Philips International Jazz Festival
14.10.2005 | Autor: Lucie Formanová | sekce: projekty
Philips International Jazz Festival
Role jazzu v české historii
Jakožto hudební žánr, do jisté míry „rebelský“, si jazz klestil cestu do Čech poměrně složitě. Koncem 19. století se do Evropy dostává ragtime – styl hraní jazzu blízký - a teprve po něm jazz. Jeho ozvěny v Čechách jsou však do roku 1918 zanedbatelné, širší prostor mu vytváří až vznik západně orientovaného samostatného Československa. Přesto ještě několik let mluvíme spíš o jazzových prvcích, jazzu vládnou evropské metropole jako Londýn, Paříž či Berlín.
20. léta znamenají pro českou kulturu nástup nové generace i mnoha uměleckých směrů, které se stávají výrazem nové doby. Na stejné vlně se s nimi ocitá i jazz, jednotlivé druhy umění se sbližují. I proto se zmínky o jazzu a „jeho“ hudebních nástrojích objevují ve sbírkách takových básníků, jako jsou Jaroslav Seifert či Vítězslav Nezval. Česká próza naopak prokazuje jazzu spíše medvědí službu - za pozadí této hudby považuje prostředí zahálky a neřesti.
Po nesmělém nástupu se u nás v následujícím desetiletí jazz zabydluje, vznikají první nahrávky - průkopníkem je orchestr Melody Boys R. A. Dvorského. Jazz proniká do repertoárů kabaretů a kavárenských souborů, výjimkou není ani jazzem inspirovaná filmová hudba. Zájemců o jazz z řad muzikantů i posluchačů přibývá. To je jedním z impulsů k založení spolku přátel jazzové hudby u nás – Gramoklubu. Vedle pořádání koncertů, diskusních večerů apod. je jeho zásluhou i šíření věhlasu osobností světového jazzu – Duke Ellingtona, Benny Goodmana, Teddy Wilsona a dalších. V téže době vznikají i nahrávky orchestru Jaroslava Ježka, skladatele úzce spojeného s Osvobozeným divadlem. Jazzové tendence u něj sice mnohdy musí ustoupit potřebám divadla, to se mu ovšem revanšuje širokým okruhem posluchačů.
Ani válka zájem o jazz a swing, jehož éra nastoupila ve druhé polovině 30. let, nezastaví. Jazzové obecenstvo je téměř výhradně mladé, není ale už soustředěno pouze ve velkých městech. Formuje se všude tam, kde mladé lidi spojuje něco víc, než věk, ať už společné vzdělávání (Baťovy internáty ve Zlíně) nebo specifické prostředí (lázeňská města). Díky dvěma reprezentantům české taneční hudby – orchestrům R. A. Dvorského a Karla Vlacha - se publikum rozšiřuje co do počtu i věkového rozptylu. Když se v lednu 1940 v pražské Lucerně koná koncert Tři králové jazzu, na své si přijde široká posluchačská základna. Starší ročníky ocení výše zmíněné orchestry, mladší publikum je nadšeno souborem Emila Ludvíka, v němž se sešli nováčci se zkušenými muzikanty z rozpadlých orchestrů Gramoklubu i Jaroslava Ježka.
Za války se formují i další soubory, vesměs jsou samozřejmě omezovány cenzurou týkající se především repertoáru. Americké a anglické skladby však žádný z nich vymýtit nehodlá, proto bývají mírně pozměněny a připsány českým autorům. O tom, že pro některé byl jazz doslova stylem života, svědčí skutečnost, že se objevuje i v koncentračních táborech, zejména v Terezíně.
Na sklonku války mají jazz a swing v Čechách široké zázemí a dokonce i svůj ilegální časopis, který od podzimu 1944 rozesílají pod názvem Okružní korespondence nadšenci v čele s muzikologem Lubomírem Dorůžkou. Květen 1945 přináší chuť dohonit to, co válka přibrzdila, ovšem smělé nápady založit jazzovou školu, knihovnu či diskotéku se nakonec neuskuteční.
