10 nejdůležitějších desek pro baskytaristy podle Richarda Scheuflera
28.5.2008 | Autoři: Ivan Ivanov, Richard Scheufler | sekce: publicistika
Richard Scheufler je jeden z nejvýraznějších a progresivních basistů české hudební scény. Je autorem škol Slap & Funky, bývalým členem skupiny King Size a v současné době je stálým členem ostře sledované znovuobnovené kapely Pražský Výběr II. Též hostuje v projektu Antigona a o tajemství hry na baskytaru se pravidelně dělí s návštěvníky Pražského hudebního veletrhu – Huvel.
Jak ses dostal k baskytaře a jaká byla tvá první stěžejní deska?
Ve třinácti mi strejda dal baskytaru se slovy:“Tady máš basu, za čtrnáct dní hrajeme“. Naštěstí mě to bavilo. Díky harmonické představivosti, kterou jsem měl z klavíru, jsem celkem rychle zvládal základní doprovody. Rytmus nebyl problém, hrál jsem v té době na bicí. Desek, které mě ovlivnily bylo více, ale nejvíc asi Maraton od Olympicu, kde mi toho hodně ukázal Milan Broum a pak Mark King z Level 42 na A Physical Presence. Tenhle dvojalbový „živák“ jsem se naučil celý do tónu a stal se impulsem pro napsání audio školy Slap & Funky.
Změnilo se nějak obecné vnímaní basové kytary v posledních letech?
Rozhodně, neboť dnes se neříká: “On toho moc neumí, dáme ho k base, ta stejně není slyšet“. Basa je dnes považovaná jak za doprovodný, tak i za sólový nástroj. Hraje melodicky, harmonicky, progresivně, je svobodná vůči technikám hry i hudebním stylům. Vše je v rukou hráče. Čím víc toho umíš, tím více jsi svobodnější a máš co nabídnout. Kromě toho poloha doprovodná a sólová se dnes prolíná. Specifická kapitola je groove. Ten je dnes nejdůležitější. Kdo ho v sobě nemá, má smůlu.
Domníváš se, že se baskytara může ještě někam posunout?
Určitě. Vše je v pohybu. Život sám je v pohybu, basa taky. Jistě si najde další prostředky, jak se vyjadřovat. Všichni velcí hráči jsou toho důkazem, ať to byl Jaco Pastorius, Steward Hamm, Stenley Clarke, Marcus Miller nebo Evripides Evripidou, či Flea.
A jaký je tvůj největší koncertní zážitek v souvislosti s baskytarou?
Jeden z mých největších koncertních zážitků byl Billy Sheehan na pražském koncertě se skupinou Mr. Big nebo na nedávném koncertě s Devil´s Slinshot. Určitě nikdy nezapomenu i na koncert Tribal Tech s basisitou Garym Willisem a pak Genesis letos v letě. Ten koncert mě dostal úplně vším, jak Phill Colins zpíval, jak byla pojatá scéna, jaký byl zvuk. Prostě škola pro muzikanty.
Koho by sis pozval jako host na svojí desku, kdyby si nebyl ničím limitován?
Určitě Seala coby vokalistu, na kytaru bych chtěl mého kolegu z Pražského Výběru II Glenna Proudfoota a Dominika Milllera z kapely Stinga. Na bicí bych přidal syna Richarda a Dennise Chamberse a na klávesy Kennyho Kirklanda. Na perkuse by určitě hrál Nana Tisboe, který byl členem doprovodné kapely Robbyho Williamse.
10 nejdůležitějších desek pro baskytaristy podle Richarda Scheuflera:
LEVEL 42 – A Physical Presence - 1985 (Mark King)
Live koncert 80.let, album nahrané v původní sestavě M. King, M. Lindu, B. Gould, P. Gould. Kombinace melodického zpěvu a funkové basy, zasazené do jazzové-rockové aranže kláves a kytary. Přehlídka brilantní slapové i prstové techniky v unisonech, melodice a grooves. Mark King, jeden ze zásadních evropských basistů, jenž ovlivnil mnoho hráčů, je zároveň excelentním zpěvákem. Na albu jsou také zařazeny instrumentální lahůdky Mr Pink a Love Games.
YES – The Big Generation - 1987 (Chris Square)
Album s propracovanými aranžemi do posledních detailů, bohaté na vokály, a zvukovou barevnost kytar a kláves. Silné hudební motivy a témata, též instrumentální výkony hráčů, jsou pro Yes charakteristické. Ukázka sehranosti basy a bicích a vyzrálé, funkčně vedené basové linky v zemitém groove. Chris Squire hraje trsátkovou technikou.
