10 nejlepších desek Michala Prokopa
14.9.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Dnešní host této rubriky byl vyhlášen nejlepším zpěvákem již na 1. československém beatovém festivalu v roce 1967. Tuto skutečnou legendu českého rocku jistě nemusím představovat. Jen jsem přemýšlel, zda Michalovi Prokopovi nabídnout coby téma bluesové, soulové, či rockové desky neboť to jsou právě žánry nejvíc blízké jeho srdci. Jak je vidno z dalších řádek, rozhodnutí neomezovat se žánrově se ukázalo jako nevhodnější a čtenářsky nejprospěšnější.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupil?
Nevím, jestli byla první, ale rozhodně byla první z těch, u nichž si pamatuju, že jsem si je opravdu sám koupil. Bylo to první album britských The Animals, měli to tenkrát v Tuzexu ve Veletržním paláci. Tuzex už dávno neexistuje, mladí určitě ani nevědí, co to bylo za obchody, kde se prodávalo zahraniční zboží za bony, ale tu desku mám dodnes. Je ještě mono a její obal možná trochu inspiroval design našeho prvního alba Framus Five pro zahraniční trh v tehdejší Artii. Ta naše deska se jmenovala Blues in Soul a titulní fotka je stylově hodně podobná. Dodnes zpívám na koncertech Hookerovo Boom Boom Boom, k němuž mě poprvé přivedla verze Animals právě z té jejich první desky.
Jak jste se dostal k rock´n´ rollu?
Asi jako každý druhý z mé generace. Z radia Luxemburg, pak už i z dovezených desek a okopírovaných magnetofonových pásků. To bylo začátkem šedesátých let, ještě na gymnáziu, v posledním roce před maturitou se u nás ve třídě objevil spolužák, který mě naučil základy hry na kytaru.
Jaké byly vaše muzikantské vzory?
Byla to zvláštní směs: jako kytarista jsem obdivoval nejdřív anglickou skupinu The Shadows, která hrála převážně instrumentálky, ovšem zároveň jsem hodně poslouchal jazz, Jimmyho Smithe, Adderleyovce, Zawinula, Wese Montgomerryho, u nás hlavně Honzu Hammera, Luďka Hulana, Laca Décziho. A pak jsem narazil na Raye Charlese a černé americké soulmany. To už jsem ale zpíval, nejprve právě Rhythm and Blues v té britské podobě – podle Stones... Spencer Davis Group s Winwoodem, Animals s Burdonem, Manfred Mann s Paulem Jonesem, Mayall, Clapton, Brian Auger…bylo jich opravdu hodně. Z Poláků mě dost ovlivnil i Czeslaw Niemen.
Jaký je dnes váš hudební rozptyl coby posluchače?
Hodně široký, poslouchám leccos, ale z těch nových muzikantských generací toho moc neznám. Takže spíš tu klasiku, od Hendrixe až k Haydnovi, to hlavně v noci v autě, když se tu a tam vracím pozdě a jsem unavený.
Oslovilo vás něco z českého porevolučního rocku či popu, co si pouštíte třeba sám od sebe?
Z toho porevolučního? Skoumal a Nohavica, Mišík a Ebeni, které jsem poslouchával i před revolucí a oni nezestárli a ještě víc vyzráli, k těm řadím třeba i Vlastu Redla, a pak ti, co se prosadili až v devadesátých letech – Buty. Lucii si sice sám nepouštím, ale dost se mi to líbí…, Dana Bártu,.. spíš jde o nadžánrovou muziku, z těch mladých rockerů určitě -123 min., ale jinak moc nevím a především neznám.
Kterou desku byste ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Takového jasného favorita nemám.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomenete?
Určitě na koncert Manfreda Manna v v Průmyslovém paláci na dnešním pražském Výstavišti, tehdy zvaném Julda Fulda v roce 1965. To byl můj první kontakt s živou rockovou kapelou z Británie, poprvé jsem viděl a slyšel, jak se to má opravdu dělat. Poprvé jsem například opravdu slyšel zpěváka zpívat. Do té doby u nás ty tehdejší kapely a jejich aparatury umožňovaly zpěv pouze „tušit“ . To mě ovlivnilo na celý život a myslím, že jsem nebyl zdaleka sám.