Nemožnost systematicky se vzdělávat trápí český jazz v podstatě dodnes. Drobné možnosti nabízené pouze coby volnočasové aktivity bez nároku na jakékoli oprávnění či vysvědčení existují buď ve formě kurzů, nebo dlouhodoběji na půdě pražské Lidové konzervatoře, kde obětavě učil po mnoho let jazzovou interpretaci Karel Velebný. K němu docházela spousta později slavných muzikantů. Mimo Prahu jsou potom pořádány jazzové dílny. Ale to předbíháme.
V letech 1945-48, na dlouhou dobu posledním čase svobody u nás, zde hojně hostují zahraniční kapely, nejde ovšem o světovou první ligu. Dovoz i výroba gramodesek vázne, novinky z ciziny k nám pronikají především skrze zahraniční rozhlas (Londýn, Luxembourgh) a americké filmy (např. Zasněžená romance s orchestrem Glenn Millera). Pražským jazzovým stánkem číslo jedna se stává klub Pygmalion na Václavském náměstí. Ten bývá svědkem častých jam sessions, pro jazzovou hudbu typických, ne-li nezbytných.
Jedno z období největší slávy jazzu a swingu u nás utnul únor 1948. Jazz nevychází z domácí tradice, a tudíž nesplňuje základní požadavek nového režimu. „Jazzové“ rovná se „americké“, tudíž nebezpečné. Stagnující soubory občas vystupují alespoň v rámci literárně hudebních pásem, ty, které komunistickými ústrky trpí méně, jazzové prvky omezují (orchestr Karla Vlacha).Ve druhé polovině 50. let je veškeré jazzové dění soustředěno v Praze s jedinou výjimkou, a tou je brněnský orchestr Gustava Broma. S ním ovlivňuje vývoj českého jazzu klarinetista a saxofonista Karel Krautgartner.
Od počátku šedesátých let je u nás jazz považován za jeden z proudů populární hudby. Pro jazzovou scénu jsou charakteristické kluby, menší koncerty, festivaly, typická jsou také prolínání kapel, přeskupování hudebníků. Politické uvolňování umožňuje vymanit jazz z pout padesátých let, k jeho škodě je často prezentován jako hudba alternativní a intelektuálská, čímž odrazuje potenciální posluchače. Našim jazzovým hudebníkům se daří sbírat zkušenosti v zahraničí. Ocenění v mezinárodních soutěžích pak některým dopomohou k získání stipendia na Berklee School of Music v americkém Bostonu.
V tomto období nastupuje také nová generace hudebníků, objevují se dnes proslulá jména jako Felix Slováček, Jiří Stivín a další. Nesporným úspěchem je započetí vydávání samostatných alb jednotlivých souborů. Supraphon totiž doposud jazzu umožňoval jednu LP desku ročně, na niž se pod zastřešujícím názvem Československý jazz musely vměstnat všechny významné počiny uplynulého roku.
Rok 1968 je samozřejmě zlomovým i pro český jazz. Přestože nedošlo k okamžitému mýcení jazzu z českých pódií, rozhlasu či televize, mnoho hudebníků tušilo, že kleště se budou postupně svírat, a republiku opustilo. Tak přichází česká scéna např. o vedoucího Jazzového orchestru Československého rozhlasu Karla Krautgartnera či muzikanty o generaci mladší, kteří si vydobyli stipendium na Berklee a dále si budovali úspěšnou kariéru v USA (Jan Hammer ml., Miroslav Vitouš). Ti, co zůstávají, se potom potýkají se všemi normalizačními jevy příznačnými pro tehdejší kulturu, jako jsou zákazy činnosti mnohdy velice kuriózně odůvodněné, povinné rekvalifikační zkoušky, nezbytné registrace pod agenturami, které nepřinášejí jinou výhodu než možnost oficiálně veřejně vystoupit.
Zázemím jazzmanů zůstávají jazzové kluby, soustředěné téměř výhradně v Praze. V mnoha z nich bohužel často dochází k rozporům mezi umělci a personálem. Zatímco jazzoví hudebníci i pár věrných posluchačů zůstávají často po koncertě „nastartováni“ k jamování či posezení, personál dává zvedáním židlí a úklidem nekompromisně najevo, že mu pracovní doba končí. Tento scénář se nevyhne ani klubu nejproslulejšímu – pražské Redutě, v níž se zejména v 60. letech vystřídala veškerá česká jazzová elita.
