnivé a přitom konkrétní, opět místy silně ukotvené v lidové poezii. To vše činí ze Zvonků naše nejlepší rockové album - kde se všichni ohlíželi za hranice, Prúdy hledali doma, za humny.
MILES DAVIS – Jack Johnson (1970)
V souvislosti s vlivy jazzu na rock bývá nejčastěji uváděno Davisovo album Bitches Brew, svého času skutečně inspirující počin, ostatně, mluví o něm i řada našich rockerů. O rok později, v roce 1970, vydal Davis soundtrack k filmu o slavném boxerovi, a na rozdíl od Bitches Brew ubylo komplikovaných struktur, samozřejmě relativně, a o to větší to byl bigbít. Dunivá basa, dravá elektrická kytara, za níž by se nemusel stydět žádný metalista. Právě na tomto opomíjeném albu se světy jazzu a rocku poprvé zcela setkaly.
JIMI HENDRIX EXPERIENCE - Are You Experienced? (1967)
Americký kytarista vzal v roce 1967 Londýn útokem, a zkoprnělí posluchači lapali po dechu, stejně jako tehdejší rockové hvězdy. Takhle na kytaru ještě nikdo nehrál, a od té doby, v podstatě, také ne. Hendrix byl novátorem nejen jako instrumentalista, jeho divoká sóla a práce se zvukem byla jako z jiného světa, méně se ví, jak již na svém prvním albu experimentoval s nahrávací technikou. Pro plné vychutnání doporučujeme remasterovanou verzi, kvalitní aparaturu a hlasitost hodně naplno.
BOB DYLAN - Highway 61 (1965)
Psal se rok 1965 a Dylan již byl pojmem, zároveň se začal odklánět od svazující role protestního zpěváka s kytarou, do níž byl všemi tlačen. Dylan chtěl ale elektrickou kapelu, co by hrála pěkně nahlas. Osahal si to již na předcházející desce Bringing It All Back Home, ale až na albu Highway 61 skutečně nalezl svůj nový hlas. Možná mu k tomu pomohly i amfetaminy, přátelství s básníkem Allenem Ginsbergem cítíme v složitých textech, ale také poctivý rock´n´roll, blues. Dylan si mohl dovolit experimentovat a plně toho využil.
MOTHERS OF INVENTION - Freak Out! (1966)
Frank Zappa byl milovníkem soudobé vážné hudby, stejně tak si liboval v rock´n´rollu a divokém jazzu. Všechny tyto lásky přetavil již na svém prvním albu z roku 1966 do téměř dokonalého tvaru. Zappa se zároveň nebál vnést do světa rocku témata, která do té doby neznal - jeho sžíravá kritika nešetřila nikoho, texty, které byly zároveň komentáři byly jako sociologické výpovědi o stavu společnosti. Zappa nikdy nepodléhal módním trendům, šel si svou cestou. Zajímavé přitom je, jak mnoho pozorných posluchačů si našel mezi našimi muzikanty.
THE STOOGES - The Stooges (1969)
Pokud mluvíme o punku, je dobré si uvědomit, že se vším, co koncem 70. let mydlili mladí nahněvaní Angličané, přišel již v roce 1970 Iggy Pop a kapela The Stooges. Právě zde je třeba hledat kořeny jednoduchých, o to však údernějších tříminutových tříakordových rubáren. Vztek a rozčarování mladé generace, beznaděj i nudu nevyjádřil nikdo tak pregnantně jako právě Iggy Pop na tomhle debutu, který mimochodem produkoval John Cale. A příznačné je, že album v době vydání kritika odzívla, aby jej o deset let později vynášela do nebe.
Pamatuješ si na první desku, která tě mimořádně oslovila?
Bylo mi mezi patnácti a šestnácti, byl jsem v prváku na gymplu a byl to singl Cream - N.S.U. / I Feel Free. A současně první album Jimi Hendrixe. O něco později také první album The Doors a Animals - Winds Of Change.
Kdybys musel označit určitou kapitolu v dějinách populární hudby coby slepou uličku, co by to bylo?
Z mého pohledu například všechny ty ukňouraný kapely 70. a 80. let - Duran Duran a podobně, stejně jako třeba Queen nebo Smashing Pumpkins, zkrátka všechny ty party, co se příliš zaobíraly samy sebou a zapomínaly na to, že rock je především o energii a autentičnosti. A ne o tom, jak vypadám na pódiu nebo jestli mi svět ublížil. Stejně jako skupiny typu Rush, například - lidi, co mají pocit, že jsou umělci s velkým “U”. Do toho patří i velká část katalogu Yes, veškeré nahrávky Stromboli, a jistě bych si vzpomněl na kupu dalších.
