10 nejoblíbenějších desek Vladimíra 518
26.3.2010 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Vladimir 518 je jeden z nejdéle působících raperů na české hip hopové scéně. Je členem skupiny PSH a zakladatel labelu-seskupení Bigg Boss, hostoval na deskách mnoha interpretů jako jsou LA4, Indy & Wich, Orikoule, Marko, Dj Wich a Hugo Toxxx.
Vladimír 518 je znám i jako výrazná osobnost graffi ti scény, ilustrátor, komiksový výtvarník a autor scénografi í pro představení experimentální skupiny TOW, stejně jako autor knihy 2666 (Praha Odyssey (2006). V roce 2008 vydal sólovou desku Gorila vs Architekt , za kterou posbíral řadu cen včetně žánrového Anděla v kategorii hip hop and r’n’b. V současné době Vladimír 518 pracuje na třetí dlouhohrající desce své skupiny PSH.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Pamatuju si velice dobře i scénku, která se k tomu váže. Je mi dvanáct, jsme se školou v Dejvicích na nějakém divadle, možná Spejbl a Hurvínek. Každopádně po představení vlezu do musicshopu a hledám, co by mě zaujalo. Ve stojanu za pultem na mě kouká černá kazeta s nápisem Svatý Vincent, z který si posléze nechávám od postarší prodavačky přehrát ukázku. Při prvním Vincentově zařvání si kazetu kupuju a běžím si tu bláznivost pustit domů. Od té doby se datuje můj zájem o hudbu.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Nikdy jsem neměl hudební vzory v tom pravém slova smyslu. Vzory se možná snažíš napodobit, třeba i jen podvědomě. Já jsem měl oblíbený chlápky, který jsem obdivoval z nějakejch důvodů, často mnohem komplexnějších, než jen jak hráli na kytaru, nebo jaký psali texty. Ta škála je široká, od Ozzyho, Hendrixe, Morrisona, přes spousty metalovejch oblíbenců k Bowiemu, Johny Cashovi a samozřejmě X oblíbenejch rapperů.
Jak ses dostal k hip hopu?
Skrze malování graffi ti, což je spolu s rapem součást celý hip hop kultury. Od dětství jsem byl paralelně fascinovanej hudbou i vizualitou, tady se mi to krásně spojilo. Počátek pražskýho rapu je celkově propojenej s graffi ti scénou tý doby. Do hry mě vtáhnul Orion svojí výzvou, ať napíšu nějaký texty. Postupně u mě muzika začla hrát čím dál tím větší roli, ale výtvarný prvky se z ní nikdy nevytratily. Snažím se oba tyhle světy do sebe propojovat a synchronizovat je.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Já myslím, že maximálně širokej. Nekladu si žádný hranice a cokoli mě skutečně dostane, stane se součástí okruhu mojí oblíbený hudby. Všeobecně si myslím, že často muzikanti dělaj chybu, když urputně poslouchaj jen žánr, v kterým se sami pohybujou. To je tunel a i na jejich hudbě je to často znát. Hudba je jen jedna a dobrá hudba je velký štěstí.
Oslovilo tě něco u českého porevolučního rocku či popu, co si pouštíš třeba sám od sebe?
Jasně, hodně věcí. Třeba Masters Hammer – Jilemnický okultista, Činna - Vůz se senem, JAR - Frtka, Root – Temple in the Underwold, WWW - Neurobeat, Supercrooo – Toxic Funk a hodně dalších. Pravidelně taky poslouchám produkci našeho labelu Bigg Boss. Myslím, že ve všeobecném kulturním marastu vznikají i skvělý a originální desky.
Jsou ještě další tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Rozhodně, člověk si vytvoří za ty roky určitou závislost na mnoha muzikantech a jejich deskách. Některý z dalších zásadních desek mého života jsou např. Cee-Lo Green - Is The Soulmachine, Danzig - How The Gods Kill, Ryoji Ikeda - Dataplex, Depeche Mode - Violator, Young Gods - T.V.Sky, Clipse – Hell Hath No Fury, Michael Jackson - Thriller, Ministry - Psalm 69, alba Steve Reicha, Underworld, UGK, Busty Rhymes, Frankie Goes To Hollywood atd. atd. Hudba je naštěstí nekonečnej vesmír.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Na koncert Snoop Dogga v Sazka Aréně, kde jsme hráli s PSH jako předkapela. Náš koncert díky zvukovému omezení rumunské předkapely stál za hovno, ale koncert Snoop Dogga po nás byl božskej. Nejlepší live hip hop mého života.
Vladimír 518 je znám i jako výrazná osobnost graffi ti scény, ilustrátor, komiksový výtvarník a autor scénografi í pro představení experimentální skupiny TOW, stejně jako autor knihy 2666 (Praha Odyssey (2006). V roce 2008 vydal sólovou desku Gorila vs Architekt , za kterou posbíral řadu cen včetně žánrového Anděla v kategorii hip hop and r’n’b. V současné době Vladimír 518 pracuje na třetí dlouhohrající desce své skupiny PSH.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Pamatuju si velice dobře i scénku, která se k tomu váže. Je mi dvanáct, jsme se školou v Dejvicích na nějakém divadle, možná Spejbl a Hurvínek. Každopádně po představení vlezu do musicshopu a hledám, co by mě zaujalo. Ve stojanu za pultem na mě kouká černá kazeta s nápisem Svatý Vincent, z který si posléze nechávám od postarší prodavačky přehrát ukázku. Při prvním Vincentově zařvání si kazetu kupuju a běžím si tu bláznivost pustit domů. Od té doby se datuje můj zájem o hudbu.