Druhou platformou jazzu jsou festivaly, které umožňují hudebníkům nejen se prezentovat, ale také poznat (hlavně v rámci pražského Mezinárodního jazzového festivalu) soubory i sólisty ze zahraničí, mnohdy velmi slavné (Oscar Peterson, Benny Goodman). Za Prahou nezůstávají pozadu ani regiony, které většinou pod taktovkou několika místních nadšenců kombinují slavná esa s místní amatérskou tvorbou. Vedle „čistě jazzových“ festivalů se v 70. a 80. letech objevují i takové, které se tradičnímu pojetí jazzu střídavě přibližují a vzdalují (Pražské jazzové dny, Vokalíza).
Mluvíme-li o tradičním jazzu, měli bychom nějak vymezit také jazz moderní. Zatímco „tradicionalisté“ měli cestu k jazzu přímočarou, vedoucí přes zahraniční jazzové interprety, „modernisté“ se rekrutují z hudebníků, jejichž zájem se táhne napříč žánry. Někteří zůstávají jazzu v jeho modernějším hávu věrni (Luboš Andršt, Emil Viklický), u jiných nás dnes může překvapit, že jazz býval významnou součástí jejich hudební tvorby. Tak je tomu např. u Michaela Kocába a Ondřeje Soukupa, členů významného orchestru 70. a 80. let - Pražského big bandu.
Big bandy jsou přitom právě zástupci jazzové tradice. Od počátku 60. let existuje Jazzový orchestr Českého rozhlasu (JOČR), jeho brněnským protipólem je orchestr Gustava Broma, stálice české scény od roku 1940. Uplatnění dalších big bandů je komplikovanější. Některé scény vzhledem k vyššímu počtu členů těchto orchestrů nejsou pro jejich vystoupení vhodné, navíc pro ně nemá prostor ani rozhlas, který si vystačí se svým JOČRem. Menší soubory hlásící se k jazzové tradici jsou většinou amatérské, možná i díky tomu často přetrvává jejich existence dlouhá desetiletí (Steamboat Stompers).
Samostatnou kapitolu by si na tomto místě zasloužil soubor, který se významně odlišuje od kapel zmíněných v obou předchozích odstavcích. V r. 1975 je založen Originální pražský synkopický orchestr. Nápad Pavla Klikara vrátit se k hudební minulosti je veden k naprosté dokonalosti včetně užití dobových hudebních nástrojů i oděvů. Tato změna na poli českého jazzu láká i obecenstvo „nejazzové“ a soubor se stává jedním z nejnavštěvovanějších.
V 80. letech nastupuje na moderní scénu generace odkojená poslechem takových kapel, jako je Jethro Tull, takže o tradičním jazzu nemůže být řeč. Přesto k nějakým zásadním změnám nedochází, dále vznikají nové skupiny (ESP), které právě díky svým všestranně hudebním zájmům dokážou oslovit i mladší ročníky.
Poklidnými vodami českého jazzu zamíchá až sametová revoluce. Přináší změny ve všech oblastech českého života, tedy i v oblasti hudební. Možnost cestovat, získávat materiály a vystupovat v zahraničí se stává neomezenou, Západ ale přestává muzikanty z východu „šetřit“ a podporovat coby ohrožený druh, klade důraz jen na kvalitu. Většina sdělovacích prostředků nemá pro menšinové žánry pochopení, takže klesá i mediální podpora. Regionální jazzové festivaly mnohde zanikají kvůli neschopnosti si na sebe vydělat, mizí i několikadenní festivaly mezinárodní. Postupně se však během 90. let objevují akce nové, vznikají nové tradice a příležitosti. Přestože masovější podporu jako v dobách swingových big bandů nebo jazzrocku v 70. letech si jazz v Čechách zřejmě znovu nenajde a zůstane menšinovým žánrem, nadšené muzikanty a věrné posluchače si snad udrží i nadále.