Je ovšem otázkou, co vlastně pod pojmem slepá ulička myslíme... i ten největší průšvih totiž k něčemu je - ukáže, kudy cesta nevede, a jak na tom páni muzikanti jsou. A také, jak moc se nechají vláčet médii, firmami a také svými leckdy značně zbytnělými egy.
Které pro tebe osobně důležité desky se nevešly do tvého výběru?
Je jich spousta a nejsou nijak řazené podle významu. Třeba: King Crimson - In the Court Of Crimson King, The Doors - The Doors, Dead Kennedys - Fresh Fruit For Rotting Vegetables, The Who – Tommy, The Fugs - First Album, Buffalo Springfield - Buffalo Springfield Again, Soft Machine – First, The Cream - Fresh Cream, Graham Bond Organisation - The Sound of ´65, Wire - Pink Flag, Sex Pistols - Never Mind... , PIL - Second Edition, Patti Smith – Horses, Can - Tago Mago...
Jaký je tvůj názor na současnou českou rockovou scénu?
V naprosté většině těžká nuda, blbý kopie blbých originálů. Vidím pouze absenci vlastního názoru a ochoty jej najít.
10 rockových milníků podle Josefa Rauvolfa:
JEFF BECK GROUP – Truth (1968)
Půl roku před prvním albem Led Zeppelin přišel Jeff Beck se stejným pojetím - na svém prvním albu namíchal kontrasty akustických kytar s těžkými elektrickými riffy, vypjatým zpěvem, odkazy na blues. Oba debuty mají dokonce jednu společnou píseň, Dixonovo You Shook Me, a při vší úctě k Jimmy Pageovi a Robertu Plantovi, na Becka a jeho partu v ní nemají. Pikantní na téhle neprávem opomíjené desce je i účast majitele drsného chrapláku Roda Stewarta. Právě Truth ukázala cestu nejen Led Zeppelin, ale také mnohým dalším tvrďasům. Jen to nikdo Jeffu Beckovi nepřiznal.
CAPTAIN BEEFHEART - Trout Mask Replica (1969)
Beefheart, občanským jménem Don Van Vliet, bývá označován za pěkného exota, někdy se ale bohužel za vším tím novinářským balastem ztrácí mistrova osobnost, jeho novátorský pohled jak na hudbu, tak texty, ale také třeba způsob nahrávání a osobnost umělce jako takovou. Beefheart byl mimořádně chytrý, a své posluchače skutečně nešetřil - nicméně směs blues a free jazzového přístupu ukázala, že i takto lze dělat muziku. Jinými slovy, že vše je dovoleno - jen na to člověk musí mít. Stačí si poslechnout libovolnou skladbu z tohoto přelomového dvojalba, a máte zde v pár minutách vše, co později hýbalo tím rockem, který hledal nové cesty.
PINK FLOYD - Piper At the Gates Of Dawn (1967)
První album zběhlých studentů architektury a umění musel být jistě velký šok - podivně stavěné písničky s ještě podivnějšími texty, to bylo i na rozjetý Londýn roku 1967 víc než dost. Vše to měl na svědomí kytarista Syd Barrett, a je pravdou, že po jeho nuceném odchodu z kapely se PF již nikdy nepodařilo natočit stejně významné a kvalitní album. A že se snažili... O Barrettovi, který nedávno zemřel, se mluvilo jako o géniovi, na podobná žurnalistická klišé je ale lepší zapomenout - v jeho osobě se prostě spojil mimořádný talent s pěknou dávkou prdlosti.
THE VELVET UNDERGROUND - The Velvet Underground And Nico (1967)
Lou Reed prohlásil, že chtěl v rocku vytvořit ekvivalent románů Williama Burroughse, a již na debutu kapely, kterou tvořily samé výrazné (a paličaté) osobnosti je slyšet, že se mu to podařilo. New York býval a stále je vždy plný kontrastů, krutosti i krásy, násilí i zvláštní něhy. To vše na slavném albu s Warholovým banánem na obalu najdeme, k tomu texty o všemožných úchylech, feťácích a podobně, brutální zvuk, který se měl ještě rozvinout na druhé desce. Reed měl ve svých spoluhráčích víc než silné partnery, tvůrčí napětí a silná ega jsou cítit z každé noty.