Pamatujete si na první desku, kterou jste si koupil?
Nevím, jestli byla první, ale rozhodně byla první z těch, u nichž si pamatuju, že jsem si je opravdu sám koupil. Bylo to první album britských The Animals, měli to tenkrát v Tuzexu ve Veletržním paláci. Tuzex už dávno neexistuje, mladí určitě ani nevědí, co to bylo za obchody, kde se prodávalo zahraniční zboží za bony, ale tu desku mám dodnes. Je ještě mono a její obal možná trochu inspiroval design našeho prvního alba Framus Five pro zahraniční trh v tehdejší Artii. Ta naše deska se jmenovala Blues in Soul a titulní fotka je stylově hodně podobná. Dodnes zpívám na koncertech Hookerovo Boom Boom Boom, k němuž mě poprvé přivedla verze Animals právě z té jejich první desky.
Jak jste se dostal k rock´n´ rollu?
Asi jako každý druhý z mé generace. Z radia Luxemburg, pak už i z dovezených desek a okopírovaných magnetofonových pásků. To bylo začátkem šedesátých let, ještě na gymnáziu, v posledním roce před maturitou se u nás ve třídě objevil spolužák, který mě naučil základy hry na kytaru.
Jaké byly vaše muzikantské vzory?
Byla to zvláštní směs: jako kytarista jsem obdivoval nejdřív anglickou skupinu The Shadows, která hrála převážně instrumentálky, ovšem zároveň jsem hodně poslouchal jazz, Jimmyho Smithe, Adderleyovce, Zawinula, Wese Montgomerryho, u nás hlavně Honzu Hammera, Luďka Hulana, Laca Décziho. A pak jsem narazil na Raye Charlese a černé americké soulmany. To už jsem ale zpíval, nejprve právě Rhythm and Blues v té britské podobě – podle Stones... Spencer Davis Group s Winwoodem, Animals s Burdonem, Manfred Mann s Paulem Jonesem, Mayall, Clapton, Brian Auger…bylo jich opravdu hodně. Z Poláků mě dost ovlivnil i Czeslaw Niemen.
Jaký je dnes váš hudební rozptyl coby posluchače?
Hodně široký, poslouchám leccos, ale z těch nových muzikantských generací toho moc neznám. Takže spíš tu klasiku, od Hendrixe až k Haydnovi, to hlavně v noci v autě, když se tu a tam vracím pozdě a jsem unavený.
Oslovilo vás něco z českého porevolučního rocku či popu, co si pouštíte třeba sám od sebe?
Z toho porevolučního? Skoumal a Nohavica, Mišík a Ebeni, které jsem poslouchával i před revolucí a oni nezestárli a ještě víc vyzráli, k těm řadím třeba i Vlastu Redla, a pak ti, co se prosadili až v devadesátých letech – Buty. Lucii si sice sám nepouštím, ale dost se mi to líbí…, Dana Bártu,.. spíš jde o nadžánrovou muziku, z těch mladých rockerů určitě -123 min., ale jinak moc nevím a především neznám.
Kterou desku byste ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Takového jasného favorita nemám.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomenete?
Určitě na koncert Manfreda Manna v v Průmyslovém paláci na dnešním pražském Výstavišti, tehdy zvaném Julda Fulda v roce 1965. To byl můj první kontakt s živou rockovou kapelou z Británie, poprvé jsem viděl a slyšel, jak se to má opravdu dělat. Poprvé jsem například opravdu slyšel zpěváka zpívat. Do té doby u nás ty tehdejší kapely a jejich aparatury umožňovaly zpěv pouze „tušit“ . To mě ovlivnilo na celý život a myslím, že jsem nebyl zdaleka sám.
10 nejlepších desek Michala Prokopa
RAY CHARLES – Yes Indeed!! (1958)
Je to deska z přelomu padesátých a šedesátých let, ještě od fi rmy Atlantic – tehdy byl Charles nejvíc rozjetý, před vrcholem své popularity, která nastala asi slavnou nahrávkou Georgia on my Mind. To už začal překračovat ty žánrové hranice, ale tady je to ještě jeho klasické jazzové R a B, které mě přivedlo ke zpívání.