Role jazzu v české historii
Jakožto hudební žánr, do jisté míry „rebelský“, si jazz klestil cestu do Čech poměrně složitě. Koncem 19. století se do Evropy dostává ragtime – styl hraní jazzu blízký - a teprve po něm jazz. Jeho ozvěny v Čechách jsou však do roku 1918 zanedbatelné, širší prostor mu vytváří až vznik západně orientovaného samostatného Československa. Přesto ještě několik let mluvíme spíš o jazzových prvcích, jazzu vládnou evropské metropole jako Londýn, Paříž či Berlín.
20. léta znamenají pro českou kulturu nástup nové generace i mnoha uměleckých směrů, které se stávají výrazem nové doby. Na stejné vlně se s nimi ocitá i jazz, jednotlivé druhy umění se sbližují. I proto se zmínky o jazzu a „jeho“ hudebních nástrojích objevují ve sbírkách takových básníků, jako jsou Jaroslav Seifert či Vítězslav Nezval. Česká próza naopak prokazuje jazzu spíše medvědí službu - za pozadí této hudby považuje prostředí zahálky a neřesti.
Po nesmělém nástupu se u nás v následujícím desetiletí jazz zabydluje, vznikají první nahrávky - průkopníkem je orchestr Melody Boys R. A. Dvorského. Jazz proniká do repertoárů kabaretů a kavárenských souborů, výjimkou není ani jazzem inspirovaná filmová hudba. Zájemců o jazz z řad muzikantů i posluchačů přibývá. To je jedním z impulsů k založení spolku přátel jazzové hudby u nás – Gramoklubu. Vedle pořádání koncertů, diskusních večerů apod. je jeho zásluhou i šíření věhlasu osobností světového jazzu – Duke Ellingtona, Benny Goodmana, Teddy Wilsona a dalších. V téže době vznikají i nahrávky orchestru Jaroslava Ježka, skladatele úzce spojeného s Osvobozeným divadlem. Jazzové tendence u něj sice mnohdy musí ustoupit potřebám divadla, to se mu ovšem revanšuje širokým okruhem posluchačů.
Ani válka zájem o jazz a swing, jehož éra nastoupila ve druhé polovině 30. let, nezastaví. Jazzové obecenstvo je téměř výhradně mladé, není ale už soustředěno pouze ve velkých městech. Formuje se všude tam, kde mladé lidi spojuje něco víc, než věk, ať už společné vzdělávání (Baťovy internáty ve Zlíně) nebo specifické prostředí (lázeňská města). Díky dvěma reprezentantům české taneční hudby – orchestrům R. A. Dvorského a Karla Vlacha - se publikum rozšiřuje co do počtu i věkového rozptylu. Když se v lednu 1940 v pražské Lucerně koná koncert Tři králové jazzu, na své si přijde široká posluchačská základna. Starší ročníky ocení výše zmíněné orchestry, mladší publikum je nadšeno souborem Emila Ludvíka, v němž se sešli nováčci se zkušenými muzikanty z rozpadlých orchestrů Gramoklubu i Jaroslava Ježka.
Za války se formují i další soubory, vesměs jsou samozřejmě omezovány cenzurou týkající se především repertoáru. Americké a anglické skladby však žádný z nich vymýtit nehodlá, proto bývají mírně pozměněny a připsány českým autorům. O tom, že pro některé byl jazz doslova stylem života, svědčí skutečnost, že se objevuje i v koncentračních táborech, zejména v Terezíně.
Na sklonku války mají jazz a swing v Čechách široké zázemí a dokonce i svůj ilegální časopis, který od podzimu 1944 rozesílají pod názvem Okružní korespondence nadšenci v čele s muzikologem Lubomírem Dorůžkou. Květen 1945 přináší chuť dohonit to, co válka přibrzdila, ovšem smělé nápady založit jazzovou školu, knihovnu či diskotéku se nakonec neuskuteční.