MICHAEL MANRING – Thonk - 1994
Pro mě jedno z revolučních fussion alb. Je až neuvěřitelné, do jakých zvukových možností, dokáže tento basový mág, rozeznít své baskytary. Na albu uslyšíte brilantní slap, prstovou techniku a tapping, užitých v groove s bicími, také melodicky vedené linky za doprovodu jazz-rockové kytary. Pro Michaela Manringa je typická jeho harmonická představivost, „hraní si“ s flagiolety a sustainem. K dosažení harmonických postupů na svých Hyperbass využívá různého ladění.
TRIBAL TECH – Rocket Science - 2000 (Gary Willis)
Jedna ze zásadních, nadčasových fussion kapel. Pokud tento band posluchač zná, s brilantními instrumentálními výkony už předem počítá. Co se jistě vyrazí dech, a zdá se až nepochopitelné, je celkový sound, sehranost a orientace hráčů v melodice, harmoniích a groove. Krásný, sametový tón Willisova bezpražce, uslyšíte jak v zemitých grooves, tak ve zpěvných, melodických sólech. V souvislosti s harmonií jsou bohatá na výběr tónů.
CHICK COREA ELEKTRIC BAND – Light Years - 1987 (John Patitucci)
Fussion album s funky grooves J. Patitucciho a D. Weckla. Tito dva pánové vytvořili pevný základ pro instrumentální a harmonicko-melodické možnosti svých spoluhráčů. John Patitucci je jeden z největších improvizátorů všech dob. Dokonale ovládá vazby mezi melodikou, funkční a modální harmonií. S naprostým přehledem se pohybuje na šestistrunném hmatníku. Ve svých sólech rád využívá polyrytmů, pentatoniky, lydické a další modální stupnice.
PETER GABRIEL – So - 1986 (Tony Levin)
Toto popové album mě svoji náladou a pojetím dostalo od prvního poslechu. Peter Gabriel a Tony Levin k sobě neodmyslitelně patří a tak si mohu vychutnat charismatický zpěv a zemitou, funkčně-funkovou basovou linku, jež je často podpořená čistým zvukem kytary v unisonu. Tony Levin má nezaměnitelný sound. Vkusně využívá hodně efektů a jeho zvuk nikdy nepostrádá tón bohatý na subbasy. Hraje prstovou technikou a také technikou sobě vlastní - prstovými paličkami.
PRIMUS – Pork Soda - 1993 (Les Clypool)
Tvrdé, punkové, místy psychedelické album se syrovým zvukem, žádná přetvářka. Claypool boří polemiky o tom, zda se hraje slapem na bezpražec, či ne. Za podpory excelentně zahraných bicích a kytary, to slapem mydlí hlava nehlava i v akordech. V akordech basy často nechybí triton, což vytváří napětí, místy depresivní úchylárnu, kterou Les Claypool rozbíjí svým show. V té době ještě ani kytaristi netušili, že podobné budou hrát s basou unisono na podladěné kytary.
INFECTION GROOVES – Sarsippius‘ark - 1993 (Robert Trujillo)
Tohle album má neuvěřitelný tah a jeho charakteristické rysy jsou progresivní zvuk, tlak, energie a brilantní instrumentální. Jemné prolínání funku, rocku, blues a hard-core, možná i jiných stylů, dělá album zvukově pestré. Robert Trujillo ovládá bravurně slap a prstovou techniku. Kromě hráčského a hudebního nadhledu, je příjemné slyšet, jak si tito pánové dokáží udělat legraci sami ze sebe.
NIACIN - Time Crunch - 2001 (Billy Sheehan)
Fusion album v obsazení hammond, baskytara, bicí. Bohaté na motivy a témata. Smršť harmonických změn, unison, polyrytmů a disharmonií. Nechybí charakteristický zvuk Billyho Sheehana, jak ho známe z dob Mr Big. Jeho technická a hudební vyzrálost ho řadí mezi nejsvobodnější baskytaristy. Dokonalá prstová technika, tapping a hammering, stejně tak brilantní hra a nadhled jeho spoluhráčů (John Novello-ham, Denis Chambers-dr) dávají albu osobitý zvuk.
VICTOR WOOTEN - A Show Of Hands - 1996
Sólové album jednoho z nejvýraznějších basistů současnosti. Je přehlídkou instrumentálních a zvukových možností, jakých lze na basovou kytaru dosáhnout. Jeho charakteristické pojetí a přístup k nástroji, nám umožňuje nazírat na baskytaru poněkud z jiného úhlu. Victor Wooten posunul techniku slapu výrazně dopředu po rytmické i obsahové stránce. Na albu si užijete jak pevný groove, tak Wootenovu harmonickou a melodickou představivost.