SPENCER DAVIS GROUP - Spencer Davis Group (1965)
Hlavní protagonista desky Stewie Winwood zde na vrchol své slávy ještě čeká, ale pro mě bylo tohle první album skupiny Spencera Davise vůbec nejlepší deskou, kterou nazpíval a nahrál. Tady je to plnokrevné zpívání a hraní, i když mu tenkrát bylo snad 16 let? Jeho pozdější tvorba s Traffi c, nebo superskupinou Blind Faith, ani jeho sólové projekty mě už nikdy tolik neoslovily.
ERIC CLAPTON – Reptile (2001)
Tahle deska ukazuje, že i po více, než čtyřicetileté kariéře lze přinášet na scénu něco nového, a to při zachování všech konzervativních hodnot, které já u Claptona oceňuju. On není jen oslnivou kytarovou hvězdou, ale i senzačním zpěvákem, který dnes dokonale překračuje žánrové hranice tak, jak to dělal právě třeba Ray Charles. Nakonec hold Charlesovi skládá i na téhle desce.
MILES DAVIS - In the Silent Way (1969)
Toto album jsem dostal a poprvé poslouchal někde v Rusku – celou noc na nějakém večírku. Již na této desce z šedesátých let Miles Davis signalizuje svou další cestu hledače nových směrů v jazzu a je cítit, že začíná být ovlivněn rockovým zvukem, má to úžasnou náladu, a to je právě pro mě hudba na noční poslech.
LUBOŠ ANDRŠT – Capricornus (1981)
Křehká a akustická hudba Luboše Andršta na této desce mě přivedla někdy v roce 1987 k založení tria Prokop – Andršt – Hrubý. Tady jsem poprvé slyšel, jak se Lubošova akustická kytara krásně pojí s houslemi Honzy Hrubého. Přestože je to již pěkně stará deska, pro mě je pořád hodně inspirativní.
THE CHIEFTAINS – The Long Black Veil (1995)
Album irské kapely The Chieftains je úžasným setkáním keltské hudební tradice s celou řadou prominentních hostů. Zpívají tu Mick Jagger, Sting, Van Morrison, Mark Knopfl er, ale třeba i Tom Jones, nebo Sinead O‘Connor. nádhera, jak tihle strejci z irského pubu dokázali oslovit hvězdy i publikum. Mě to taky dostalo, já keltskou notu občas trochu používám, ale tohle jsou mistři.
RŮZNÍ – Mojo Workin´Blues for the next Generation (1997)
Tenhle výběr jsem si přivezl přímo z Chicaga, kde se elektrické blues zrodilo a kde mají specializované obchody s touhle hudbou a různými specialitkami. Tady je rezervoár všech bluesových stokrát hraných, ale stále platných kousků. Sám jich už dvaačtyřicet let hraju taky pár. Tohle je nedostižný originál.
JOE COCKER – Organic (1996)
Další z mých miláčků a jeden z těch, kteří vydrželi zrát na špičce víc než čtyřicet let a pořád to tam je. Tohle je jeden z několika výběrů a remaků různých Cockerových hitů v takové poloakustické podobě. Mám to v autě a je to pořád ono.
STING - The Dream of the Blue Turtles (1985)
První sólové album Stinga z poloviny osmdesátých let pro mě bylo naprostou bombou. Spojení s jazzovými hvězdami typu Kirklanda nebo Marsalise bylo nečekané nádherné a vlastně mě dostalo i zpětně k tvorbě The Police, kterou jsem před tím znal jen zběžně.
PETER GABRIEL – So (1986)
Peter Gabriel je jediný z mých oblíbenců, se kterým jsem měl možnost se osobně setkat. Bylo to tady v Praze, když byl hostem Fóra 2000. Desky má hodně prokoumané a jeho pódiová show je asi to nejlepší, co jsem zažil. Viděl jsem ho dvakrát a pokaždé to bylo úchvatné. Je neuvěřitelné, že zpívá stejně, i když visí hlavou dolů, nebo se kutálí v plastikovém míči přes scénu.
RAY CHARLES – Yes Indeed!! (1958)
Je to deska z přelomu padesátých a šedesátých let, ještě od fi rmy Atlantic – tehdy byl Charles nejvíc rozjetý, před vrcholem své popularity, která nastala asi slavnou nahrávkou Georgia on my Mind. To už začal překračovat ty žánrové hranice, ale tady je to ještě jeho klasické jazzové R a B, které mě přivedlo ke zpívání.