Nemožnost systematicky se vzdělávat trápí český jazz v podstatě dodnes. Drobné možnosti nabízené pouze coby volnočasové aktivity bez nároku na jakékoli oprávnění či vysvědčení existují buď ve formě kurzů, nebo dlouhodoběji na půdě pražské Lidové konzervatoře, kde obětavě učil po mnoho let jazzovou interpretaci Karel Velebný. K němu docházela spousta později slavných muzikantů. Mimo Prahu jsou potom pořádány jazzové dílny. Ale to předbíháme.
V letech 1945-48, na dlouhou dobu posledním čase svobody u nás, zde hojně hostují zahraniční kapely, nejde ovšem o světovou první ligu. Dovoz i výroba gramodesek vázne, novinky z ciziny k nám pronikají především skrze zahraniční rozhlas (Londýn, Luxembourgh) a americké filmy (např. Zasněžená romance s orchestrem Glenn Millera). Pražským jazzovým stánkem číslo jedna se stává klub Pygmalion na Václavském náměstí. Ten bývá svědkem častých jam sessions, pro jazzovou hudbu typických, ne-li nezbytných.
Jedno z období největší slávy jazzu a swingu u nás utnul únor 1948. Jazz nevychází z domácí tradice, a tudíž nesplňuje základní požadavek nového režimu. „Jazzové“ rovná se „americké“, tudíž nebezpečné. Stagnující soubory občas vystupují alespoň v rámci literárně hudebních pásem, ty, které komunistickými ústrky trpí méně, jazzové prvky omezují (orchestr Karla Vlacha).Ve druhé polovině 50. let je veškeré jazzové dění soustředěno v Praze s jedinou výjimkou, a tou je brněnský orchestr Gustava Broma. S ním ovlivňuje vývoj českého jazzu klarinetista a saxofonista Karel Krautgartner.
Od počátku šedesátých let je u nás jazz považován za jeden z proudů populární hudby. Pro jazzovou scénu jsou charakteristické kluby, menší koncerty, festivaly, typická jsou také prolínání kapel, přeskupování hudebníků. Politické uvolňování umožňuje vymanit jazz z pout padesátých let, k jeho škodě je často prezentován jako hudba alternativní a intelektuálská, čímž odrazuje potenciální posluchače. Našim jazzovým hudebníkům se daří sbírat zkušenosti v zahraničí. Ocenění v mezinárodních soutěžích pak některým dopomohou k získání stipendia na Berklee School of Music v americkém Bostonu.
V tomto období nastupuje také nová generace hudebníků, objevují se dnes proslulá jména jako Felix Slováček, Jiří Stivín a další. Nesporným úspěchem je započetí vydávání samostatných alb jednotlivých souborů. Supraphon totiž doposud jazzu umožňoval jednu LP desku ročně, na niž se pod zastřešujícím názvem Československý jazz musely vměstnat všechny významné počiny uplynulého roku.
Rok 1968 je samozřejmě zlomovým i pro český jazz. Přestože nedošlo k okamžitému mýcení jazzu z českých pódií, rozhlasu či televize, mnoho hudebníků tušilo, že kleště se budou postupně svírat, a republiku opustilo. Tak přichází česká scéna např. o vedoucího Jazzového orchestru Československého rozhlasu Karla Krautgartnera či muzikanty o generaci mladší, kteří si vydobyli stipendium na Berklee a dále si budovali úspěšnou kariéru v USA (Jan Hammer ml., Miroslav Vitouš). Ti, co zůstávají, se potom potýkají se všemi normalizačními jevy příznačnými pro tehdejší kulturu, jako jsou zákazy činnosti mnohdy velice kuriózně odůvodněné, povinné rekvalifikační zkoušky, nezbytné registrace pod agenturami, které nepřinášejí jinou výhodu než možnost oficiálně veřejně vystoupit.
Zázemím jazzmanů zůstávají jazzové kluby, soustředěné téměř výhradně v Praze. V mnoha z nich bohužel často dochází k rozporům mezi umělci a personálem. Zatímco jazzoví hudebníci i pár věrných posluchačů zůstávají často po koncertě „nastartováni“ k jamování či posezení, personál dává zvedáním židlí a úklidem nekompromisně najevo, že mu pracovní doba končí. Tento scénář se nevyhne ani klubu nejproslulejšímu – pražské Redutě, v níž se zejména v 60. letech vystřídala veškerá česká jazzová elita.