Jaké byly tvoje muzikantské vzory?
Nikdy jsem neměl hudební vzory v tom pravém slova smyslu. Vzory se možná snažíš napodobit, třeba i jen podvědomě. Já jsem měl oblíbený chlápky, který jsem obdivoval z nějakejch důvodů, často mnohem komplexnějších, než jen jak hráli na kytaru, nebo jaký psali texty. Ta škála je široká, od Ozzyho, Hendrixe, Morrisona, přes spousty metalovejch oblíbenců k Bowiemu, Johny Cashovi a samozřejmě X oblíbenejch rapperů.
Jak ses dostal k hip hopu?
Skrze malování graffi ti, což je spolu s rapem součást celý hip hop kultury. Od dětství jsem byl paralelně fascinovanej hudbou i vizualitou, tady se mi to krásně spojilo. Počátek pražskýho rapu je celkově propojenej s graffi ti scénou tý doby. Do hry mě vtáhnul Orion svojí výzvou, ať napíšu nějaký texty. Postupně u mě muzika začla hrát čím dál tím větší roli, ale výtvarný prvky se z ní nikdy nevytratily. Snažím se oba tyhle světy do sebe propojovat a synchronizovat je.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Já myslím, že maximálně širokej. Nekladu si žádný hranice a cokoli mě skutečně dostane, stane se součástí okruhu mojí oblíbený hudby. Všeobecně si myslím, že často muzikanti dělaj chybu, když urputně poslouchaj jen žánr, v kterým se sami pohybujou. To je tunel a i na jejich hudbě je to často znát. Hudba je jen jedna a dobrá hudba je velký štěstí.
Oslovilo tě něco u českého porevolučního rocku či popu, co si pouštíš třeba sám od sebe?
Jasně, hodně věcí. Třeba Masters Hammer – Jilemnický okultista, Činna - Vůz se senem, JAR - Frtka, Root – Temple in the Underwold, WWW - Neurobeat, Supercrooo – Toxic Funk a hodně dalších. Pravidelně taky poslouchám produkci našeho labelu Bigg Boss. Myslím, že ve všeobecném kulturním marastu vznikají i skvělý a originální desky.
Jsou ještě další tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Rozhodně, člověk si vytvoří za ty roky určitou závislost na mnoha muzikantech a jejich deskách. Některý z dalších zásadních desek mého života jsou např. Cee-Lo Green - Is The Soulmachine, Danzig - How The Gods Kill, Ryoji Ikeda - Dataplex, Depeche Mode - Violator, Young Gods - T.V.Sky, Clipse – Hell Hath No Fury, Michael Jackson - Thriller, Ministry - Psalm 69, alba Steve Reicha, Underworld, UGK, Busty Rhymes, Frankie Goes To Hollywood atd. atd. Hudba je naštěstí nekonečnej vesmír.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Na koncert Snoop Dogga v Sazka Aréně, kde jsme hráli s PSH jako předkapela. Náš koncert díky zvukovému omezení rumunské předkapely stál za hovno, ale koncert Snoop Dogga po nás byl božskej. Nejlepší live hip hop mého života.
10 nejoblíbenějších desek Vladimíra 518
SLAYER - Seasons In The Abyss (1990)
Moje velice raná hudebně metalová vzpomínka. Tuhle desku a Slayer všeobecně miluju za jejich průzračnost a skvělou primitivnost, neskutečnou přísnost riffů a dotažení žánru trash metalu do dokonalosti.
KRAFTWERK - Trans Europe Express (1977)
Vlastně bych do svýho Top 10 rád napsal několik jejich desek, ale místo tlačí. Kraftwerk stáli u zrodu moderní hudby, s vědeckou přesností napsali její abecedu a první slabikáře. Je to kapela na celej život.
BLACK SABBATH - Black Sabbath (1970)
Stejně jako Kraftwerk zakladatelé celýho žánru. Zbožňuju celý jejich období, kdy v kapele pobýval Ozzy. Fascinuje mě spojení tvrdýho, špinavýho a pomalýho zvuku s kosmicky vyfetovanejma textama. Na sebe aplikuju v kocovinách.
VANGELIS - Blade Runner (1994)
Přestože je větší část Vangelisovy tvorby pro mě naprosto za čarou dobrýho vkusu, tak mam některý jeho věci rád a jeho soundtrack k Blade Runner považuju za brilantní. Slyšel jsem skutečně tisíckrát a tahle deska se stala součástí mého života.