PRÚDY - Zvonky zvoňte (1969)
Pavol Hammel s Mariánem Vargou byli v podstatě ještě mladíčky, svůj společný debut ale nikdy nepřekonali. Varga měl za sebou studium Bély Bartóka, jehož barbarskou muziku spojoval s odkazem slovenských lidovek, tohle nádherně pestré album z roku 1969 ovlivnil i rock, slyšíme těžkou baladu, vlivy jazzu, prosté písničky. A ty texty! Básnivé a přitom konkrétní, opět místy silně ukotvené v lidové poezii. To vše činí ze Zvonků naše nejlepší rockové album - kde se všichni ohlíželi za hranice, Prúdy hledali doma, za humny.
MILES DAVIS – Jack Johnson (1970)
V souvislosti s vlivy jazzu na rock bývá nejčastěji uváděno Davisovo album Bitches Brew, svého času skutečně inspirující počin, ostatně, mluví o něm i řada našich rockerů. O rok později, v roce 1970, vydal Davis soundtrack k filmu o slavném boxerovi, a na rozdíl od Bitches Brew ubylo komplikovaných struktur, samozřejmě relativně, a o to větší to byl bigbít. Dunivá basa, dravá elektrická kytara, za níž by se nemusel stydět žádný metalista. Právě na tomto opomíjeném albu se světy jazzu a rocku poprvé zcela setkaly.
JIMI HENDRIX EXPERIENCE - Are You Experienced? (1967)
Americký kytarista vzal v roce 1967 Londýn útokem, a zkoprnělí posluchači lapali po dechu, stejně jako tehdejší rockové hvězdy. Takhle na kytaru ještě nikdo nehrál, a od té doby, v podstatě, také ne. Hendrix byl novátorem nejen jako instrumentalista, jeho divoká sóla a práce se zvukem byla jako z jiného světa, méně se ví, jak již na svém prvním albu experimentoval s nahrávací technikou. Pro plné vychutnání doporučujeme remasterovanou verzi, kvalitní aparaturu a hlasitost hodně naplno.
BOB DYLAN - Highway 61 (1965)
Psal se rok 1965 a Dylan již byl pojmem, zároveň se začal odklánět od svazující role protestního zpěváka s kytarou, do níž byl všemi tlačen. Dylan chtěl ale elektrickou kapelu, co by hrála pěkně nahlas. Osahal si to již na předcházející desce Bringing It All Back Home, ale až na albu Highway 61 skutečně nalezl svůj nový hlas. Možná mu k tomu pomohly i amfetaminy, přátelství s básníkem Allenem Ginsbergem cítíme v složitých textech, ale také poctivý rock´n´roll, blues. Dylan si mohl dovolit experimentovat a plně toho využil.
MOTHERS OF INVENTION - Freak Out! (1966)
Frank Zappa byl milovníkem soudobé vážné hudby, stejně tak si liboval v rock´n´rollu a divokém jazzu. Všechny tyto lásky přetavil již na svém prvním albu z roku 1966 do téměř dokonalého tvaru. Zappa se zároveň nebál vnést do světa rocku témata, která do té doby neznal - jeho sžíravá kritika nešetřila nikoho, texty, které byly zároveň komentáři byly jako sociologické výpovědi o stavu společnosti. Zappa nikdy nepodléhal módním trendům, šel si svou cestou. Zajímavé přitom je, jak mnoho pozorných posluchačů si našel mezi našimi muzikanty.
THE STOOGES - The Stooges (1969)
Pokud mluvíme o punku, je dobré si uvědomit, že se vším, co koncem 70. let mydlili mladí nahněvaní Angličané, přišel již v roce 1970 Iggy Pop a kapela The Stooges. Právě zde je třeba hledat kořeny jednoduchých, o to však údernějších tříminutových tříakordových rubáren. Vztek a rozčarování mladé generace, beznaděj i nudu nevyjádřil nikdo tak pregnantně jako právě Iggy Pop na tomhle debutu, který mimochodem produkoval John Cale. A příznačné je, že album v době vydání kritika odzívla, aby jej o deset let později vynášela do nebe.
časopis mGuide 2006/09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-rockovych-milniku-podle-Josefa-Rauvolfa~09~leden~2007/
Komentáře
&;