Druhou platformou jazzu jsou festivaly, které umožňují hudebníkům nejen se prezentovat, ale také poznat (hlavně v rámci pražského Mezinárodního jazzového festivalu) soubory i sólisty ze zahraničí, mnohdy velmi slavné (Oscar Peterson, Benny Goodman). Za Prahou nezůstávají pozadu ani regiony, které většinou pod taktovkou několika místních nadšenců kombinují slavná esa s místní amatérskou tvorbou. Vedle „čistě jazzových“ festivalů se v 70. a 80. letech objevují i takové, které se tradičnímu pojetí jazzu střídavě přibližují a vzdalují (Pražské jazzové dny, Vokalíza).
Mluvíme-li o tradičním jazzu, měli bychom nějak vymezit také jazz moderní. Zatímco „tradicionalisté“ měli cestu k jazzu přímočarou, vedoucí přes zahraniční jazzové interprety, „modernisté“ se rekrutují z hudebníků, jejichž zájem se táhne napříč žánry. Někteří zůstávají jazzu v jeho modernějším hávu věrni (Luboš Andršt, Emil Viklický), u jiných nás dnes může překvapit, že jazz býval významnou součástí jejich hudební tvorby. Tak je tomu např. u Michaela Kocába a Ondřeje Soukupa, členů významného orchestru 70. a 80. let - Pražského big bandu.
Big bandy jsou přitom právě zástupci jazzové tradice. Od počátku 60. let existuje Jazzový orchestr Českého rozhlasu (JOČR), jeho brněnským protipólem je orchestr Gustava Broma, stálice české scény od roku 1940. Uplatnění dalších big bandů je komplikovanější. Některé scény vzhledem k vyššímu počtu členů těchto orchestrů nejsou pro jejich vystoupení vhodné, navíc pro ně nemá prostor ani rozhlas, který si vystačí se svým JOČRem. Menší soubory hlásící se k jazzové tradici jsou většinou amatérské, možná i díky tomu často přetrvává jejich existence dlouhá desetiletí (Steamboat Stompers).
Samostatnou kapitolu by si na tomto místě zasloužil soubor, který se významně odlišuje od kapel zmíněných v obou předchozích odstavcích. V r. 1975 je založen Originální pražský synkopický orchestr. Nápad Pavla Klikara vrátit se k hudební minulosti je veden k naprosté dokonalosti včetně užití dobových hudebních nástrojů i oděvů. Tato změna na poli českého jazzu láká i obecenstvo „nejazzové“ a soubor se stává jedním z nejnavštěvovanějších.
V 80. letech nastupuje na moderní scénu generace odkojená poslechem takových kapel, jako je Jethro Tull, takže o tradičním jazzu nemůže být řeč. Přesto k nějakým zásadním změnám nedochází, dále vznikají nové skupiny (ESP), které právě díky svým všestranně hudebním zájmům dokážou oslovit i mladší ročníky.
Poklidnými vodami českého jazzu zamíchá až sametová revoluce. Přináší změny ve všech oblastech českého života, tedy i v oblasti hudební. Možnost cestovat, získávat materiály a vystupovat v zahraničí se stává neomezenou, Západ ale přestává muzikanty z východu „šetřit“ a podporovat coby ohrožený druh, klade důraz jen na kvalitu. Většina sdělovacích prostředků nemá pro menšinové žánry pochopení, takže klesá i mediální podpora. Regionální jazzové festivaly mnohde zanikají kvůli neschopnosti si na sebe vydělat, mizí i několikadenní festivaly mezinárodní. Postupně se však během 90. let objevují akce nové, vznikají nové tradice a příležitosti. Přestože masovější podporu jako v dobách swingových big bandů nebo jazzrocku v 70. letech si jazz v Čechách zřejmě znovu nenajde a zůstane menšinovým žánrem, nadšené muzikanty a věrné posluchače si snad udrží i nadále.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/projekty/philips-international-jazz-festival~14~rijen~2005/