Z-RO – Crack (2008)
Jeden z velkejch a zatím velice nedoceněnejch talentů south americký rapový scény. Album Crack z roku 2008 si od doby jeho releasu pouštím velice často. Z-RO má zajímavej, nízko položenej hlas, kterej používá k perfektnímu rapu a zároveň hlavně k velice originálnímu způsobu zpěvu.
SNOOP DOGG - Rhythm & Gangsta (2004)
Po jeho pražském koncertě mi došlo, že Snoop je král. Skvěle balancuje na hranici kýče a něčeho perfektně opravdovýho. Divnej hubenej pavouk, kterýho je nutný sledovat, protože posílá skvělý věci.
GOODIE MOB - Still Standing (1998)
Jedna z desek, která mě dostala k rapu. Díky ní jsem se začal zajímat o atlantskou scénu, z který pochází hodně mých oblíbených interpretů. Už na Still Standing mě začal velice bavit Cee-Lo Green, kterej po spoustě let a desek celosvětově prorazil s projektem Gnarls Barkley.
AUTECHRE – Incunabula (1993)
Nezapomenu na moment, kdy mi před lety pustili moji kamarádi v Německu videoklip Gantz Graf od Autechre. Do tý doby nepoznanej vesmír skvělý hudby a start zájmu o experimentální elektroniku.
FUTURE SOUND OF LONDON - Dead Cities (1996)
Future Sound Of London je jedna z kapel, která mi v pubertě pomohla překročit hudební zaslepenost a babrání se v jednožánrovém tunelu. Tuhle jejich desku mám od nich nejradši a některý postupy v rámci hudby a její struktury považuju za hodně nadčasový.
PINK FLOYD - Dark Side Of The Moon (1973)
Co napsat o desce a skupině, o který asi bylo vše už řečeno. Asi jen, jsem jeden z vás, komu při poslechu Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here nebo Live At Pompeii je na světě hned o něco líp.
SLAYER - Seasons In The Abyss (1990)
Moje velice raná hudebně metalová vzpomínka. Tuhle desku a Slayer všeobecně miluju za jejich průzračnost a skvělou primitivnost, neskutečnou přísnost riffů a dotažení žánru trash metalu do dokonalosti.
KRAFTWERK - Trans Europe Express (1977)
Vlastně bych do svýho Top 10 rád napsal několik jejich desek, ale místo tlačí. Kraftwerk stáli u zrodu moderní hudby, s vědeckou přesností napsali její abecedu a první slabikáře. Je to kapela na celej život.
BLACK SABBATH - Black Sabbath (1970)
Stejně jako Kraftwerk zakladatelé celýho žánru. Zbožňuju celý jejich období, kdy v kapele pobýval Ozzy. Fascinuje mě spojení tvrdýho, špinavýho a pomalýho zvuku s kosmicky vyfetovanejma textama. Na sebe aplikuju v kocovinách.
VANGELIS - Blade Runner (1994)
Přestože je větší část Vangelisovy tvorby pro mě naprosto za čarou dobrýho vkusu, tak mam některý jeho věci rád a jeho soundtrack k Blade Runner považuju za brilantní. Slyšel jsem skutečně tisíckrát a tahle deska se stala součástí mého života.
Z-RO – Crack (2008)
Jeden z velkejch a zatím velice nedoceněnejch talentů south americký rapový scény. Album Crack z roku 2008 si od doby jeho releasu pouštím velice často. Z-RO má zajímavej, nízko položenej hlas, kterej používá k perfektnímu rapu a zároveň hlavně k velice originálnímu způsobu zpěvu.
SNOOP DOGG - Rhythm & Gangsta (2004)
Po jeho pražském koncertě mi došlo, že Snoop je král. Skvěle balancuje na hranici kýče a něčeho perfektně opravdovýho. Divnej hubenej pavouk, kterýho je nutný sledovat, protože posílá skvělý věci.
GOODIE MOB - Still Standing (1998)
Jedna z desek, která mě dostala k rapu. Díky ní jsem se začal zajímat o atlantskou scénu, z který pochází hodně mých oblíbených interpretů. Už na Still Standing mě začal velice bavit Cee-Lo Green, kterej po spoustě let a desek celosvětově prorazil s projektem Gnarls Barkley.
AUTECHRE – Incunabula (1993)
Nezapomenu na moment, kdy mi před lety pustili moji kamarádi v Německu videoklip Gantz Graf od Autechre. Do tý doby nepoznanej vesmír skvělý hudby a start zájmu o experimentální elektroniku.
FUTURE SOUND OF LONDON - Dead Cities (1996)
Future Sound Of London je jedna z kapel, která mi v pubertě pomohla překročit hudební zaslepenost a babrání se v jednožánrovém tunelu. Tuhle jejich desku mám od nich nejradši a některý postupy v rámci hudby a její struktury považuju za hodně nadčasový.
PINK FLOYD - Dark Side Of The Moon (1973)
Co napsat o desce a skupině, o který asi bylo vše už řečeno. Asi jen, jsem jeden z vás, komu při poslechu Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here nebo Live At Pompeii je na světě hned o něco líp.
časopis mGuide 2010/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejoblibenejsich-desek-Vladimira-518~26~brezen~2010/
Komentáře
&;