Jak ses dostal k baskytaře a jaká byla tvá první stěžejní deska?
Ve třinácti mi strejda dal baskytaru se slovy:“Tady máš basu, za čtrnáct dní hrajeme“. Naštěstí mě to bavilo. Díky harmonické představivosti, kterou jsem měl z klavíru, jsem celkem rychle zvládal základní doprovody. Rytmus nebyl problém, hrál jsem v té době na bicí. Desek, které mě ovlivnily bylo více, ale nejvíc asi Maraton od Olympicu, kde mi toho hodně ukázal Milan Broum a pak Mark King z Level 42 na A Physical Presence. Tenhle dvojalbový „živák“ jsem se naučil celý do tónu a stal se impulsem pro napsání audio školy Slap & Funky.
Změnilo se nějak obecné vnímaní basové kytary v posledních letech?
Rozhodně, neboť dnes se neříká: “On toho moc neumí, dáme ho k base, ta stejně není slyšet“. Basa je dnes považovaná jak za doprovodný, tak i za sólový nástroj. Hraje melodicky, harmonicky, progresivně, je svobodná vůči technikám hry i hudebním stylům. Vše je v rukou hráče. Čím víc toho umíš, tím více jsi svobodnější a máš co nabídnout. Kromě toho poloha doprovodná a sólová se dnes prolíná. Specifická kapitola je groove. Ten je dnes nejdůležitější. Kdo ho v sobě nemá, má smůlu.
Domníváš se, že se baskytara může ještě někam posunout?
Určitě. Vše je v pohybu. Život sám je v pohybu, basa taky. Jistě si najde další prostředky, jak se vyjadřovat. Všichni velcí hráči jsou toho důkazem, ať to byl Jaco Pastorius, Steward Hamm, Stenley Clarke, Marcus Miller nebo Evripides Evripidou, či Flea.
A jaký je tvůj největší koncertní zážitek v souvislosti s baskytarou?
Jeden z mých největších koncertních zážitků byl Billy Sheehan na pražském koncertě se skupinou Mr. Big nebo na nedávném koncertě s Devil´s Slinshot. Určitě nikdy nezapomenu i na koncert Tribal Tech s basisitou Garym Willisem a pak Genesis letos v letě. Ten koncert mě dostal úplně vším, jak Phill Colins zpíval, jak byla pojatá scéna, jaký byl zvuk. Prostě škola pro muzikanty.
Koho by sis pozval jako host na svojí desku, kdyby si nebyl ničím limitován?
Určitě Seala coby vokalistu, na kytaru bych chtěl mého kolegu z Pražského Výběru II Glenna Proudfoota a Dominika Milllera z kapely Stinga. Na bicí bych přidal syna Richarda a Dennise Chamberse a na klávesy Kennyho Kirklanda. Na perkuse by určitě hrál Nana Tisboe, který byl členem doprovodné kapely Robbyho Williamse.
10 nejdůležitějších desek pro baskytaristy podle Richarda Scheuflera:
LEVEL 42 – A Physical Presence - 1985 (Mark King)
Live koncert 80.let, album nahrané v původní sestavě M. King, M. Lindu, B. Gould, P. Gould. Kombinace melodického zpěvu a funkové basy, zasazené do jazzové-rockové aranže kláves a kytary. Přehlídka brilantní slapové i prstové techniky v unisonech, melodice a grooves. Mark King, jeden ze zásadních evropských basistů, jenž ovlivnil mnoho hráčů, je zároveň excelentním zpěvákem. Na albu jsou také zařazeny instrumentální lahůdky Mr Pink a Love Games.
YES – The Big Generation - 1987 (Chris Square)
Album s propracovanými aranžemi do posledních detailů, bohaté na vokály, a zvukovou barevnost kytar a kláves. Silné hudební motivy a témata, též instrumentální výkony hráčů, jsou pro Yes charakteristické. Ukázka sehranosti basy a bicích a vyzrálé, funkčně vedené basové linky v zemitém groove. Chris Squire hraje trsátkovou technikou.
MICHAEL MANRING – Thonk - 1994
Pro mě jedno z revolučních fussion alb. Je až neuvěřitelné, do jakých zvukových možností, dokáže tento basový mág, rozeznít své baskytary. Na albu uslyšíte brilantní slap, prstovou techniku a tapping, užitých v groove s bicími, také melodicky vedené linky za doprovodu jazz-rockové kytary. Pro Michaela Manringa je typická jeho harmonická představivost, „hraní si“ s flagiolety a sustainem. K dosažení harmonických postupů na svých Hyperbass využívá různého ladění.