SPENCER DAVIS GROUP - Spencer Davis Group (1965)
Hlavní protagonista desky Stewie Winwood zde na vrchol své slávy ještě čeká, ale pro mě bylo tohle první album skupiny Spencera Davise vůbec nejlepší deskou, kterou nazpíval a nahrál. Tady je to plnokrevné zpívání a hraní, i když mu tenkrát bylo snad 16 let? Jeho pozdější tvorba s Traffi c, nebo superskupinou Blind Faith, ani jeho sólové projekty mě už nikdy tolik neoslovily.
ERIC CLAPTON – Reptile (2001)
Tahle deska ukazuje, že i po více, než čtyřicetileté kariéře lze přinášet na scénu něco nového, a to při zachování všech konzervativních hodnot, které já u Claptona oceňuju. On není jen oslnivou kytarovou hvězdou, ale i senzačním zpěvákem, který dnes dokonale překračuje žánrové hranice tak, jak to dělal právě třeba Ray Charles. Nakonec hold Charlesovi skládá i na téhle desce.
MILES DAVIS - In the Silent Way (1969)
Toto album jsem dostal a poprvé poslouchal někde v Rusku – celou noc na nějakém večírku. Již na této desce z šedesátých let Miles Davis signalizuje svou další cestu hledače nových směrů v jazzu a je cítit, že začíná být ovlivněn rockovým zvukem, má to úžasnou náladu, a to je právě pro mě hudba na noční poslech.
LUBOŠ ANDRŠT – Capricornus (1981)
Křehká a akustická hudba Luboše Andršta na této desce mě přivedla někdy v roce 1987 k založení tria Prokop – Andršt – Hrubý. Tady jsem poprvé slyšel, jak se Lubošova akustická kytara krásně pojí s houslemi Honzy Hrubého. Přestože je to již pěkně stará deska, pro mě je pořád hodně inspirativní.
THE CHIEFTAINS – The Long Black Veil (1995)
Album irské kapely The Chieftains je úžasným setkáním keltské hudební tradice s celou řadou prominentních hostů. Zpívají tu Mick Jagger, Sting, Van Morrison, Mark Knopfl er, ale třeba i Tom Jones, nebo Sinead O‘Connor. nádhera, jak tihle strejci z irského pubu dokázali oslovit hvězdy i publikum. Mě to taky dostalo, já keltskou notu občas trochu používám, ale tohle jsou mistři.
RŮZNÍ – Mojo Workin´Blues for the next Generation (1997)
Tenhle výběr jsem si přivezl přímo z Chicaga, kde se elektrické blues zrodilo a kde mají specializované obchody s touhle hudbou a různými specialitkami. Tady je rezervoár všech bluesových stokrát hraných, ale stále platných kousků. Sám jich už dvaačtyřicet let hraju taky pár. Tohle je nedostižný originál.
JOE COCKER – Organic (1996)
Další z mých miláčků a jeden z těch, kteří vydrželi zrát na špičce víc než čtyřicet let a pořád to tam je. Tohle je jeden z několika výběrů a remaků různých Cockerových hitů v takové poloakustické podobě. Mám to v autě a je to pořád ono.
STING - The Dream of the Blue Turtles (1985)
První sólové album Stinga z poloviny osmdesátých let pro mě bylo naprostou bombou. Spojení s jazzovými hvězdami typu Kirklanda nebo Marsalise bylo nečekané nádherné a vlastně mě dostalo i zpětně k tvorbě The Police, kterou jsem před tím znal jen zběžně.
PETER GABRIEL – So (1986)
Peter Gabriel je jediný z mých oblíbenců, se kterým jsem měl možnost se osobně setkat. Bylo to tady v Praze, když byl hostem Fóra 2000. Desky má hodně prokoumané a jeho pódiová show je asi to nejlepší, co jsem zažil. Viděl jsem ho dvakrát a pokaždé to bylo úchvatné. Je neuvěřitelné, že zpívá stejně, i když visí hlavou dolů, nebo se kutálí v plastikovém míči přes scénu.
časopis mGuide 2009/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejlepsich-desek-Michala-Prokopa~14~zari~2009/
Komentáře
&;