TRIBAL TECH – Rocket Science - 2000 (Gary Willis)
Jedna ze zásadních, nadčasových fussion kapel. Pokud tento band posluchač zná, s brilantními instrumentálními výkony už předem počítá. Co se jistě vyrazí dech, a zdá se až nepochopitelné, je celkový sound, sehranost a orientace hráčů v melodice, harmoniích a groove. Krásný, sametový tón Willisova bezpražce, uslyšíte jak v zemitých grooves, tak ve zpěvných, melodických sólech. V souvislosti s harmonií jsou bohatá na výběr tónů.
CHICK COREA ELEKTRIC BAND – Light Years - 1987 (John Patitucci)
Fussion album s funky grooves J. Patitucciho a D. Weckla. Tito dva pánové vytvořili pevný základ pro instrumentální a harmonicko-melodické možnosti svých spoluhráčů. John Patitucci je jeden z největších improvizátorů všech dob. Dokonale ovládá vazby mezi melodikou, funkční a modální harmonií. S naprostým přehledem se pohybuje na šestistrunném hmatníku. Ve svých sólech rád využívá polyrytmů, pentatoniky, lydické a další modální stupnice.
PETER GABRIEL – So - 1986 (Tony Levin)
Toto popové album mě svoji náladou a pojetím dostalo od prvního poslechu. Peter Gabriel a Tony Levin k sobě neodmyslitelně patří a tak si mohu vychutnat charismatický zpěv a zemitou, funkčně-funkovou basovou linku, jež je často podpořená čistým zvukem kytary v unisonu. Tony Levin má nezaměnitelný sound. Vkusně využívá hodně efektů a jeho zvuk nikdy nepostrádá tón bohatý na subbasy. Hraje prstovou technikou a také technikou sobě vlastní - prstovými paličkami.
PRIMUS – Pork Soda - 1993 (Les Clypool)
Tvrdé, punkové, místy psychedelické album se syrovým zvukem, žádná přetvářka. Claypool boří polemiky o tom, zda se hraje slapem na bezpražec, či ne. Za podpory excelentně zahraných bicích a kytary, to slapem mydlí hlava nehlava i v akordech. V akordech basy často nechybí triton, což vytváří napětí, místy depresivní úchylárnu, kterou Les Claypool rozbíjí svým show. V té době ještě ani kytaristi netušili, že podobné budou hrát s basou unisono na podladěné kytary.
INFECTION GROOVES – Sarsippius‘ark - 1993 (Robert Trujillo)
Tohle album má neuvěřitelný tah a jeho charakteristické rysy jsou progresivní zvuk, tlak, energie a brilantní instrumentální. Jemné prolínání funku, rocku, blues a hard-core, možná i jiných stylů, dělá album zvukově pestré. Robert Trujillo ovládá bravurně slap a prstovou techniku. Kromě hráčského a hudebního nadhledu, je příjemné slyšet, jak si tito pánové dokáží udělat legraci sami ze sebe.
NIACIN - Time Crunch - 2001 (Billy Sheehan)
Fusion album v obsazení hammond, baskytara, bicí. Bohaté na motivy a témata. Smršť harmonických změn, unison, polyrytmů a disharmonií. Nechybí charakteristický zvuk Billyho Sheehana, jak ho známe z dob Mr Big. Jeho technická a hudební vyzrálost ho řadí mezi nejsvobodnější baskytaristy. Dokonalá prstová technika, tapping a hammering, stejně tak brilantní hra a nadhled jeho spoluhráčů (John Novello-ham, Denis Chambers-dr) dávají albu osobitý zvuk.
VICTOR WOOTEN - A Show Of Hands - 1996
Sólové album jednoho z nejvýraznějších basistů současnosti. Je přehlídkou instrumentálních a zvukových možností, jakých lze na basovou kytaru dosáhnout. Jeho charakteristické pojetí a přístup k nástroji, nám umožňuje nazírat na baskytaru poněkud z jiného úhlu. Victor Wooten posunul techniku slapu výrazně dopředu po rytmické i obsahové stránce. Na albu si užijete jak pevný groove, tak Wootenovu harmonickou a melodickou představivost.
časopis mGuide 2008/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/10-nejdulezitejsich-desek-pro-baskytaristy-podle-Richarda-Scheuflera~28~kveten~2008/
Komentáře
&;
